ŽIVOTOPIS A CHARAKTERISTIKA GAIA VERRA

Připravila: Caecilia Metella a Tita Iuventia Martia

Úvod:
Gaius Verres, správce první římské provincie Sicilia, nechvalně proslulý svou neskrotnou hrabivostí (prý v době svého správcovství nahromadil neuvěřitelných 40 miliónů sesterciů), chorobnou láskou k umění, které si opatřoval doslova jakýmkoliv způsobem, krutostí a nepoctivostí, se narodil přibližně v roce 120 př.n.l. a byl proskribován v roce 43 př.n.l. Marcem Antoniem. Není jasné, k jakému římskému rodu (gens) Verres vlastně náležel, někteří mu přisuzují rodové jméno (nomen) Licinius (gens Licinia).

Verres guvernérem, jeho politická kariéra:
Nejdříve Verres podporoval Gaia Maria a stranu Populárů (Populares), avšak brzo změnil stranu a přešel k Optimátům (Optimates). Lucius C. Sulla ho za jeho změnu politického názoru náležitě odměnil, daroval mu půdu v italském Beneventu a svým vlivem jej uchránil před trestem za zpronevěru. V roce 80 př.n.l. se stal G. Verres quaestorem ve štábu místodržitele v provincii Kilíkii (Asie). Tento správce se jmenoval Gnaeus Cornelius Dolabella a byl podobného ražení, alespoň, co se týče chtivosti po majetku, jako G. Verres. Tito vysocí římští úředníci v provincii společně nerušeně loupili až do té doby, než byl v roce 78 př.n.l. Dolabella předvolán do Říma k soudu. Byl brzo usvědčen, především díky důkazům, které proti němu bez problému poskytl sám Verres, čímž si zajistil sám pro sebe od soudu pardon, zatímco jeho kumpán byl odsouzen. Ve svých nekalých praktikách pokračoval v roce 74 př. n.l., když pomocí úplatků vlivných mužů Říma uhájil post městského prétora. Zneužil své autority a pravomocí k tomu, aby podpořil politické cíle své strany, což mu vyneslo odměnu v podobě postu guvernéra provincie Sicilie (Sicilia), jež byla obilnou zásobárnou Itálie a Říma. Sicílie byla také obzvláště bohatou, a to díky její geografické poloze (centrální část Středomoří). Díky této výhodné poloze se stala Sicílie brzo obchodní křižovatkou, lidé zde byli ve většině slušně bohatí a jejich podniky a obchody prosperovaly, a až do Verrova příjezdu byli lidé se živobytím spokojeni.

Vše se ovšem změnilo, když se Verres ujal svého úřadu. To Sicílie a její obyvatelstvo zažili mnohem větší bídu a utrpení, než v První Punské válce či v nedávné otrocké vzpouře. Pěstitelé obilí a výběrčí daní byli systematicky ruinováni přemrštěnými poplatky či Verrovým zločinným zásahem do jejich obchodů. Soukromé domy a chrámy byly oloupeny o umělecká díla všeho druhu, přičemž práva římského občana byla přehlížena. Jiné, hlavní obvinění proti Verrovi, které vzniklo v době trvání jeho úřadu bylo, že při třetí otrocké válce proti Spartakovi využil nebezpečí k tomu, aby si rozmnožil peněžní hotovost. Měl, údajně, vybírat klíčové otroky bohatých vlastníků půdy a obvinit je z intrik a z toho, že se chtějí připojit k Spartakově povstání, nebo že jinak podněcují vzpouru v provincii. Když měl hotovo, mohl vynést nad otrokem rozsudek ukřižováním, ovšem vlastníkovi otroka či otroků bylo naznačeno, že odpovídající úplatek by mohl zajistit zrušení obvinění, vymazání trestu a zrušení rozsudku. Jindy zase mohl "vytáhnout" neexistujíci otroky - obvinit vlastníka půdy, že vlastní otroka, který byl podezřelý z podpory rebelie a že tento vlastník takového otroka aktivně skrývá. Když nebohý vlastník nemohl poskytnout onoho "rebela", celkem pochopitelně, neboť ho nevlastnil, Veres jej mohl vsadit do želáře a držet ho tam až do té doby, dokud nebyl dán úplatek za propuštění na svobodu.

Verrův soud a vyhnanství:
Verres se vrátil do Říma v roce 70 př.n.l. a v tom samém roce byl, na žádost obyvatel Sicílie, zažalován Marcem Tuliem Ciceronem. Verres nelenil a svou obhajobu svěřil nejlepšímu z římských advokátů, Quintu Hortensiovi. Verres měl sympatie a podporu u mnohých římských vlivných patricijských rodin. Soudní tribunál byl složen výhradně ze senátorů, někteří z nich mohli být Verrovi příznivci a přátelé, avšak předsedající soudu, městský prétor Manius Acilius Glabrio, byl skrz na skrz poctivý a čestný muž a tak i jeho přísedící nebyli přístupní žádným úplatkům. Verres marně zkoušel dosáhnout odročení soudu až do roku 69 př.n.l., kdy mohl být předsedajícím soudu jeho přítel Quintus Caecilius Metellus Caprarius. Hortensius postupně vyzkoušel dvě taktiky, jak soud odložit. První byl pokus odvést Verrovo vyšetřování na vedlejší kolej snahou získat přednost pro vyšetřování bývalého guvernéra Bithýnie. Když tento pokus selhal, obhajoba se snažila najít procedurální způsoby zpoždění (a využít běžnou podobu římských procesů s vyděrači) až do doby blížící se dlouhé série veřejných svátků, po kterých už by příliš nezbýval čas, ve kterém by mohl proces pokračovat dřív, než skončí Glabriovo funkční období a bude dosazen nový a ovlivnitelnější soudce. Ovšem Cicero případ v srpnu znovu otevřel a zapřísáhl se tyto plány zhatit využitím příležitosti ke změně způsobu průběhu soudního procesu, aby mohl mnohem dříve předložit důkazy a svědectví, a zahájil svůj případ krátkou a zdrcující řečí.
Účinek této Ciceronovy první řeči byl tak obrovský, že advokát Hortensius odmítl odpovědět a svému klientovi doporučil raději opustit stát. Než vypršela lhůta devéti dní, Verres byl již na cestě do Massilie (dnes Marseille). Tam žil ve vyhnanství až do roku 43 př.n.l., kdy byl proskribován Marcem Antoniem, zdá se kvůli jeho odmítnutí vydat Antoniovi nějaké umělecké poklady, o které Antonius projevil zájem.

Verres mohl mít lepší charakter, než mu připisuje Cicero, náš hlavní zdroj informací, ale neexistují žádné důkazy, které by popíraly podezření, že stál v čele výběru nejhorších exemplářů římských provinčních správců všech dob. Ze sedmi řečí proti Verrovi byly proneseny jen dvě, zbývaících pět bylo sestaveno z výpovědí svědků a publikováno po Verrově útěku.

Charakteristika Gaia Verra:
Gaius VerresTento vcelku vysoký,urostlý, ramenatý s svalnatý muž, ne však hromotluk, ale s docela ladným vystupováním, se jmenuje Gaius Verres..

Ať jsme jakéhokoli smýšlení, pokud se s tímto člověkem poprvé setkáme například na hostině, či v prostorách jeho vily, určitě nám nebude nijak nepříjemný. Na první pohled je to příjemný společník, který se umí bavit, ovládá nejroztodivnější způsoby lichotek a jeho pohledná tvář, sice ne už úplně mladá, ale pořád svěží, vypadá stále dobře naladěna. Tmavé, vlnité, místy až kudrnaté vlasy, sčesané dopředu tak, aby zakrývaly první náznaky plešatosti, v kontrastu s jasně šedomodrýma očima, vyzývavě těkajícíma ze strany na stranu, v sobě skrývají jakési nepřehlédnutelné osobní kouzlo, kterým se nechají uchvátit mnozí, nejen ženy. Díky tomu je neustále obklopen hloučkem svých přátel, obletovaný rojem svých obdivovatelek, sršící elánem a vybranými slovy.

Nenechme se ovšem oklamat jeho přívětivým vzhledem a uhlazeným vystupováním! Jádro tohoto člověka je zkažené, skrznaskrz prolezlé těmi nejhoršími lidskými vlastnostmi, z nichž některé jde sotva slovy popsat, když vám není umožněno spatřit vše na vlastní oči. Jinými slovy, čestný a poctivý člověk záhy musí dojít k poznání, že je to člověk špatný, nečestný, nemravný a zvrácený. Ale jedno mu odepřít nelze - je to veliký milovník umění. Obdivuje krásné věci, cenné a umělecky hodnotné a rád se jimi obklopuje. Ovšem, ani tato ctnostná věc zrovna jemu nijak ke cti neslouží. Jak plynul čas, ze záliby se stala vášeň, z vášně až posedlost. Kdyby té nebylo, snad by se ani jeho ostatní zlé vlastnosti plně neprojevily. V tom je právě ten kámen úrazu. Gaius Verres miluje umění -zvláště zdobené zlaté a stříbrné vázy, sošky, diamantové svícny - a neváhá udělat cokoli, jen, aby jej měl ve svém domě co nejvíce. Na základě toho pak dává plný průchod své lakotě, hrabivosti, chamtivosti a důsledkem toho i lstivosti a bezostyšnosti, které při své lačnosti po cizím majetku často využívá..

Co je nějaké umělecké cítění,s nímž náš milý Verres znalecky prohlíží,chválí a odborně posuzuje leštěnou korintstkou vázu, proti bezohlednosti , se kterou poté násilně nutí jejího majitele mu vázu za směšně nízkou cenu odprodat, či snad dokonce mu ji darovat, pod nejstrašnějšími pohrůžkami!

Je samozřejmě jasné, že ještě jako soukromý občan si takové jednání dovolit nemohl. Vlastně, mohl, ale stěží by unikl z dosahu spravedlnosti. Když se mu naskytla možnost ucházet se o veřejný úřad a s ním zároveň i správcovství provincie, dychtivě se jí chopil. Zde konečně mohl plně popustit uzdy své chtivosti po umění. Nebozí obyvatelé Sicílie! Žádný jiný správce si nepočínal tak krutě jako právě tento. Kolik ryzého umění, kolik jen peněz skončilo v jeho domě!

Gaius Verres není jen typický hrabivec, touží být také neustálým středem pozornosti, a jeho touha je dokonce tak silná, že v několika Sicilských městech dal strhnout a odvézt sochy stojící na náměstí a následně na jejich místo nechal postavit svou sochu, zlatou, v nadživotní velikosti, čímž vlastně ukojil své dvě choutky jednou ranou. Krásná socha putovala do jeho sbírky, zatímco jeho zlatý dvojník se těšil neustálé pozornosti kolemjdoucích.

Většina z jeho umělecké sbírky, kvůli které se mu zřejmě do domu nevejde ani manželka, nepochází z právě důvěryhodných a prokazatelných zdrojů ; proslýchá se, že Gaius Verres na ni ze svého vynaložil zanedbatelně malou částku - zbytek si obstaral svým zločinným řáděním.

Už samo jeho jméno - verres - jej k tomu předurčuje. Latinské sloveso Verrere znamená doslova ,,rozrývat, rozvracet, šťourat." A Verres byl opravdu neúnavný šťoural, ať už to bylo doma, ať už to bylo na Sicílii přímo pod zástěrkou úřední moci, všude slídil po drahocennostech, kudy prošel, tam po něm zůstala jen spoušť.

O jeho nepoctivosti, když falšoval úřední záznamy, o jeho úplatnosti, se kterou se nestyděl spolupracovat s piráty, nespravedlivosti, když odsuzoval dle své vůle nevinné občany, nestoudnosti, s jakou se dopouštěl zcela evidentních svatokrádežích , například olupováním řeckých chrámů, o jeho protiústavním jednání, kdy nechal bez soudu dokonce ukřižovat římského občana pro jednu hloupou sošku, domýšlivosti, aroganci a naprostém pohrdání nad všemi, kteří jej zrovna neobdivují, by se dala napsat celá kniha.

Nestydí se rozdávat úplatky na všechny strany, s jakou jen drzostí dokázal čelit obžalobě z drancování Sicílie, jak se šklebil a házel posměšky na žalobce a jak byl naopak svým obvyklým způsobem zdvořilý na všechny ostatní! I když byl poté břitkou Ciceronovou obžalobou odsouzen k vyhnanství, stejně se nakonec smál pod fousy on. Velmi prozíravě si totiž většinu svého majetku převedl na řecké účty, umělecké předměty dal povětšinou odvést do své mimořímské vily - a blaženě si svého přepychu tento ničemník užíval až do smrti.

Vidíme tedy, že pod prvotní slupkou čestného a přívětivého člověka se nachází zcela jiný Verres, zloděj, ničemník a zkaženec, lačný po majetku druhých. Až tam jej zavedla jeho přílišná láska k uměleckým dílům!


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz