O římských úřadech

Připravila: Tita Iuventia Martia a

V tomto článku se věnuji popisu římských úřadů, jaké magistratury mohl občan zastávat, jaká byla mininmální věková hranice a pod.

Po vyhnání posledního římského krále Tarquinia Superba (Superbus – pyšný) v roce 510 či 509 př. nl. zkončilo období královské a začalo období římské republiky. Jedním z legendárních římanů, kteří vyhnali krále – tyrana, byl Marcus Iunius Brutus (není bez zajímavosti, že jeho jmenovec v roce 44 př. nl. byl jedním ze spiklenců, kteří zabili v senátu G. J. Caesara v domění, že se chce stát králem a uzurpátorem moci).

Res publica, tak nazvali Římané své nové státní zřízení (Res publica – věc veřejná). V té době již úřady existovaly, od dob Etruských panovníků, ale úředníci byli přímo podřízeni králi, který je navrhoval, i když oficiálně byli tito občané voleni lidem. Jediný úřad, který byl nově vytvořen byl Konzul.

Magistratus – výraz jak pro úřady, tak pro úředníky.
Honores – úřady jako takové.
Potestas – nižší úřednická moc. < br>
Vyšší úřady měli také tzv. Imperium, což byla nejvyšší úřednická, soudní, správní i vojenská moc. Moc úředníkům byla dána lidem při volbách. Pokud se chtěl někdo jakékoliv funkce zmocnit násilím, mohl být podle práva kýmkoliv okamžitě zabit, protože se jednalo o uzurpátora moci. V římském státu byla úřední činnost bezplatná, placeni byli jedině pomocníci úředníků, jako byli poslové, písaři, archiváři a pod.

úřady dělíme na:

  • Stálé (faktické členství v senátu)
  • dočasné – např. decemviri legibus scribundis (kolegium deseti, které dostalo za úkol sepsat tzv. zákon dvanácti desek – Lex XII tabularium, který měl každý občan znát nazpaměť.
  • Občasné – např. Diktátor.


  • Cursus honorum:
    jedná se o jakýsi žebříček hodností úřadů, Cursus honorum znamená „Cesta poct“ a kouzlo této zvykové normy spočívalo hlavně v tom, že nebylo možné jenom tak jednoduše jmenovat do funkce občana, který již před tím nevykonával službu státu. V 1. stol. př. nl., tedy v době, kdy republika upadala se však toto zvykové právo velmi často porušovalo a např. Pompeius získal od senátu prokonsulské impérium, aniž by před tím absolvoval službu v předepsaných postech Cursus honorum a např. Gaius Marius (konec 2. stol. př.nl.) absolvoval několik konzulátů za sebou, bez předepsané pauzy mezi jednotlivými konzuláty.

    V průběhu staletí se vyvýjely i římské úřady a od 6. stol. př. nl., kdy republika vzniklaa, bylo několik úřadů přidáno, avšak hlavní úkol konzula, Kvestora, Edila a Prokurátora zůstal.

    Pořadí úřadů v Cursus honorum:
    1. Kvestor (Quaestor), magistratura dříve vyhrazena pouze členům patricijského stavu, později též pro plebeje. Min. věk 30 let, za císařství 25 let.
    2. Edil (AEdil), magistratura vyhrazena dříve pouze členům patricijského stavu, později i plebejům. Min. věk 37, za císařství 27 let.
    3. Prétor (Praetor) –magistratura dříve vyhrazena pouze členům patricijského stavu, později i pro plebeje. MIn. věk 40, za císařství 30 let.
    4. Konzul (Consul) – magistratura dříve vyhrazena pouze členům patricijského stavu, později i plebejům. Min věk 43, za císařství 32 let.
    5. Cenzor (CEnsor) – magistratura dříve vyhrazena pouze členům patricijského stavu, později i plebejům.

    suo anno – pojem označující, že občan absolvoval Cursus honorum nejen ve stanoveném pořadí, ale také ve stanoveném věku, takovým mužem byl např. známý řečník M. Tulius Cicero.

    KVESTOR (Quaestor):
    Jednalo se o nižšího magistráta, jenž nedisponoval mocí Imperium, nýbrž pouze mocí potestas, avšak mohl nosit togu praetextu. V nejstarších dobách republiky byl Quaestor jmenován Konzulem (Consul) a do jeho kompetence spadalo vyšetřování hrdelních zločinů. Již za královských dob existoval úřad Quaestora.

    Postupně se pravomoce těchto úředníků rozšiřovaly o správu státní pokladny (Aerarium), o výběr a vymáhání daní a o péči o státní archív. V 40. letech 5. stol. př. nl. se stal Quaestor každoročně voleným magistrátem.

    Původní počet Quaestorů byl dva, v roce 421 př. nl. se tento počet zvýšil na čtyři (Quaestores Consuli), kteří měli za úkol doprovázet Konzula na tažení, dohlížet na vojenskou pokladnu, výplatu vojska, rozdělení výnosu z dobyté kořisti a dohlíželi též na správné a plynulé zásobování.

    Okolo roku 267 př. nl. byl počet opět zvýšen na osm Quaestores, přičemž čtyři noví quaestores classici měli nejdříve za úkol údržbu římské flotily, která v tomto období začínala vznikat, později se jejich působností staly provincie, kam doprovázeli provvinčního guvernéra.

    Za Sullovi diktatury, cca v roce 81 př. nl. byl zvýšen počet Quaestores na dvacet a minimální věk uchazeče o tento úřad byl stanoven u patricijů na třicet a u plebejů na třicet dva let. V dobách Julia Caesara se tento počet ještě zdvojnásobil, na čtyřicet úředníků, tento počet pak později císař Augustus szredukoval na dvacet a minimální věk se také snížil, na dvacet pět let.

    Quaestores byli voleni tributním schromážděním (comitia tributa) a Sulla stanovil, že dosažením tohoto úřadu byl občan automaticky vzat do senátu.

    quaestores urbani (zvaní také quaestores aerarii Saturni) měli na starost v samotném Římě řádný výběr daní, vymáhání pokut, provádění konfiskací majetku a vedení veřejných dražeb. Starali se též o výplatu vojska a z veřejných prostředků nechávali vystavět veřejné budovy ve městě. Censores (Cenzoři) a další magistráti jim dávali k archivaci veškeré státní dokumenty, vč. přijatých zákonů

    Do provincií byli také vysíláni Quaestoress, jejihž úkolem bylo spravování řádného hospodaření ve svěřené provincii, hospodaření samotné provinční správy, místní vojenské pokladny, spravovali také platby přijaté přímo z Říma, vedli velmi podrobné záznamy o veškerých výdajích a příjmech a vedli soudní spory týkající se obchodních záležitostí. Občas přebírali úkoly svěřené Proprétorovi (Propraetor), pak byl jejich titul quaestores pro praetore.

    V dobách principátu bylo vedení státních financí svěřeno Prefektům (Praefecti) a Prétorům (Praetores) a úkoly Quaestores se tedy změnily.

    Dva quaestores principi (quaestores Augusti) byli vlastně tajemníci císaře, dva quaestores urbani se starali o státní archív a čtyři Quaestores Consuli byli nápomocni Konzulům. Dalších dvanáct Quaestores bylo přidělováno do jednotlivých provincií impéria.

    EDIL (Aedil):
    Název pochází z latinského výrazu pro budovu či chrám, aedes, aedis. Jednalo se o nižšího magistráta. Disponovali pouze úřední mocí potestas a nebyli tudíž doprovázeni liktory (Lictores). Nosili ale togu Praetextu. Tito AEdiles měli za úkol udržování chrámů a dalších veřejných budov, pořádání veřejných her a představení a dohlíželi na pořádek na tržištích a ulicích města.

    V roce 180 př. nl. byl stanoven minimální věk pro uchazeče na třicet sedm let a v roce 494 př. nl. byl ustanoven také úřad plebejských Aedilů (aediles plebeii), čímž se tento úřad otevřel i méně majetným občanům. V této době byl zřízen také úřad Tribunů lidu, ale o těch se budu zmiňovat níže. Tito dva plebejští Aedilové byli voleni plebejským shromážděním (concilium plebis) a to na jeden rok. Původně měli za úkol dohlížet na pořádek v ulicích a na tržištích a pomáhat tribunům lidu ve vykonávání jejich úřadu. Převzali také policejní úkoly a vedení těchto služeb. Velmi významnou pravomocí bylo také spravování plebejských chrámůa pořádání her. Chrám bohyně Ceres a jeho poklad byl také v jejich správě.

    V roce 367 př. nl. byly ustanoveny nové svátky, avšak Aediles odmítly nést dodatečné náklady a výdaje spojené s hrami a těmito svátky, a tak vznikl úřad patricijský: Kurulští EDilové (aediles curules), kteří převzali povinnosti spojené s hrami a svátky. Jejich pojmenování pocházelo z jména křesla, na kterém směli tito úředníci sedět, tzv. Kurulské křeslo (sella curulis), také svolávali a předsedali tributním schromážděním (comitia tributa), které je volilo na dobu jednoho roku, dohlíželi na konání věšteb – auspicií a v méně závažných případech mohli vést občanské spory.

    Kurulským Edilům náležela vyšší hodnost, než Edilům plebejským, avšak tento rozdíl se postupně vytrácel, až vzniklo společné čtyř člené kolegium.

    Julius CAesar, v roce 44 př. nl. zvýšil počet patricijských Edilů o dva nové: aediles cereales, jejihž hlavním úkolem bylo zásobit město obilím.

    Pravomoc EDilů:

  • cura urbis – dohled nad technickou údržbou města a na jeho bezpečnost.
  • cura annonae – kontrola zásobování obilím a olejem a měli na starosti jeho rozdělování lidu.
  • cura ludorum – odpovědnost za veřejné svátky a slavnosti.


  • Veškeré výdaje na vykonávání tohoto úřadu šly z vlastních kapes úředníkůa za pozdní republiky se tento úřad stal velice nepopulárním, právě kvůli astronomickým výdajům za pořádání her.

    Za císařství byly soudní pravomoce Edilů a záležitosti kolem her přeneseny na Prétora a kompetence spojené se správou města byly omezeny a to ve prospěch dalšího úředníka, Městského prefekta (praefectus urbi). V době chaosu a úpadků říše, 3. stol. nl. Edilita postupně zcela vymizela.

    PRÉTOR (Praetor):
    Původně se jednalo o úřad vykonávaný Konzuly, až do roku 367 či 366 př. nl. nejvyššími magistráty, od roku 367 př. nl. se prétory mohli stát také plebejové. Prvním mužem zvoleným do nové magistratury byl patricij Spurius Furius, který byl synem Marca Furia Camilla.

    Zvolený úředník byl tzv. magistratus curulis, měl právo sedět na Kurulském křesle (sella curulis) a nosil Togu praetextu, doprovázen byl šesti liktory (Lictores) a vládl mocí Imperium.

    jejich pravomoc byla v právní a pořádkové oblasti hlavního města.

    Prétoři:

  • Praetor urbanus – projednával spory mezi plnohodnotnými občany města.
  • Praetor peregrinus – projednával kauzy mezi cizinci.


  • Prétor mohl získat i vojenské úkoly, po uplynutí jednoho roku, na který byli zvoleni, vykonávali prétoři v jedné z provvincií úřad proprétora (Propraetor).

    Počet těchto úředníků byl několikrát navýšen, v 2. stol. nl. jich bylo osm. Od roku 337 př. nl. mohl být prétorem i občan plebejského původu.

    KONZUL (Consul):
    Název tohoto nejvyššího civilního i vojenského úřadu v dobách římské republiky vznikl z latinského výrazu pro „Radit se, rozvažovat“, lat. consulere.

    Tento úřad zastávaly každoročně lidem voleni politici, v dobách císařství však tento úřad pozbyl autority a kompetence a stal se z něj pouze reprezentativní úřad pro zachování zdání starých republikánských pořádků.

    Konzulát za republiky:
    Po legendárním svržení posledního krále, Tarquinia Superba a jeho vyhnání z Říma, byla nejvyšší moc svěřena Konzulům, dvoum nejvyšším úředníkům nově založené republiky. Nejprve byli nazýváni Prétoři, označení Konzul se objevilo pravděpodobně v 2. pol. 5. stol. př. nl.

    Konzulové měli velmi široké pravomoci v oblasti exekutivy, zákonodárství a soudnictví. Uchazeč o tento úřad musel splnit věkovou hranici u patricijů 41 a u plebejů 42 let.

    Princip anuity (kolegialita) – Konzulové byli voleni každoročně a jeden mohl uplatnit právo veta proti rozhodnutí druhého z obou Konzulů, toto právo bylo využíváno jen zřídka. Jsou také mnohé důkazy o tom, že ne všichni Konzulové byli zvoleni až při dosažení minimálního věku pro Konzulát.

    Konzuly volilo setninové schromáždění (comitia centuriata), jehož struktura však zajišťovala rozhodující vliv hlavně aristokratům. Když byli Konzulové zvoleni a jejich volba byla potvrzena, převzali své Impérium od staršího schromáždění comitia curiata. K této příležitosti byl vydán zákon lex curiata de imperio. POkud Konzul v době svého úřadování zemřel, např. při vedení vojska, byl zvolen nástupce - consul suffectus. Řádný Konzul - consul ordinarius se ujímal svého úřadu, od roku 153 př. nl., 1. ledna a bylo ctí, že jméno jeho a jméno jeho kolegy se objevilo v názvu roku.

    Až do roku 367 př. n. l. byl Konzulát vyhrazen pouze patricijům a prvním plebejským Konzulem byl zvolen Lucius Sextius. Zákonem známým jako Lex Licinia Sextia bylo totiž stanoveno, že alespoň jeden z Konzulů musí být plebej.

    Když byl Řím ohrožen, hlavním kritériem pro Konzula byla vojenská zdatnost a reputace spolu se zkušenostmi z bojů, vždy šlo ale o velký politický zápas. Kolem poloviny 4. stol. nl. se stal Konzulát nejvyšším úřadem v Cursus honorum a nebyl nijak honorován. Očekávalo se naopak, že občan přispěje do státní pokladny částí svého majetku

    Konzulové (Consulares) byli nejvýznamnějšími členy senátu a v dobách pozdní republiky se jednalo o faktické přijetí mezi nobilitu.

    Kompetence Konzulů:
    Náležela jim nejvyšší exekutivní, správní a zákonodárná moc, spolu s mocí vojenskou. ABy nedocházelo k samovládě nebo zneužití moci jednotlivce, mohlo dojít k vzájemnému vetování. Postupně byly různé pravomoci konzulů svěřovány dalším úředníkům.

    443 př. nl. – provádění censu svěřeno Cenzorům.
    366 př. nl. – odňata soudní pravomoc, nyní ji vykonávaji Prétoři. Konzulové mohou soudit pouze zvláště vážné případy a jen tehdy, kdy jsou pověřeni senátem.

    Pravomoci v civilní oblasti:
    Pokud se Konzulové nacházeli uvnitř posvátného okrsku Říma (Pomerium), byli jim podřízeny veškeré magistratury, kromě tribunů lidu. Konzulové dozírali na fungování státu, realizovali usnesení senátua zákonů schválených v lidových schromážděních (Comitia), ve výjmečných situacích mohli činit rozhodnutí i na svou vlastní zodpovědnost, byli nejvyššími diplomaty, svolávali senát a předsedaly jednáním, to samé také u lidových schromáždění. Zde navíc řídili hlasování a předkládali zákony.

    Pokud se nacházeli Konzulové mimo město, jejich pravomoce vykonával Prétor. Konzul mohl také rozhodnout o vzetí do vazby a o zadržení a soudu občana, ale bylo možné se proti jejich rozhodnutí odvolat. Dále prováděli různé náboženské úkony (zasvědcení chrámů, konání obětí), prováděli také věštby – Auspicia, před tím, než vojsko vytáhlo do boje.

    Měli právo sedět na Kurulském křesle a nosit Togu praetextu, každého doprovázelo 12 liktorů.

    Liktoři (Lictores) – zosobňovali vážnost a důstojnost úřadu, působili také jako tělesná stráž. Nesli svazky prutů (fasces) se sekerami. Prut symbolizoval oprávnění trestat a sekera právo na vynášení trestů smrti. Uvnitř Pomeria bylo nošení seker zakázáno, což představovalo, že žádný občan nesmí být popraven bez řádného soudu. Při schromážděních Liktoři odkládali také pruty, což symbolizovalo, že moc Konzula vzešla z moci římského lidu (populus romanus).

    Pravomoci ve vojenské oblasti:
    Mimo město působili Konzulové hlavně jako velitelé legií, o jejihž sestavení rozhodoval senát svým usnesením.Odvody se prováděli na Martově poli (Campus Martius) a prováděli je Konzulové, kterým každý voják musel složit svou přísahu.Dohlíželi také na shromažďování vojsk spojenců,na tažení mohl udělit jakýkoliv trest, ať už šlo o obyčejného vojáka, důstojníka a nebo vojáka či důstojníka spojenců.

    Každý Konzul velel tzv. Konzulskému vojsku, které se, obvykle stávalo, ze dvou legií a ze dvou legií spojenců pro každého Konzula. Ve velení mu pomáhali vojenští tribunové a Quaestor. Pokud táhli oba Konzulové v čele vojsk společně, střídali se ve velení každý den.

    Pokud KOnzul dosáhl jasného vítězství, byl svými vojáky pozdraven jako imperátor (Imperator) a mohl požádat o triumf.

    Obrana proti zneužití:
    Jak jsem se již zmínila výše, každý Konzul disponoval právem veta a mohl tedy vetovat rozhodnutí svého kolegy. Pokud veleli vojskům společně, muselo být jejich rozhodnutí jednomyslné. Když byl občan odsouzen jedním z Konzulů, mohl se odvolat k druhému a ten mohl rozsudek zrušit. ABy nedocházelo ke konfliktům, střídali se ve výkonu moci po měsíci, druhý Konzul nezasahoval do práce prvního a naopak, když se role vyměnily.

    Konzulové mohli vládnout pouze rok a jejich úkoly byly, alespoň předběžně, projednány senátem a když Konzul zkončil své období, měla následovat deseti letá pauza.

    V době maximálního ohrožení mohli Konzulové jmenovat Diktátora, jejich Impérium bylo, po dobu vlády Diktátora, pozastaveno.

    Od 2. stol. př. nl. bylo přidělováno Konzulům správcovství v provincii, jež si vybrali ještě při Konzulátu. Z Konzula se stal Prokonzul a v provincii vládl ve jménu senátu a lidu římského zhruba rok až dva. Jeho Impérium se změnilo na Prokonzulské Impérium a nesměl jej uplatnit mimo hranice své provincie.

    Doba císařská:
    Císař Augustus fakticky zbavil Konzuly veškerých jejich pravomocí, už nebyli voleni lidem, ale jmenováni císařem. I nadále byl tento úřad velmi prestižní a formálně k němu náležely veškeré pravomoci. FAkticky mohli pouze předsedat schůzím senátu (se souhlasem císaře) a účastnit se her a všech slavností konaných na počest císaře, náklady však museli hradit z vlastní kapsy. Ve výjmečných případech předsedali soudním řízením. Stávalo se, že byli Konzulové nuceni rezignovat, aby uvolnili místo náhradníkům a ti zase dalším. V roce 190 (vládne císař Commodus), se vystřídalo za rok 26 občanů. Stávalo se také, že císaři mnohdy určili za konzuly sebe, své příbuzné či chráněnce. Věkové omezení bylo běžně opomíjeno.

    PO rozdělení impéria každý císař jmenoval jednoho Konzula (395 nl.), poslední západořímský konzul byl pod nadvládou Ostrogótů v roce 534 nl. Na východě se od Konzulů upustilo v roce 541 . nl.

    CENZOR (CEnsor):
    Měl na starosti například sčítání lidu, soupis majetku (Census), daně, dozor nad právy a mravy, nad kvalitou provedení veřejných prací attp. Tento úřad byl považován za velikou poctu.Cenzoři byli ve svém úřadu dva.

    K jeho povinnosti, jakožto hlavního registrátora, patřilo udržování kompletního seznamu římských občanů, vč. jejich jmen, věku, příbuzných, majetku a také, k jakému kmeni (tribui) občané patřili.

    Úřad Cenzora byl ustaven v roce 444 př. nl. a prvním Cenzorem z řad plebejského obyvatelstva byl, v roce 351 př. nl., Gaius Marcius Rutilus. TRadičně byl tento úřad přístupný pouze těm, kteří postoupili v Cursus Honorum od Quaestora ažpo Konzula. Od 2. stol. př. nnl. dále byl Cenzor volen každých pět let a to v souvislosti s Censem (sčítáním lidu), který se prováděl také každých pět let. I přesto, že Cenzor byl volen na období pěti let, svůj úřad mohl vykonávat pouze osmnáct měsíců, zbývajících 3, 5 roku nebyl defacto žádný Cenzor, avšak pravidla umožňovala, aby Cenzoři zůstali ve svém úřadě až do další volby jejich nástupců.

    ÚŘADY MIMO CURSUS HONORUM

    Vigintivir:
    minimální věk 18 let, za republiky i císařství. Dříve pro senátory, později pouze pro jezdce. Těchto úředníků bylo dříve dvacetšest, za císaře Augusta a později dvacet,a byli rozděleni do šesti skupin:

  • decemviri stlitibus iudicandis
  • tresviri capitales
  • tresviri aere argento auro flando feriundo
  • quattuorviri
  • duoviri viis extra urbem purgandis
  • praefecti Capuam Cumas


  • Jednalo se o kolegium dvaceti šesti mladších magistrátů (magistratus minores) v dobách římské republiky. Latinský výraz Vigintisexviri (jednotné číslo vigintisexvir) doslova znamenalo dvacet šest mužů a sestávalo se z šesti skupin. Každá tato skupina měla na starosti jiné záležitosti a za republiky byl tento úřad považován za nástupní pro senátorské syny, kteří nastupovali svou vlastní Cursus honorum. V roce 13 př. nl. bylo výnosem senátu stanoveno, že tento úřad mohou nadále vykonávat pouze členové jezdeckého stavu.

    Císař Augustus zrušil duoviri viis extra urbem purgandis a čtyři praefecti Capuan Cumas čímž klesl počet těchto úředníků na dvacet (vigintiviri – dvacet mužů).

    Popis:
  • decemviri stlitibus iudicandis – deset magistrátů posuzujících soudní případy vč. takových, zda muž byl volný či otrok.
  • tresviri capitales – též známi jako tzv. nocturni byli tři úředníci mající policejní pravomoci v Římě, starající se o věznice a o popravy zločinců.
  • tresviri aere argento auro flando feriundo – také známi jako tzv. tresviri monetalis, byli tři úředníci starající se o ražení a odlévání mincí.
  • quattuorviri viis in urbe purgandis – také známi jako tzv. quattorviri viarum curandarum, byli čtyři úředníci dohlížející na údržbu silnic uvnitř Říma.
  • duoviri viis extra urbem purgandis – dva úředníci dohlížející na údržbu silnic v blízkosti Říma.
  • praefecti Capuam Cumas – čtyři úředníci sloužící jako prefekti v Capui a v Cumae v Kampánii, aby zde vedli justici.
  • VOJENSKÝ TRIBUN (Tribunus militum):
    Podmínkou pro nastoupení Cursus Honorum bylo absolvování desetileté vojenské služby, a to na postu jednoho ze šesti vojenských tribunů. Každá legie měla těchto důstojníků šest, pět nižších a jednoho vyššího. Vyšší tribun, tzv. Tribunus laticlavius (dle širokého purpurového pruhu na tunice), byl příslušníkem senátorského stavu, zatímco zbývajících pět vojenských tribunů, tzv. tribuni angusticlavi (dle tenkých purpurových pruhů na tunikách), bylo stavu jezdeckého (Equites). Takový tribun zastával povinnosti od štábních funkcí až po velení jednotkám, pokud to bylo možné a nutné.

    Propraetor, Proconsul (guvernér provincie):
    bývalý Konzul či Prétor.

    Propraetor (proprétor):
    Jednalo seo bývalého prétora, který po ukončení svého úřadu přešel do provincie, kde mu byly zachovány veškeré pravomoce prétora, které uplatňoval po dobu své činnosti právě v přidělené provincii.

    První známý proprétor byl jmenován v roce 415 př. nll a tento post se stal velmi populární po válkách s Hanibalem. Po období Sullovi diktatury takový proprétor opouštěl Řím po ukončení své prétorské kariéry a ujímal se okamžitě vlády v provincii. Proprétor byl hodností guvernérem provvincie a císař Augustus, který oficiálně vládl mnoha římským provinciím své pravomoce delegoval na tzv. legatus Augusti pro praetore, který vládl v přidělené provincii 36 měsíců. Legát legie (Legatus legionis) mohl mít také proprétorské pravomoce.

    Prokonzul:
    Jednalo se o bývalého konzula, který po zkončení svého Konzulátu v Římě přešel jako provinční guvernér do provincie s tím, že mu byly veškeré konzulské pravomoce zachovány a jejich působnost se vymezovala pouze na přidělenou provincii.

    Úřad byl zaveden v poslední čtvrtině 3. stol. př. nl. a to proto, že válka trvala příliš dlouho a bylo nutné mít více jak dva velitele (Konzuly). Toto se stalo běžné za válek s Hanibalem. Novinkou bylo, že Prokonzulem mohl být ustanoven soukromý občan bez toho, aby byl před tím magistrátem. Nejstarší takový případ byl slavný vojevůdce Publius Cornelius Scipio, který obdržel titul prokonzula proto, aby zakončil válku v HIspanii (211 př. nl.).

    V 1. stol. př. nl. sloužil bývalý konzul v důležité provincii jako prokonzul (např. G. J. Caesar).V době císařství, v senátorských provinciích sloužil prokonzul, i když se jednalo ve skutečnosti o prétora, doba jejich prokonzulátu byla standartně 12 měsíců. Císař Hadrian ustanovil guvernéra Itálie jako prokonzula, ale Antoninus Pius toto opatření zrušil, ale jeho nástupce Marcus Aurelius toto opět ustanovil.

    TRIBUN LIDU (tribunus plebis):
    Výhradně plebejský úřad, vyhrazen pouze plebejům, jeho hlavní úkol byl bránit obyčejný lid před útiskem aristokracie. Tento úřad vznikl snad v roce 494 př. nl., kdy plebejci, na protest proti útlaku aristokracie opustili Řím. Při ustanovení úřadu Tribuna lidu jim byla poskytnuta tzv. sacrosanctitas (náboženská ochrana proti jakýmkoliv fyzickým útokům). Tribuna lidu se nesměl nikdo bez jeho svolení fyzicky dotknout. K jeho právům patřilo právo pomocit, tzv. ius auxilia (pomoc jakemukoliv plebeji proti zvůli úředníků) a později také právo zakročení, tzv. ius intercessionis (právo zrušit jakékoliv rozhodnutí úředníků, jiného tribuna lidu či senátu) – VETO (zakazuji). Tribun lidu byl volen na jeden rok schromážděním plebejů, tzv. concilia plebis. Mohl uvalit trest smrti na toho, kdo mu bránil ve výkonu jeho povinností, jeho nedotknutelnost byla vynucena plebejským slibem, že každý, kdo se odváží napadnout tribuna v jeho úřadu, bude zabit jako velezrádce. Na veřejnosti se pohyboval zcela neozbrojen ajeho dům musel být neustále otevřen lidu, jako jediný svolával plebejská schromáždění, kterým jako jediný směl předkládat ke schválení svá usnesení, mohl také svolat senát a předložit zde návrh senátního usnesení. Jeho pravomoc, tzv. tribunitia potestas platila pouze na území Říma, nikoliv do provincií a jeho právo nedotknutelnosti a pomoci sahalo pouze za první milník od hradeb města. Nejdříve byli tribunové dva, v roce 449 př. nl. byl počet ustanoven na deset. Od nástupu Augusta každý císař měl tribunskou pravomoc, avšak tribunem lidu se nikdy nestal (úřad vyhrazen pouze plebejům).

    PRINCEPS SENATUS
    významný člen senátu, za císařství jím byl císař osobně. Princeps senatus předsedal zasedání senátu a i když byl tento post mimo Cursus honorum a nebylo s ním spojeno Imperium, bylo to velmi prestižní pro každého senátora, který se stal principem. Principa vybírali Cenzoři a to každých pět let a nejednalo se tedy o doživotní jmenování. Vždy se jednalo o patricie a musel mít nejen morální a profesní kvality, ale musel být také přirozeně akceptován svými kolegy v senátu. Původně se jednalo skutečně pouze o poctu a takový senátor měl právo jako první zahájit diskuzi o tématu, které předložil předsedající magistrát a mohl tak defakto udávat směr celého jednání. V době pozdní republiky a císařství se z principa stal předsedající a jeho pravomoce obsahovali mimo jiné: svolávání a rozpouštění senátu rozhodování o jeho agendě rozhodování, kde se bude zasedání konat setkávání se ve jménu senátu s diplomaty cizích zemí psaní dopisůa rozhodnutí ve jménu senátu

    Po nastolení císařství se princiem stal císař, avšak v době krize v 3. stol. nl. mohl tento úřad zastávat i jiný člen senátu.

    Diktátor (Dictator)
    dočasný úřad ustanoven v roce 501 př. nl. zákonem o jmenování diktatury (lex de dictatore creando), pouze v době maximálního ohrožení státu, magistratura s vyjmečnými pravomocemi, diktatura mohla trvat pouze 6 měsíců. Původně se tento dočasný úřad nazýval Magister populi, čili vůdce lidu (defacto římských branných sil) a pouze usnesení senátu, tzv. senatus consultum umožŇovalo Konzulům, aby jmenovali diktátora, ten byl doprovázen 24 liktory a disponoval obrovskými pravomocemi, tzv. Imperium magnum, mohl vládnout nad (a nebo rovnou sesadit či odsoudit k smrti) jiného kurulského magistráta), disponoval také Impériem jako takovým. Diktátor byl, jak jsem již zmínila, jmenován pouze v době maximálního ohrožení a v době veliké krize a měl za úkol stabilizovat fungování státu (např. při rebeliích a pod.). Diktátorem měl původně být občan, který nebyl zároveň konzulem, ale pokud to nutnost vyžadovala,mohl být jeden z konzulů jmenován diktátorem doslova přes noc. Stávalo se, že diktátorem byl, podle senátního usnesní jmenován ten konzul, který byl momentáně blíže města či bylo vydáno senátní usnesení, které povolávalo konzula zpět a pokud to nebylo možné, byl vyslán posel, který měl konzula požádat o jmenování diktátora.

    Původně byl tento speciální úřad vyhrazen pouze patriciům a prvním plebejským diktátorem byl Gaius Marcius Rutilus jmenovaný v roce 356 plebejským konzulem (Marcus Popillius Laenas).

    Pravomoci diktátora:
    Diktatura trvala 6 měsíců a očekávalo se, že diktátor složí svůj úřad, jakmile dosáhne úspěchu v tom, pro co byl jmenován. Stávalo se ale, že diktatura mohla trvat i déle (např. G. J. Caesar a L. C. Sulla). V momentě, kdy byl diktátor jmenován, stal se nadřízeným všech magistrátů a získal veškerou exekutivní moc ve státě, s tím také obdržel obrovské vojenské pravomoci.

    Diktátor byl ve svých rozhodnutích odpovědný pouze sám sobě a narozdíl od konzulů mohl jednat i bez souhlasu senátu, na svou vlastní zodpovědnost a měl mnohem větší pravomoc trestat. Jeho 24 liktorů nosilo ve svých svazcích prutů sekery, kdykoliv ho doprovázeli, dokonce i v samotném městě – symbolizovali tak jeho neomezenou moc nad životem a smrtí jakéhokoliv občana. Diktátor mohl vládnout bez omezení, měnit římské zákony k jeho obrazu, mohl implementovat nové zákony do ústavy, aniž by o tom musel nechat hlasovat kýmkoliv, měl také obrovskou soudní pravomoc. PO dobu trvání diktatury bylo jeho impérium nedotknutelné. I přesto měla jeho moc jistá omezení, např. trvání jeho úřadu bylo omezeno pouze na 6 měsíců,nemohl volně disponovat s veřejnými prostředky, ale pouze s těmi, které mu byli přiděleny, němel dovoleno opustit Řím (pokud nebyla existence státu maximálně ohrožena), nebylo mu dovoleno jezdit ve městě na koni, neboť to vyvolávalo dojem, že se stal, defakto, králem.

    Byl doprovázen 24 liktory, jak jsem již zmínila výše, měl právo sedět na kurulském křesle a nosit togu praetextu.

    MAGISTER EQUITUM
    Jednalo se o vrchního velitele diktátorovi jízdy a byl jeho nejbližším spolupracovníkem. Do úřadu ho jmenoval diktátor a pokud za dobu diktatury tento důstojník zemřel, byl jmenován jiný, opět diktátorem. S hodností magister equitum bylo spojeno také prétorské impérium a v diktátorově nepřítomnosti přebíral jeho pravomoce. Tímto důstojníkem a také úředníkem byl obvykle jmenován bývalý prétor a jeho magistratura zanikla spolu s diktaturou. S nástupem principátu byl úřad zrušen a obnoven až později za dominátu, avšak v této době se jednalo skutečně pouze o velitele jízdy.

    PONTIFEX MAXIMUS
    nejvyšší kněz, měl v rukou náboženské záležitosti, zúčastnil se státních ceremonií, jednalo se o velmi prestižní post. Pontifex maximus po dobu svého úřadu, tj. až do smrti, bydlel v tzv.Domus publicus, přímo na Foru Romanu, v srdci Říma. Do jeho pravomocí také patřil dohled nad kalendářem, konání státních obětí, výklad znamení vůle bohů a výběr Vestálek. Nebyl magistrátem a tak neměl dovoleno nosit togu Praetextu. Odznakem jeho moci byl železný nůž, tzv. secespita. V roce 381 nl. byly zakázány pohanské kulty a titul přešel na papeže.

    PRAEFECTUS (PrefekT)
    Výraz Praefectus v latině znamená „ten, kdo stojí před ostatními“, jednalo se o úředníky starající se o velmi konkrétní záležitosti ve státní správě. Původně se jednalo o vojenský titul. Za císařství pouze císař jmenoval jednotlivé prefekty do jejich úřadů. Jsou nám známy následující prefektury.
    Senátorský stav:

  • Praefectus feriarum Latinarum causa – úřad zastáván mladým senátorem, zastupoval Konzuly při svátku na Albánské hoře.
  • Praefectus frumenti dandi – čtyři prefekti, do jejihž pravomoci spadalo rozdělování potravin římskému lidu.
  • Praefectus aerarii militaris – tři prefekti, kteří byli zodpovědni za výplaty výslužného legionářům.
  • Praefectus aerarii Saturni – dva prefekti, kteří měli za úkol strážit státní pokladnici.
  • Praefectus urbi – sloužící jako starosta města Říma.
  • Praefectus alimentorum – měl za úkol poskytování finanční výpomoci sirotkům.


  • JEZDECKÝ STAV:
  • Praefectus Aegypti – guvernér Egypta, který měl specielní status oproti jiným provinciím impéria. Jednalo se o provincii v osobním vlastnictví císaře.
  • Praefectus annonae - měl za úkol zabezpečit zásobování Říma potravinami, jeho nadřízeným byl Praefectus urbi.
  • Praefectus civitatium – podílel se na správě provincie spolu s provinčním guvernérem.
  • Praefectus vehiculum – měl na starosti správu veřejných silnic.
  • Praefectus vigilum – velitel, který měl na starosti sedm kohort hasičů v Římě.
  • Praefectus praetorio – tento úřad ustanovil císař Augustus, když zakládal Praetoriánskou gardu. Jejím velitelem ustanovil člena jezdeckého stavu – Prefekta Pretorio, který disponoval mnohými pravomocemi, vč. práva velet pravidelným jednotkám, které byli dislokovány v Itálii. Kromě vojenských pravomocí měl také pravomoc soudní a patřil k nejmocnějším mužům císařského Říma. Počet prefektů se pohyboval od jednoho až po tři (za císaře Comoda).
  • PROCURATOR (Prokurátor):
    Augustus byl, po nastolení principátu, nucen ustanovit Prokurátory, aby se starali o jeho finanční a jiné osobní zájmy v jím přímo vlastněné provincii, ale také v provinciích náležejících senátu. Prokurátor byl do svého úřadu jmenován buďto samotným císařem a nebo některým z magistrátů. Brzo po té postupně získávali Prokurátoři v senátních provinciích soudní pravomoci. Toto bylo ustanoveno zákonem za vlády císaře Claudia. V této době se také objevují Prokurátoři s pravomocemi stejnými jako měl provinční guvernér. Další Prokurátoři byli například zodpovědní za ražení mincí, za výběr 5 % podílů z dědictví zemřelého, za vedení dolů, dokonce i za výcvik gladiátorů. Jistě za vlády Tiberia, ale možná, že už dokonce za vlády Augusta byl tento úřad přístupný členům jezdeckého stavu. Od vlády Viteli a a dále, byli Prokurátoři hlavou ministerstev. Hlavní ministerstva byla:

  • a rationibus (finance)
  • ab epistulis Latinis (korespondence v Latině)
  • ab epistulis Graecis (Korespondence v Řečtině)
  • a libellis (petice)


  • Prokurátoři, narozdíl od Magistrátů, za svou službu dostávali plat a podle svého platového zařazení byli také rozděleni do jednotlivých skupin: procuratores sexegenarii (60 000 Sestercií), zatímco ostatní dostávali každý rok vyplaceno 100 000, 200 000 a 300 000 Sesterciů.

    Příklady známých prokuratur (záznam z doby vlády Marka Aurelia, 161 – 180 nl.)
    Procuratores sexegenarii
    proc. alimentorum per Italiam – zásobování Itálie potravinami, proc. provinciae Corsicae – prokurátor provincie Korsika, proc. fisci Alexandrini – výběr daní z Alexandrie, proc. provinciae Thraciae – prokurátor provincie Thracia.

    Procuratores centenarii
    proc. aquarum urbis – zásobování města vodou, proc. provinciae Moesiae Sup. – prokurátor provincie Dolní Moesie, advocatus fisci Romae – prokurátor kontrolující finanční záležitosti města, proc. provinciae XXXX Galliarum – Prokurátor čtyřiceti měst v Galii, proc. provinciae Sicilae – Prokurátor provincie Siccilie, proc. prov. Alpium Cottiarum – Prokurátor provincie západních Alp.

    Procuratores ducenarii
    proc. ab epistulis Latinis – korespondence v Latině, proc. provinciae Asiae – Prokurátor provincie Asia, proc. ab epistulis Graecis – korespondence v Řečtině, proc. provinciae Syriae Prokurátor provincie Siria, proc. XX hereditarium – výběr dědické daně, idiologus Aegypti – soudce v Egyptě.


    Kontakt

    Bc. Lukáš Hrdina
    Jitřní 41
    312 00 PLZEŇ

    E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz