Životopis císaře Tita Flavia Vespasiana

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Busta Vespasiana Titus Flavius Vespasianus se narodil 17. listopadu 9 n.l. ve Falacrinae, poblíž města Raeta (nyní Rieti) , byl synem Sabinského výběrčího daní jezdeckého stavu (římská nižší šlechta), což bylo později terčem mnoha vtipů na jeho osobu, protože jeho rodiště byl zcela nefalšovaný venkov. Jeho rodina získala senátorskou hodnost za období vlády Julsko - Claudijské dynastie římských císařů.

Rod Flaviů:
V průběhu dlouhých a vyčerpávajících občanských válek 1. stol. př. n.l. bylo postavení starých římských šlechtických rodů silně oslabeno a mnoho rodů dokonce zaniklo. Jejich místo tak postupně převzala italská nobilita, mezi kterou patřil i Flaviovský rod (Gens Flavia). Za pouhé tři generace se tento rod pozvedl, díky nahromaděnému bohatství za vlády Julsko - Claudijských císařů, z lokálního šlechtického rodu malého významu v rod, který se stal velmi důležitým a váženým.

Vespasianuv děd z otcovy strany, Titus Flavius Petro se zúčastnil občanských válek na straně Pompeia Magna (v hodnosti centuriona) a i když nedosáhl na bitevních polích velké slávy, výhodným sňatkem s velmi bohatou ženou jménem Tertula zvýšil svůj sociální status, který jejich synovi Titovi Flaviovi Sabinovi zajistil slušné postavení a vstup do vyších vrstev společnosti, Titus Flavius Sabinus (Vespasianův otec) nadále hromadil jmění a následně si vymohl vstup do jezdeckého stavu. Působil jako výběrčí daní v provincii Asia a dále pak půjčoval prostředky na úrok ve městě Aventicum. Vhodným sňatkem s Vespasií Polou (její bratr byl v té době senátorem) Sabinus svůj rod propojil s mnohem prestižnějším a lépe postaveným rodem Vespasiů, díky čemuž mohli jeho potomci pokračovat v žebříčku společenské prestiže směrem vzhůru. Z tohoto manželství se narodili dva synové: Titus Flavius Sabinus a Titus Flavius Vespasianus.

Vespasiánův život a období vlády:
Jak již bylo řečeno, Titus Flavius Vespasianus se narodil 17. listopadu 9 n.l. do rodiny jezdeckého stavu a stejně jako jeho bratr Sabinus si až v průběhu své kariéry vymohl zařazení do senátorského stavu. Titus Flavius Vespasianus byl tak první římský císař, který nepocházel z římské nejvyšší vrstvy, senátorského stavu. Suetonius vypráví, že mladý Titus Flavius V. se dal na úřednickou kariéru až na naléhání své matky. Vespasianus postupně prošel všemi běžně zastávanými úřady: v roce 36 n.l. (vládl císař Tiberius) zastával funkci vojenského tribuna v Thrákii, v roce 37 n.l. byl jmenován quaestorem v provincii Creta et Cyrene, v roce 39 byl, na druhý pokus, zvolen aedilem, po té získal p raeturu, v roce 41 n.l., po zavraždění císaře Caliguly jej jeho nástupce Claudius jmenoval velitelem (legátem) legio II Augusta, která byla posádkou v Germanii a v roce 51 n.l. dosáhl také konzulátu (consul suffectus). Svou slávu a pověst si vydobyl především na bitevních polích. V roce 43 n.l. se, jak bylo již řečeno, zúčastnil Claudiovy invaze do Británie, pod velením Aula Plautia v čele své legie, se kterou se zapojil do klíčových bitev u řeky Medwa a Temže, po té je vyslán, aby zpacifikoval odbojný jih země, kde si porobil kmeny Durotrigů (Durotriges) a Dumnoniů (Dunomnii), se kterými se střetl v celkem třiceti střetnutích a zmocnil se celkem dvaceti jejich měst (Opidum). Tímto tažením zabezpečil přístup k jižnímu pobřeží, kde se také zmocnil cínových a stříbrných dolů a dobyl ostrov Vectis (nyní Wight) a postavil vojenský tábor v Isca Dumnoniorum (nyní Exeter). Pronikl tak od dnešního Hampshiru až do Cornwallu. Za své vojenské úspěchy a zásluhy byl po návratu do Říma odměněn triumfálními odznaky (ornamenta triumphalia) a získal také dva kněžské úřady. Po té se z veřejného života na čas vytrácí. v roce 63 n.l. se stal prokonzulem v provincii Asia, kde si počínal velmi šetrně, přísně a moudře, čímž se stal v povědomí lidí spolehlivým, ale nepopulárním úředníkem a narozdíl od mnoha jiných se zde neobohacoval na úkor obyvatelstva, začal dokonce prodělávat, své statky dal do zástavy bratrovi, a tak se jeden čas živil dokonce jako obchodník s mulami, zde získal přezdívku mulio („mezkař“). Stal se také jedním z početného doprovodu císaře Nerona (66 n.l.), který pořádal své turné po Řecku a jen díky tomu, že ho Nero (a mnozí další) považovali za venkovského balíka a prosťáčka bez jakýchkoliv politických ambicí, unikl Neronově nemilosti. Při jednom z příšerných Neronových početných vystoupení na lyru totiž nešťastně usnul. což neuniklo Neronově pozornosti. Po tomto životunebezpečném společenském trapasu získal Vespasianus krátce opět velení v Británii, kde potlačil nebezpečné povstání, v roce 67 n.l. se mu podařilo potlačit židovskou vzpouru v Judeii, kde byl tou dobou jmenován také místodržitelem. Tohoto tažení se zúčastnil spolu se svým syynem Titem.POd Vespasianovým velením se tažení zůčastnily tři legie a početné pomocné sbory, přibližně 60 000 mužů. Prvním cílem byla Galilea, kde se velení židovských povstaleckých jednotek chopil velmi schopný vojevůdce Josef (později Iosephus Flavius) a přes tuhý odpor Židů toto území dobyl (již v říjnu toho samého roku, jenž operace započaly). V roce 68 n.l., kdy se Vespasianus chystal dobýt Jeruzalém (v této době padlo také Jerycho), došlo v západních provinciích ke vzpouře Gaia Julia Vindika a Servia Sulpicia Galby, Nero spáchal sebevraždu (po nátlaku vojsk i senátu). Po jeho smrti (červen 68 n.l.) byla říše uvržena do 18 měsíců trvající občanské války. Na trůně se v této neslavné době vystřídali celkem tři vládci: Galba, Othon a v dubnu 69 n.l. pak Vitelius. Když byl Galba jmenován senátem, poslal Vespasianus svého syna, aby nového císaře v Římě náležitě pozdravil, než ale Titus dorazil do Itálie, zjistil, že Galba byl zabit a novým císařem byl jmenován Marcus Salvius Otho. V té samé době se však vzbouřily hraniční armády v Germanii a v čele se svým velitelem Aulem Viteliem táhli na Řím. Titus upustil od cesty do hlavního města a vrátil se zpět do Judee. Pro Othona i Vitelia představoval Vespasianus velké nebezpečí, neboť vládl velkou vojenskou silou a z Judee mohl obsadit Egypt, který zásoboval v té době Itálii obilím. Vespasianus však oddmítal jakkoliv zasáhnout, když byl Galba a Otho stále u moci, ale když na jaře roku 69 n.l.uchvátil moc Vitelius, Vespasianus se rozhodl chopit se iniciativy.Na základě těchto událostí (tehdy meškal v Caesareji) byl pak Vespasianus provolán egyptskými legiemi (v Alexandrii) v čele s místním prefektem Tiberiem Juliem Alexandrem a judejskými legiemi císařem (1. červenec 69 n.l.). V průběhu srpna získal podporu také dunajských legií. Obsadil tedy obilnici říše - Egypt. Svému synovi Titovi zanechal dostatečné počty vojáků na obléhání Jeruzaléma. Své síly spojil s místodržitelem provincie Siria Gaiem Liciniem Mucianem, který mu přislíbil podporu v zápase o vládu nad říší. Mucianus se následně vypravil, v čele přibližně 20 000 mužů, proti Viteliovi, avšak byl předstižen velitelem Dunajských legií Marcem Antoiem Primem , který z vlastní iniciativy vytáhl na Řím, do Itálie vpadl ze severozápadu a neukázněné, špatně zásobované a na zdejší podnebí choulostivé Viteliovi vojáky porazil vv druhé bitvě u Bedriaka (konec října 69 n.l.). Vespasianovi vojáci po té vydrancovali město Cremona a v polovině prosince 69 n.l. dosáhli města Carsulae (cca 100 Km severně od Říma), zde se vzdaly i zbytky Viteliových sil. Primovi legie vstoupili 20. prosince do hlavního města, kde se rozpoutal krutý boj mezi příznivci Vespasiana a Vitelia. Při těchto bojích byl zabit na Kapitolu rozvášněným davem i Vespasiánův bratr Sabinus, Vitelius se zbytkem svých sil ukryl, ale byl vypátrán a zabit. Po té byl Vespasianus senátem uznán císařem a jeho volbu přijaly po váhání také západní provincie. Když se Vespasianus dozvěděl o smrti Vitelia, okamžitě poslal zadržované obilí do Itálie. Mezitím přicestoval Mucianus, jenž obvinil Prima ze svévolného jednání a z toho, že v Římě páchal ukrutnosti. Ten se vydal osobně za novým císařem, aby se ospravedlnil. Vespasianus jej sice dekoroval za jeho zásluhy, ale na druhou stranu jej propustil z armády.

Za nového císaře, který v tu dobu pobýval v Alexandrii, spravoval stát Mucianus, jenž nastartoval daňovou reformu, na vládě se podílel také Vespasianuv mladší syn Domician, který se před tím skrýval ve městě a stěží při násilnostech unikl linčování davem. Vespasianovi zástupci mohli jmenovat úředníky a konzuly, nechali popravit také Viteliova syna a jeho bývalého propuštěnce Asiatica. I po té, co se Vespasianus vrátil do hlavního města si zachoval jeho spojenec Mucianus, jako jeho přítel,velkou vážnoSt.

Vespasianův sesterciusSoučasně Vespasianus konsolidoval poměry v Egyptě, aby plynuly pravidelné dodávky obilí a věnoval se dohledu nad tažením v Judei. Na počátku roku 70 n.l. kvůli daňové politice vypuklo v Alexandrii povstání, které ale Vespasianus brzo potlačil. V září 70 n.l. byl po dlouhém namáhavém obléhání nakonec zlomen odpor a Jeruzalém byl dobyt a při tom byl zničen Jeruzalémský chrám. Na počest porážky povstání byly vydány mince s nápisem Iudaea Capta. Tím bylo povstání definitivně poraženo, i když některá ohniska odporu stále vedla odboj, vč. pevnosti Masada, která nakonec v roce 73 n.l. po dlouhém obléhání také padla pod náporem Římanů.

Velmi energicky a tvrdě zakročil také proti povstání na Rýně, kdy se proti Vespasianovi vzbouřily kmeny na obou stranách Rýna. Povstání vešlo ve známost jako Batávské povstání v provincii Dolní Germania. Místní batávské pomocné kohorty v čele s Gaiem Juliem Civilem se vzbouřili a získali podporu části místního kmene Treverů (léto roku 69 n.l.). Porazil je až zkušený a nadaný vojevůdce Quintus Petillius Cerialis v polovině roku 70 n.l. Tentýž Cerialis se také podílel na potření revolty v Británii, kde své zbraně proti Římu pozvedly místní kmeny Brigantů, Silurů a Ordoviků. V roce 70 n.l. se Vespasianus konečně mohl vrátit do hlavního města a v roce 71 nl (v červnu). uspořádal se svým synem Titem triumf oslavující vítězství na východě. Poté, co uspořádal poměry v říši, mohl se věnovat poměrům v samotném Římě a pokračovat v nutných reformách státních financí.

Mezi jeho další kroky patřilo propuštění vojáků, kteří podporovali Vitelia a nemohl je tedy považovat za dostatečně loajální a spolehlivé a také byl nucen propustit vojáky, kteří nebyli nezbytně nutni pro obranu státu a zatěžovali by neúměrně státní pokladnu. K propuštěným se zachoval velkoryse, ale na druhou stranu tak, aby výdaje byly co nejšetrnější. Vojáky usadil v koloniích, nejčastěji pak na Balkáně a v Africe, čímž se urychlila také romanizace místních obyvatel. Na druhou stranu však vystavěl tři nové legie, a tak v době, kdy jeho vláda končila, disponovala říše celkem dvacetidevíti legiemi. V armádě také obnovil kázeň a disciplínu, jak jsem již zmínila, propustil vojáky, kteří bojovali v předchozích konfliktech za Vitelia, nebo je potrestal a vzal je zpět pod přísahu své osobě. Dalším jeho krokem byla reorganizacesil, kdy rýnským legiím odebral jejich výsadní postavení tím, že zrušil několik vojenských táborů a vojáky rozdělil do menších pevností na hranici. Zabránil tak koncentraci velkého počtu sil v jednom táboře, který byl mohl využít nějaký podnikavý a ambiciózní velitel k tomu, aby se pokusil uchvátit moc. Obnoveny byly tábory v Moguntiacu (nyní Mohuč), Bonnu a Neussu. Reorganizoval také pomocné kohorty (Auxilia) a to tak, že byly odesílány z místa svého bydliště do jiných částí říše, aby nemohlo tak snadno docházet ke vzpourám, jako byla ta Batávská. Na rozdíl od Vitelia si uvědomoval vážnost situace a to, že díky armádě oblékl císařský purpur a za den, kdy se stal císařem (dies imperii) označil den, kdy ho jakožto císaře pozdravilo vojsko, čímž dával také najevo menší roli senátu.

Aby se zkrátila délka severní hranice na Rýně, byla obsazena tzv. Desátková pole (Agri decumates), což bylo území mezi Rýnem a Dunajem. Hranice se ustálily také v orientu, po porážce povstání v Judeii bylo v roce 72 n.l. obsazeno království Kommagene, které se rozkládalo na horním toku řeky Eufrat.

K přeskupení vojsk došlo také v Malé Asii, dvě legie byly dislokovány ve městě Samosata a Melitene. Vespasianus moc dobře znal poměry na východě a předpokládal konflikt s Parthskou říší a učinil tak přípravy, které se v budoucnu římanům velmi vyplatily, neboť zvláště Flaviovci investovali nemalé prostředky do infrastruktury a zabezpečení hranice. V roce 78 n.l. pak vyslal do Británie vojevůdce jménem Gnaeus Julius Agricola, který měl za úkol upevnit a rozšířit moc říše na ostrově. Je zajímavé, že tento vojevůdce pronikl se svými expedičními sbory až na území dnešního Skotska.

Vespasianus byl zastánce poměrně tuhé kázně. Existuje o tom následující historka:
Dle životopisce Suetonia měl k Vespasianovi na audienci přijít velmi nazdobený mladík, který mu přišel dát své díky za jmenování do úřadu, Vespasianus, střídmý a praktický muž se na něj údajně obořil se slovy: "Byl bych raději, kdybys páchl česnekem" a jeho jmenování okamžitě zrušil.

Vespasianův dlouholetý spojenec Mucianus měl i nadále v záležitostech státní správy velké slovo a váhu, dohlížel především na daňové reformy. Státní pokladna se totiž, po hýřivé vládě císaře Nerona a po občanské válce roku 69 n.l., ocitla téměř na pokraji bankrotu a tak císaři nezbylo nic jiného, než zavést daně nové a další někdy téměř zdvojnásobit, aby tak maximalizoval výnos. Byl nesmírně vynalézavý, co se týkalo výběru daní a získávání prostředků vůbec. Uvalil opět daně na řecká města (osvobodil je císař Nero), dal zřídit tři nové pokladny: fiscus Iudaicus, fiscus Alexandrinus a fiscus Asiaticus. K sanaci dluhu použil také kořist z války v Judeii, ale i to nestačilo a byl nucen hledat nové zdroje. Nejdříve se věnoval vymáhání daňových nedoplatků a nakonec byl nucen uchýlit seke zvýšení daňové zátěže také pro italické obyvatelstvo. Dokonce byl nucen prodávat veřejné úřady těm, kteří za ně nabídli nejvíce peněz. Byly zdaněny také některé dosud nezdaněné služby a komodity, dokonce i užití veřejného záchodku.

Shrnutí doby Vespasianovi vlády:
Vespasian byl často kritizován právě za výše zmíněné daňové reformy. Bylo to ovšem nutné, protože po marnotratném Neronovi a zmatcích roku čtyř císařů, jak jsem uvedla výše, byla státní pokladna na hranici úplného vyčerpání a bankrotu. Proto se také proti němu nezvedla příliš silná opozice, každý si uvědomil, že je to nutné pro zotavení státní pokladny.

O chod říše a její zvelebování se staral pečlivě a stavebními projekty se snažil nastartovat státní hospodářství a fungování ekonomiky. K jeho projektům patří, kromě zmíněného Kolosea, také obnovení a zvelebení Capitolu s chrámem Jupitera, chrámem Míru, Saturna, Ceres, Claudiova chrámu a pod. O jeho finanční politice se vyjádřil pochvalně životopisec Suetonius i historik Tacitus.

Doba jeho vynikající desetileté vlády byla obdobím klidu a prosperity spojené s ekonomickým růstem, kterou říše velmi potřebovala, po období zmatků, nekonaly se ani významné zahraničně politické události, na západě byl klid, na východě porazil u Eufratu nájezdníky pozdější, také velmi schopný a oblíbený, císař Marcus Ulpius Traianus. Svou svědomitou, šetrnou a úspěšnou vládou podpořenou jeho rozumnou politikou, ve které se řídil také svým selským rozumem, nastartoval Vespasianus reformy a mohlo začít období míru a prosperity římské říše. Navenek působil dojmem, kdy vládne spolu se senátem, avšak byl zastánce upevnění moci císaře, účastnil se zasedání senátu, aby bylo zachováno zdání důležitosti této instituce a své politické odpůrce odsouval ze senátu a do jeho řad jmenoval často členy italské nobility a zástupce z jednotlivých provincií impéria. Se svým synem Titem zastával úřad censora a Titus se stal také prefektem Praetoriánské gardy, čímž bylo zajištěno, že nebude Vespasianus odstraněn někým, kdo stojí o císařský purpur. Postupně přepouštěl Titovi čím dál více vladařských povinností, aby jej připravil na nástupnictví. Za jeho vlády získali obyvatelé Hispánie tzv. Latinské právo (ius Latii), což byl jakýsi předstupeň plnoprávného občanství.

Ve vládnutí si počínal šetrně ,čímž si získal popularitu u lidu, proti svým odpůrcům nezakročil nikdy krutě, na rozdíl od svých paranoidních předchůdců, opozici víceméně toleroval. Tuto opozici představovali hlavně filosofové, kteří neustále prosazovali republikánské zřízení a na Vespasiana útočili natolik intenzivně, že byl časem nucen opět zavést trestní předpis postihující filosofy, někteří byli vyhoštěni z Říma. Velkým odpůrcem byl také jakýsi Helvidius Priscus, který byl nejdříve císařovým podporovatelem, později však začal intenzivně hájit samostatnost senátu a kdykoliv to bylo možné císaře potupit, neváhal to udělat. Nejdříve Vespasianus jeho výpady velkoryse ignoroval, později jej byl nucen poslat do vyhnanství a nakonec nechat popravit. Mnohem horší byly ale neustálé konspirace, kterým musel za dobu své vlády čelit. O těchto konspiracích však nemáme podrobné informace, snad v roce 79 n.l. mělo být odhaleno spiknutí dvou senátorů Epria Marcella a Caeciny Aliena, kteří byli z okruhu císařových přátel a nejbližších poradců.

Tento vynikající vládce římské říše zemřel v klidu roku 79 n.l., kdy při cestě po Kampánii onemocněl vážnou nemocí. Nechal se tedy přepravit do lázní ve městě Aquae Cutiliae, poblíž jeho rodiště. Když zjistil, že je vážně nemocný, prohlásil údajně na svou adresu: „Vae, puto deus fio", "Běda, zdá se mi, že se stávám bohem", čímž si tropil legraci z představ římanů o posmrtném bytí císařů. I přes jeho nemoc se do poslední chvíle věnoval vladařským povinnostem. 23. června 79 pak skonal po jednom z těžkých záchvatů průjmu. V poslední chvíli se prý pokoušel napřímit, neboť říkal, že císař by měl zemřít vstoje.

Po jeho smrti byl prohlášen senátem za boha a jeho ostatky byly uloženy v Augustově mauzoleu, Titus byl bez problémů uznán císařem a Vespasianovým plnoprávným nástupcem v úřadu císaře.

Vespasiánova osobnost, jeho vzhled:
Vespasianus byl, jak jsem zmínila na začátku tohoto článku, synem výběrčího daní jezdeckého stavu a tudíž nebyl tolik urozeného původu, jako ostatní význační mužové říše a jeho předchůdci v císařské hodnosti, měl v oblibě prosté způsoby a velmi si na nich potrpěl, v důležitých věcech měl tendence k autokracii, ale jinak byl velmi rozumný, věci posuzoval pragmaticky, zdravým selským rozumem, pracoval bez ustání, byl jinak přístupný jednání a dalo se s ním velmi dobře vycházet. Měl také obrovský smysl pro humor, který občas přecházel, svou hrubostí, až v cinizmus, měl rád vtipy, vládl obrovským respektem jako schopný vojevůdce, s politickými odpůrci zacházel velmi mírně a dle Suetonia snášel výtky protivníků a nestoudnost filosofů a projevy jeho přátel s největší trpělivostí. Jeho spojence Muciana, který se k němu nechoval tak uctivě, jak by se slušelo kritizoval pouze v soukromí, obdarovával ty senátory, kteří neměli potřebné prostředky pro vstup do senátu, podporoval města postižená katastrofami, podporoval také učitele latinské a řecké rétoriky,

K jeho fyzickému vzhledu nám Suetonius říká toto:
"Postavy byl prostředně veliké, s hutnými a pevnými údy. V jeho tváři bylo podobné napětí, jako mívá kálející; o tom mu pověděl jistý vtipálek na výzvu, aby řekl i něco na něho, velice trefně: Povím, až skončíš svou velkou potřebu. Zdraví se těšil neobyčejně příznivému, třebaže pro jeho udržení nepodnikal nic, než že si v lázeňské míčovně sám třel krk i ostatní údy a že se jeden den v měsíci postil."

Jeho smysl pro humor byl pověstný, i když občas hrubý a obscéní. Jedna historka praví o tom, že jedné ženě dal za noc s ním 400 000 Sesterciů a když se zmatený účetní císaře optal, jak má tuto položku zaúčtovat, Vespasianus odpověděl: "Za šílenou lásku k Vespasianovi".

Velmi dobře je také známa historka, kterak mu jeho syn Titus vyčítal zavedení daně z veřejných záchodků a moči, císař tedy neváhal, vzal do ruky první minci, jenž byla výnosem této daně a podal jej synovi s dotazem, zda cítí nějaký zápach, když Titus popřel, že nějaký zápach cítí, Vespasianus neváhal prohlásit: "A přece pochází ze chcanek", z tohoto také vzniklo latinské přísloví: „Pecunia non olet" (Peníze nesmrdí). Jako zajímavost dodávám, že v Italštině se nazývají veřejné záchodky Vespasiano, což je zřejmě odkaz na zmíněnou daň z veřejných toalet.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz