Životopis císaře Tita

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Busta Titacelým jménem Titus Flavius Vespasianus později titulován jako římský císař Imperator Titus Caesar divi Vespasiani filius Vespasianus Augustus se narodil 30. prosince 39 n.l. v Římě a ujal se vlády po smrti svého otce, vynikajícího římského císaře Vespasiana, 24. června 79 n.l. a zemřel, stejně jako otec, v lázních ve městě Aquae Cutiliae po vážné nemoci 13. září 81 n.l. Titus byl starším Vespasiánovým synem a bratrem jeho nástupce v úřadě Flavia Domitiana.

Titus proslul hlavně jako velmi úspěšný velitel v tažení proti židovské rebelii za života svého otce a následně jako jeden z vůbec nejmírnějších a nejschopnějších císařů, kteří kdy usedli na trůn.

O historii Flaviovského rodu (Gens Flavia) se můžete dočíst ve článku o císaři Vespasianovi.

Titův život a kariéra:
Titus se narodil v Římě v zimě roku 39 n.l. v chudém domě poblíž Septizonia za vlády císaře Gaia Caliguly, tedy ve velmi nebezpečné době, kdy si nemohl být žádný člověk jist svým životem a ani majetkem. Titus byl vzděláván stejně jako Claudiův syn Britanicus, ve stejných oblastech a také stejnými učiteli a to na císařském dvoře, a oba mladíci byli prý velkými přáteli. Dokonce tak velkými, že Titus upil ze stejného poháru, ve kterém byl otrávený nápoj pro Britanica, kterého otrávil císař Nero z obavy, aby jej nemohl nahradit na trůně. Z této otravy se Titus pak dlouho zotavoval a způsobila mu prý těžkou nemoc. Z jeho smrti byl velmi zdrcen a jakmile dosedl na císařský trůn, nechal mu v paláci vystavět sochu celou ze zlata a zasvětil mu ještě jednu sochu, jezdeckou, která byla nošena ve slavnostních průvodech v cirku.

Poté, co zastával od mládí různé nižší úřady, se v roce 61 n.l. stal vojenským tribunem (tribunus militum) a sloužil v horní Germánii a následně v Británii, kde si díky své svědomitosti, pracovitosti a skromnosti získal velkou popularitu, což nám potvrzuje mnoho nápisů, bust a soch nalezených v těchto oblastech říše. Zde sloužil spolu se svým otcem, který velel místním jednotkám v hodnosti legáta. V roce 64 n.l. se pak Titus vrátil do hlavního města, kde pracoval jako advokát na foru a zastával také obvyklé úřady náležející senátorskému stavu. Tehdy se poprvé oženil a to s jakousi Arrecinou Tertullou (o jejím původu se neví téměř nic, jen to, že byla z rodiny jezdeckého stavu). Tertula však zemřela, a to krátce po svatbě, zřejmě při porodu dcerky Julie. Titus se tedy podruhé oženil, tentokrát s Marciou Furnillou, jejíž otec byl prokonzulem v Africe, avšak ani tento svazek nebyl šťastný, neboť rodina jeho choti upadla v nemilost u císaře Nerona, a tak byl nucen se rozvést.

V této době vypukla, zpočátku z pohledu říše bezvýznamná, revolta v provincii Judea, ze které se záhy stal konflikt celoříšského významu. V roce 66 n.l. do Judee vtrhla trestní výprava pod velením vojevůdce Gaia Cestia Galla, ale nebyla úspěšná a římané byli nuceni se, s velkými ztrátami a ostudou, stáhnout. Nero nemohl nechat tuto porážku bez odpovědi, a tak vyslal, ještě v tom samém roce, proti židovským rebelům budoucího císaře Tita Flavia Vespasiana, který se jako velitel osvědčil již dříve. Nero se nemusel obávat, že by mohl mít Vespasianus nějaké politické ambice, neboť ho považoval za vesnického prosťáčka (což také Vespasianovi, jak víme, zachránilo život poté, co usnul při Neronově produkci na lyru v jednom řeckém amfiteátru).

Vespasianus s sebou na výpravu vzal také svého šestadvacetiletého syna Tita a jmenoval ho velitelem XV. legie, kde se velmi brzy osvědčil jako schopný velitel a již v roce 67 n.l. dobyl rebelské město Jaffaa, zúčastnil se akcí u Guš Chalav, Tiberiady, Tariche a Gamaly.

Po Neronově smrti (spáchal sebevraždu), v červnu roku 68 n.l. vypuklo období zmatků a pustošení, trvající 18 měsíců, kdy se na římském trůnu postupně vystřídali vládci Galba, Otho a následně Vitelius (známe jako rok čtyř císařů). Nejhůře byl pak postižen sever Itálie. Když se vlády ujal Galba, vyslal Vespasianus Tita do hlavního města, aby ujistil nového vládce o tom, že jednotky v Judeii jsou novému císaři věrné. Než ale vůbec stihl vstoupit na půdu Itálie, zjistil, že Galba je mrtev a o trůn soupeří Otho s Viteliem. O dalším vývoji situace jsme se mohli dozvědět ve článku o otci císaře Tita, nicméně můžeme zopakovat, že ve chvíli, kdy byl Vespasian dohodnutý s prefektem provincie Syria Mucianem, že dostane jeho podporu pro to, aby se ucházel o trůn, Titus svého otce bezvýhrad podpořil. A když byl Vespasianus v roce 69 n.l. provolán judejskými, syrskými a egyptskými legiemi císařem, udělil mu Vespasianus titul Caesar a to nejpozději v srpnu toho samého roku.

Po té, co se Vespasianus vydal do Říma, aby uspořádal vnitřní poměry po pustošivé občanské válce, Titus zůstal na východě s úkolem, aby dovedl válku s rebely do úplného konce (ad reliqua Iudaici belli perpetranda). Zde šlo především o dobytí dosud odolávajícího hlavního města Jeruzaléma. A tak Titus neváhal a již na jaře roku 70 n.l. zahájil obléhání téměř nedobytné pevnosti, ve kterou se město proměnilo. Dle Flavia Iosepha nechával Titus prý před očima obránců města ukřižovávat denně až 500 rebelů, ale ani to neodradilo Židy od dalšího odboje a odporu. Do července roku 70 n.l. překonali Římané překážky bránící v dobytí města a pobořili také druhé pásmo Jeruzalémských hradeb. Následně vystavěli zeď, aby nemohli rebelové příjmat posily a potraviny spolu s dalšími potřebami k vedení války s Římany. Během tohoto obléhání mělo být vyhladověno snad 600 000 lidí. Nejposvátnější chrámový okrsek se bránil úspěšně až do srpna roku 70 n.l., kdy byl vojáky podpálen. nNásledně byl pobit téměř každý, kdo do té doby nezemřel hlady, na nemoci, neuhořel či nespáchal ze zoufalství sebevraždu. Se zajatci se zacházelo tvrdě: většina byla prodána do otroctví, zbytek byl použit pro boje v arénách, výnosy byly přisouzeny císařské pokladně a poklad a prostředky na údržbu chrámu byly přesunuty na tytéž účely pro chrám Jova Kapitolského v hlavním městě. Jak víme, v roce 71 n.l. pak Titus oslavil spolu s Vespasianem velkolepý triumf.

Titův obloukPo zdárném zakončení tažení byl u vojska natolik oblíben, že byl provolán několikrát imperátorem a když prý odjížděl, vojáci jej zadržovali a prosili jej, aby s nimi buďto zůstal a nebo je vzal všechny s sebou. v Alexandrii zažil další epizodku a to při obřadu při zasvědcování býka Ápida, kdy měl na hlavě čelenku (starobylý zvyk) a někteří si to vyložili tak, že chce zradit svého otce. On tím byl natolik pobouřen, že se okamžitě vydal do hlavního města, kde naprosto překvapeného a nic netušícího Vespasiana ujišťoval o své bezmezné úctě a věrnosti k jeho osobě.

Za vlády svého otce prožíval Titus závratnou politickou kariéru a sdílel s Vespasianem téměř všechny úřady, hlavně pak tribunskou moc a celkem sedmkrát konzulát, v roce 71 n.l. se stal prefektem pretoriánské gardy (Praefectus praetorio)v roce 73 n.l. se stal také Censorem, čtrnáctkrát byl vojáky provolán Imperátorem. Jako prefekt praetoriánské gardy byl prý velmi násilnický a krutý, nechával bez rozpaků popravit kde koho za pouhé podezření, že by mohl strojit úklady na Vespasiana. Dělal to prý také tak, že do veřejných budov dával nastrčené lidi, kteří pak, jakoby se souhlasem lidu, důsledně žádali potrestání domnělého viníka a strůjce komplotu. Tak například vojevůdce Aula Caecinu nechal po večeři, na kterou ho mimochodem sám pozval, ubít, a to jenom proto, že se mu do rukou dostal jakýsi koncept jeho řeči k vojsku. V téže době obdržel Titus udání na rebela a fanatika Epria Marcella, který za Nerona mimo jiné udal Thraseu Paeta, za což obdržel obrovskou finanční odměnu. Tento muž zuřivě stranil každému císaři, ale nyní se údajně měl zúčastnit komplotu proti Vespasianovi. Byl odsouzen senátním schromážděním a spáchal raději sebevraždu. Takto údajně skončilo mnohem více lidí, a to mnohem méně významných. Prý byl Titus obviňován také z hýřilství (pořádal rozpustilé pitky dlouho do noci), z chlípnosti (kvuli poměru s královnou Bereníkou), z hrabivosti (obchodoval s úplatky za milosti u sporů, které rozsuzoval Vespasianus), u lidu byl také nepopulární kvůli své přísnosti v úřadu prefekta praetoriánské gardy.

Co se týče Titova milostného vztahu s Bereníkou, tak víme, že se spolu setkali poprvé někdy v roce 67 n.l. a brzy se do sebe zamilovali. JUlia Bereníka byla sestra a spoluvládkyně židovského krále Agrippy II. Titovi tehdy bylo dvacet osm let a Bereníce třicet osm, kromě toho měla za sebou tři manželství, několik milostných afér a podle dobové šeptandy měla poměr snad i se svým bratrem. Vztah Bereníky a Tita však pokračoval intenzívně několik let. Titus ji sice nepřizval k cestě do hlavního města, když se jeho otec stal císařem, ale pozval ji v roce 75 n.l. na návštěvu, v Římě spolu pak žili zcela nepokrytě, což u lidu vyvolávalo silnou nevoli a u aristokracie obavy, neboť si vzpomínali na vztah Marca Antonia a egyptské královny Kleopatry. Dokonce to bylo ještě mnohem horší: Bereníka byla židovka a římané toto náboženství nechápali a neměli jej rádi, přišlo jim odporné a podobně nahlíželi, po židovské válce, na celou židovskou rasu i kulturu. Lidé se báli Titova sňatku s Bereníkou a obávali se tedy jeho nástupu na trůn. Vespasianus prý prohlásil: "Buď po mě nastoupí můj syn nebo nikdo".

Titus se věnoval také soudnictví a byl prý velmi tvrdý a nemilosrdný, dle Suetonia získal přezdívku "řezník". Nejen že procesům předsedal, ale také je často nechával rozhodovat lid v aréně. Pro údajnou velezradu nechal dokonce popravit i několik senátorů, ale celkově vzato byl velmi schopným administrátorem, který byl přístupný jednání s druhými a dalo se s ním dobře vyjít. Často ho bylo možné vídat při zasedání v senátu, kde také přednášel a reprezentoval otcovy zájmy.

Když Vespasianus po vážné nemoci 23. června 79 skonal, stal se Titus bez potíží jeho nástupcem a jeho den nástupu na trun (dies imperii) byl 24. červen 79 n.l. Vespasianus byl za velké slávy pohřben a senátem prohlášen za boha (consecratio) a tak si Titus mohl ke svému jménu přidat také přídomek divi Vespasiani filius (syn božského Vespasiana), Senát mu také udělil veškeré pocty a tituly, od čestného jména Augustus až po titul Pontifex maximus (nejvyšší kněz).

Titova vláda:
V zásadě se jednalo o pokračování období klidu a míru, až na výstup jakéhosi Terentia Maxima v Africe, který ovšem vypadal téměř stejně jako Nero a tak se snažil získat pro svou věc (získání císařského purpuru) příznivce, kteří uvěřili, že jde skutečně o Nerona. Po nějaké době byl však nucen uprchnout za Eufrat do Parthské říše ke králi Artabanovi III., kde byl následně zavražděn.

Je dobré zmínit, že panovaly ohledně Tita jisté obavy, a to nejen kvůli Bereníce, aby z něj nebyl další Nero či Caligula, nicméně veškeré obavy byly brzy rozptýleny, když ihned po svém nástupu na trůn odeslal Bereníku z Říma pryč, hostiny pořádal pouze veselé, ne rozpustilé, vynikal velkou mírností a velkorysostí, nikomu nikdy nesáhl na majetek a nepříjmal žádné dary. Pokračoval v politice smírného soužití se senátem a slíbil také, že nenechá popravit žádného senátora. V této souvislosti prý přiznal, že titul Pontifex maximus přijal právě proto, aby jeho ruce nebyly potřísněny krví, přísahal dokonce, že nikoho nezahubí. Za jeho vlády, z jeho vůle nebyla provedena jediná poprava a to ani v případě, kdy bylo odhaleno spiknutí proti němu. Tyto spiklence prý pouze napomenul, ať toho nechají a že císařská hodnost je udělena osudem a pokud mají nějaké přání, ať mu jej sdělí a on jim vše splní. Dokonce prý poslal rychlého posla k matce jednoho z obviněných, aby se o něj už dále nebála.

Co se týče vojenských záležitostí pokračoval také ve stopách svého otce. Prováděl ofensivu v Británii a nechával opevňovat a vylepšovat hraniční systém na východě u Eufratu a na Dunaji. Věnoval se také zákonodárné činnosti, například právo svobodně odkazovat majetek, zákony týkající se manželství či vlastnictví půdy. Profesionální udavače a lovce pozůstalostí nechal veřejně zmrskat a zbít kyjem na foru a po té je nechal vláčet arénou, dílem je pak poslal do vyhnanství na pusté ostrovy a dílem je prodal do otroctví. Tento nešvar se tedy snažil nemilosrdně potírat. K vládě přizval schopné vládce a na veřejnosti, jako jeho otec, vystupoval jako císař, který dbá o blaho svých poddaných a celé říše, například zlepšoval a zkvalitňoval silniční síť. Z mnoha jeho opatření profitovaly střední a nižší vrstvy obyvatelstva, vč. vojáků. Měl ale také neuvěřitelnou smůlu, neboť v době jeho vlády vybuchl nečekaně Vesuv (23. srpen 79 n.l.) a defakto zanikla tři města: Pompeje, Herculaneum a Stabie a zemřelo mnoho lidí. Císař se ujal odstraňování následků katastrofy osobně, čímž si získal neuvěřitelnou popularitu. Když ale navštívil Kampánii, zachvátil Řím obrovský a pustošivý požár, který trval tři dny a tři noci, kdy bylo, kromě mnoha budov, zničen také chrám Iova Kapitolského a krásná budova Pompejova divadla. I po této ničivé události Titus osobně dohlížel na to, aby všichni postižení dostali pomoc. V této době zasáhla také morová rána, velmi silná, snad nejsilnější do té doby. Z bývalých konzulů nechal Titus vylosovat zvláštní sbor pro obnovu Kampánie a zařídil také, aby statky, jejiž majitelé při výbuchu Vesuvu zemřeli a neměli dědice, přešli do zvláštního fondu na obnovu postižené provincie. Po požáru Říma věnoval umělecká díla na svých statcích a ve svých vilách veřejným budovám a chrámům, pověřil mnoho římských jezdcců pečlivým dohledem nad sanací katastrofy. Jednalo se tedy skutečně o velmi pečlivého a schopného vládce, kterému osudy všech vrstev obyvatelstva říše nebyly lhostejné. Prohlašoval také, že od rozmluvy s císařem nesmí odejít nikdo zklamán a prý při jedné večeři, když si uvědomil, že za celý den neudělal pro nikoho nic dobrého, prohlásil: "Přátelé, den jsem promarnil." Dokonce se prý chodíval občas koupat spolu s lidem do veřejných lázní.

Co se týče Titova stavebního úsilí, tak dokončil tzv. Flaviovský amfiteátr (známe jej nyní jako Koloseum), nechal u něj vystavět lázně (stavba započala už za vlády Vespasiana). Když byl amfiteátr dokončen a slavnostně otevřen, tak byly uspořádány velmi nákladné hry, které trvaly celých sto dnů, k vidění byla dokonce i námořní bitva (tzv. Naumachia). Tato obrovská stavba byla financována hlavně z válečné kořisti. Titus se také staral o údržbu aquaduktů v Římě (Aqua Marcia, Curtia a Caerulea). Přikázal také, aby část honosného Neronova Zlatého domu (Domus aurea) byla přestavěna na lázně a otevřena pro veřejnost.

Titův denárTitus, stejně jako jeho otec, potřeboval nahradit lesk svých předchůdců propagací úspěchů jeho dynastie, a tak na jeho mincích vidíme nápisy jako "IVDAEA CAPTA" nebo "IVDEA DEVICTA" (Judea poražena, podrobena), čímž dával jasně na vědomí zásluhy Flaviovců o římský stát. Titus se také snažil navázat na dědictví předchůdců z Julsko - Claudijské dynastie (nechal razit pamětní mince s portrétem Augusta a Claudia), dbal také o kult svého rodu, a tak zahájil výstavbu chrámu božského Vespasianna, který byl dokončen až za vlády Titova mladšího bratra Domiciana.

Titova osobnost, zdraví a jeho fyzický vzhled:
Prý nebyl nijak extra vysoký, ale disponoval velkou fyzickou silou, měl údajně neuvěřitelnou paměť a schopnost si vše zapamatovat a naučit se všemu potřebnému, jak pro vládu, tak pro válku. Obratně zacházel s mečem a dalšími zbraněmi, jezdil perfektně na koni, uměl řečnit a skládal prý básně, jak v latině, tak v řečtině, dokonce měl talent na hudbu, zpíval a hrál na kytaru. Dokonale ovládal těsnopis a dovedl napodobovat písmo a prý o sobě prohlásil, že mohl být nejlepším padělatelem všech dob. Povahu měl mírnou, byl svědomitý, pracovitý a štědrý, dalo se s ním prý velmi dobře vyjít. Otázkou je však jeho zdraví, možná byl nevyléčitelně nemocen a moc dobře to věděl. Při otevření Kolosea se prý rozplakal, asi to mělo souvislost právě s jeho zdravím, neboť po dalších patnáct měsíců jeho vlády neudělal již nic význammného. Z činorodého císaře se tak stal v posledním roce jeho vlády úplně jiný člověk. Ke svému bratrovi Domiciánovi, který proti němu neustále brojil, byl příliš mírný a to i přes to, že proti němu popichoval nejen senátory a jezdce, ale také vojsko. Titus ho však prohlásil za spoluvládce a soukromně ho se slzami prosil, aby se k němu choval lépe. Po konci jednoho představení v divadle opět plakal před lidem a následně se odebral do Sabinska a to ve velmi zlé náladě, neboť při obětech mu uteklo obětní zvíře a z nebe se zahřmělo.

Tita zastihla, jako jeho otce, smrt na stejném místě, ve městě Aquae Cutiliae 13. září 81 n.l. a díky tomu, že zemřel předčasně, tak se začaly objevovat spekulace, že byl odstraněn svým bratrem Domicianem. Existují však důkazy o tom, že zemřel na vážnou chorobu, která se měla zhoršit po jeho návštěvě lázní, od které ho prý jeho osobní lékaři velmi zrazovali. Když ho pak zastihla zimnice, další den, když byl přenášen v nosítkách, zvolal údajně do nebes: "Je mi odnímán život, a já jsem si toho nezasloužil! Vždyť není skutku, za který bych měl pykat, snad kromě jediného."

Nikdo netuší, co tím tehdá mohl myslet, možná sporný milostný poměr s bratrovou ženou, či špatné vztahy s bratrem a nebo tušil, že Domician není vhodný nástupce a to, že on ho nedokázal odstranit. Když pak Titus zemřel, každý prý plakal, jako by mu zemřel někdo blízký a senátoři se seběhli k radnici ještě dříve, než byli svoláni ediktem. Titovi bylo odhlasováno tolik poct, že se jich nedočkal ani za svého života. Byl velmi oblíbeným vládcem, který i přes své vady před nástupem na trůn prokázal, že jeho kvality předčily jeho zápory a charakterové nedostatky.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz