ŽIVOTOPIS A CHARAKTERISTIKA SCIPIONA AFRICANA STARŠÍHO

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Scipio AfricanusScipio Africanus (Lat. Scipio - hůlka), celým jménem Publius Cornelius Scipio Africanus Major se narodil v roce 236 př. n.l. a zemřel v ústraní v roce 183 př. n.l. Tento schopný muž, politik a vojevůdce, působící především za období II. Punské války, si získal slávu a obdiv díky svému legendárnímu vítězství nad strašákem Říma, Hanibalem v bitvě u Zamy (202 př. n.l.) a zařadil se tak mezi nejschopnější vojevůdce starověku vůbec. Za své africké tažení a následný úspěch získal čestné přízvisko Africanus (Africký).

Scipionovo mládí a jeho rodina:
Publius C. Scipio se narodil v Římě do velmi vlivné a starobylé římské patricijské rodiny Corneliů (gens Cornelia). Mnozí Publiovi předkové zastávali po generace významné posty ve správě státu, vč. postu konzulů. Jeho praděd Lucius Cornelius Scipio Barbatus byl dokonce zvolen censorem (280 př. n.l.). Rod Corneliů patřil do exkluzivní "rodiny" šesti nejvýznamnějších a nejvlivnějších římských patricijských rodů vůbec (ostatními byli Manliové, Fabiové, Aemiliové, Claudiové, Valeriové). A právě za života tohoto vynikajícího politika a vojevůdce dosáhla rodová větev Corneliů Scipionů svého mocenského vrcholu, obrovské popularity i prestiže, jeho otec byl prétor a konzul Publius Cornelius Scipio a jeho matka byla zřejmě příslušnice významného jezdeckého rodu, Pomponia. Publius měl mladšího bratra, jmenoval se Lucius Cornelius Scipio Asiaticus, ovšem o mládí Lucia nemáme žádné informace. Díky svému původu získal Publius všeobecné a kvalitní řecké vzdělání. O Publiovi je známo, že již v ranném mládí rád a hojně navštěvoval každý den ráno chrámy, kde snil o bozích a věštění, byl tedy velmi zbožný muž.

Válečné angažmá:
Když v roce 218 př. n.l. zahájil Hanibal II. Punskou válku svou invazí do Itálie, nebylo Scipionovi, dle našich měřítek, ani tolik, abychom ho považovali za dospělého muže. Vidíme tedy, že již jako mladík se aktivně zapojil do boje proti nenáviděnému Hanibalovi, složil svému otci, který se aktivně zapojil do bojů již od začátku, stejně jako Scipionův strýc, prý podobný slib, jako složil dříve Hanibal, ovšem pochopitelně v opačném směru: zavazoval se v něm k celoživotnímu boji proti Kartágu.

Bitvy s Hanibalem:
Hanibal se legiím tábořícím u Massilie (Marseille) pod velením Scipionova otce vyhnul legendárním a heroickým pochodem do Galie a pak přes alpy do Itálie. Legie se však přeplavily a u řeky Pád se měly Hanibalovi opět postavit. Došlo k bitvě u Ticina, kde byl Řím poprvé poražen, když Hanibal použil Numidskou jízdu k napadení boku a týlu nepřítele. Zde byl zraněn Scipionův otec a život mu zachránil prý jeho, tehdy osmnáctiletý, statečný syn. Díky svému vojenskému umu, statečnosti a také jisté dávce štěstí přežil mladý Publius strašné římské porážky v bitvách u Trebie a u Kann (zde padlo více než 70 000 Římanů, z 80 000 jich tedy přežilo sotva 10 000).

Politické angažmá:
Za ženu pojal Scipio dceru konzula P. Aemilia Paula, padlého v bitvě u Kann (216 př. n.l.). Zastával názor, že i přes šílené pohromy a porážky, které Římu Hanibal uštědřil, jej lze porazit a Řím se stane nakonec naprostým vítězem. Téhož názoru ovšem nebyl senátor Lucius Caecilius Metellus a hrstka jeho přátel; uvažovali dokonce o kapitulaci Říma. Když se to dozvěděl bojovný a patrioticky smýšlející Publius, schromáždil skupinku svých přátel a s mečem v ruce vtrhl na poradu těchto zbabělých senátorů a pod pohrůžkou mečem je každého donutil jednotlivě přísahat věrnost státu. I zbytek senátu byl naladěn podobně jako Scipio: jakákoliv kapitulace nepřipadá v úvahu a je třeba i nadále bojovat, a to i přesto, že za poslední tři roky padla neuvěřitelná jedna pětina římské mládeže. Pojďme se nyní podívat na Scipionovu politickou kariéru. V roce 212 př. n.l. kandidoval Scipio na úřad kurulského aedila, zřejmě proto, aby podpořil svého bratrance. Proti jeho kandidatuře ovšem vystoupili tribunové lidu a namítali, že by vůbec neměl být zařazen mezi kandidáty, jelikož nedosáhl potřebného věkového limitu. Kurulští aedilové totiž automaticky vstupovali do senátu a minimální věk pro senátora byl stanoven na 35 let. Mladý Scipio nelenil a směrem k odpůrcům jeho kandidatury vystoupil se slovy: „pokud mě všichni Quirité (římští občané) chtějí učinit aedilem, jsem dost starý jím být…“

Již tehdy byl mladý Scipio obecně znám jako čestný, schopný a patrioticky naladěný muž, a tak byl bez problému zvolen všemi hlasy římských občanů.

Scipionovo Hispánské angažmá:
Nejdříve, než se podíváme na to, jak se mladému Publiovi vedlo vojensky, podívejme se na politickou a vojenskou situaci tehdejšího Španělska, tedy Hispánie. V roce 211 př. n.l. byl Publiův otec a také strýc Gnaeus Cornelius Scipio zabit bratrem Hanibala, který tam zůstal jako správce nového Kartagyňského území, Hasdrubalem, a situace byla tedy více než vážná. Publius (otec) padl v bitvě u Castulla a jeho bratr Gnaeus u Ilorcy, když se snažil s vojskem ustoupit na sever Hispánie a byl napaden přesilou nepřátelských vojáků. Po smrti obou velitelů zústala tamnější římská vojska bez řádného velení.

Scipio se sám nabídl, že se do Hispánie vydá s novým vojskem (ve věku pouhých pětadvaceti let), aby Kartagince porazil. Nadšení Římané jej zvolili velitelem onoho vojska a stal se tedy vrchním velitelem v hodnosti prokonzula. Jeho volba proběhla snadno zřejmě také proto, že na horkou půdu Hispánie se dobrovolníci zrovna nehrnuli, jelikož se to téměř jistě rovnalo politické i fyzické sebevraždě takového dobrovolníka.

Celé území Hispánie jižně od řeky Ebro se nacházelo v moci Kartága a veliteli tamnější Kartaginské armády byli, kromě Hanibalova bratra Hasdrubala a Maga, také Hasdrubal Gisgo. Ovšem jejich pozornost byla systematicky rozptylována nepokoji v Severní Africe. A tak, když v roce 210 př. n.l. přibyl Scipio s armádou do Hispánie a vylodil se se svým vojskem u ústí řeky Ebro, překvapivým a bleskovým manévrem obsadil zdejší Kartaginské hlavní město, centrum jejich moci v Hispánii, Cartago Nova (dnes Cartagena) a do rukou mu padly obrovské zásoby všemožného válečného materiálu a mnoho potravin. Navíc touto bleskovou akcí získal ideální základnu pro své námořní operace. Jelikož si potřeboval zajistit podporu místních Iberských kmenů, zacházel s rukojmími a zajatci Kartaginců (bylo jich na 10 000) vlídně a slušně, což posloužilo ideálně k tomu, aby byl vytvořen v očích místních obraz Římana - osvoboditele od Kartaginské kruté nadvlády. Traduje se příhoda, kterak Scipionovi vojáci přivedli svému veliteli krásnou místní ženu coby kořist. Ač se mu tato kráska velmi líbila, zjistil, že je zasnoubena s keltiberským náčelníkem Alluciem a tak mu dívku poslal, dokonce i spenězi, které její rodiče zaplatili za propuštění své dcery na svobodu. Tímto činem zde vstoupil ve známost jako čestný a šlechetný muž. Scipiona k tomuto činu vedl také čirý pragmatismus. Senát byl zaměstnán boji v Itálii, a tak nemohl Publius očekávat, že mu senát pošle nějaké posily, zvlášť, když jich má Řím nedostatek (stále platil pro vstup do armády census, minimální nutný majetek), a tak bylo nutné získat si místní kmeny na svou stranu. Kartaginci zde totiž měli oproti mladému Scipioionovi přesilu. Jeho šlechetný čin s krásnou mladou dívkou přinesl kýžené ovoce, jelikož vděčný ženich - náčelník, z vděčnosti ke Scipionovi, poskytl své válečníky a stal se římským spojencem.

Scipio nelenil a v roce 209 př. n.l. v bitvě u Baeculy opět ukázal svůj obrovský potenciál, když Hasdrubala Barku i s jeho vojskem dokázal vytlačit z velmi výhodného postavení u řeky Baetis. Obával se totiž, že se vojska Gisga a Magona spojí s Hasdrubalem a on se ocitne se svou skromnou silou v obklíčení Kartaginských armád. Nečekal tedy a okamžitě napadl jednu z Kartaginských armád s úmyslem postupně eliminovat jejich bojeschopnost. Římští vojáci energicky zaútočili a bitva byla rozhodnuta drtivým náporem římské pěchoty na střed kartaginské formace. Ztráty na straně Říma nebyly asi malé, zvlášť, když si uvědomíme, že zpočátku šli římané na zteč proti vyvýšenému postavení kartaginské lehké pěchoty. Tlak na obránce vyvýšeniny vzrostl, když Scipio nařídil frontální útok záloh a dílo dokončila římská jízda, kterou Scipio předtím dovedně skryl a Hasdrubal si jí vůbec nevšiml. Jízda pak bez problémů pronikla do týlu nepřítele, a tak byl nyní Hasdrubal svírán ze tří stran. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než uprchnout z bojiště. I přes nesporné Scipionovo vítězství Hasdrubal podnikl pochod do Itálie (spolu s přibližně 50 000 muži), a překročil Alpy, stejně jako jeho bratr Hanibal. Kvůli tomuto byl Scipio kritizován nejen současníky, ale také historiky - nedovedl Hasdrubala zadržet. Ten byl za dva roky ovšem poražen římským konzulem jménem Gaius Claudius Nero v bitvě u Metauru.

Existují různé teorie, proč se nevydal P. Scipio Hasdrubala pronásledovat: zaprvé byl podezírán z toho, že chtěl získat svou slávu jako dobyvatel Hispánie, a tak by mu případné tažení přes Pyreneje udělalo čáru přes rozpočet. Zadruhé za tento nezdar mohli jako ze řetězu utržení vojáci, kteří ihned po bitvě nelenili a dali se do drancování dobytého tábora. Ovšem nejpravděpodobnější se zdá vysvětlení, že se zkrátka Scipio obával, že bude sevřen mezi mnohem početnější kartaginské síly v Hispánii a to nechtěl riskovat. Jen co byl totiž Hasdrubal poražen a dal se na ústup, začala se ke Scipionově pozici přibližovat jak Magonova, tak Gisgova armáda.

V roce 206 př. n.l. pak, po několika vítězstvích nad dosud nepřátelsky naladěnými místními kmeny, které byly dosud věrné Kartágu, porazil Scipio drtivě a definitivně Kartagince v bitvě u Ilip (dnes Alcalá del Río). V této bitvě bojovalo na 70 000 mužů na straně Kartága). Po této katastrofální porážce nezbylo Kartagincům v čele s vojevůdcem Magonem nic jiného, než Hispánii opustit. Mago se přeplavil do Itálie, ale v Ligurii byl zraněn a cestou do Afriky svým zraněním podlehl.

Když se Scipionovi podařilo definitivně získat Hispánii pro Řím, hodlal se vypořádat s Kartaginci přímo na jejich území, tj. v Severní Africe. Navázal proto okamžitě pomocí svého legáta Gaia Laelia diplomatický kontakt s vládci Numidie, Sifakem a Massinissou. Pro Kartagince byla Numidie důležitým spojencem, jelikož dodávala vojenskou sílu v podobě proslulé numidské jízdy, která se osvědčila v Hanibalově vojsku a která chránila samotné Kartágo před nájezdy kočovných kmenů z nitra Afriky. Král Sifax se ve finále rozhodl zůstat věrný Kartagincům, zvlášť, když mu dal Hasdrubal za ženu svou dceru Sofonisbe. Později Sifax bojoval společně s Hasdrubalem proti Scipionovi a Massinissovi. Massinissa se na stranu Říma přidal proto, že jej Sifax porazil a vyhnal z jeho části Numidie nad kterou panoval.

V roce 206 př. n.l. Scipio zajistil římskou okupaci území Hispánie dobytím města Gades (dnes Cádiz). Před tím se však musel ještě zdárně vypořádat se vzpourou ve svém vlastním vojsku. Poté složil svou velitelskou funkci a odebral se zpět do hlavního města.

Africké tažení, slavná Scipionova kampaň proti Kartágu:
Scipio AfricanusV roce 205 př. n.l. byl Scipio ve věku 31 let zvolen konzulem, a to jednomyslně. V té samé době se také válečné štěstí začalo obracet k Římu čelem a Hanibal byl čím dál více pod tlakem římských sil na území jihozápadní Itálie. Scipio toužil přenést válku na území nepřítele, tj. do Afriky, ale konzervativní klika, v čele s Quintem Fabiem Maximem a Marcem Porciem Catonem starším, byla silně proti. Tito senátoři zřejmě Scipionovi záviděli jeho velké vojenské i politické úspěchy, a tak mu usnesením senátu dovolili odebrat se pouze na Sicílii v pozici správce. Neposkytli mu navíc žádné vojáky. Ani toto však mladého energického vojevůdce neodradilo od jeho záměru porazit Kartagince na jejich půdě. Jeho pověst ho předcházela napříč celou Itálií, a tak zanedlouho shromáždil armádu, která byla složena výhradně z dobrovolníků a Scipionových veteránů. Mezi těmito muži byli také vojáci, kteří přežili krutou a potupnou porážku v bitvě u Kann a chtěli odčinit svou hanbu (usnesením senátu jim byl až do konce války zakázán vstup do Itálie). Takto si tedy P. Scipio vytvořil na Sicílii svou vlastní armádu a mohl ji zde v klidu vycvičit, jak potřeboval. Stejně jako dříve jeho otec i strýc si uvědomoval, jaké obrovské nebezpečí pro Římany představuje vynikající Kartaginská jízda. Římané přitom vlastní jízdu defakto neměli a spoléhali se vždy na jízdu svých, mnohdy pochybných, spojenců, případně na equités (jezdce), kterým se ovšem pochopitelně do války příliš nechtělo a navíc nebyli zdaleka tak bojově zdatní, jako legionáři. V této souvislosti se traduje, že když Scipio chtěl do jízdy naverbovat místní aristokracii, především Řeky, ti se zarytě bránili službě okupantům a nakonec musel Scipio souhlasit, že se vojny nemusí účastnit, ale musí za sebe sehnat náhradníka a na své náklady ho opatřit koněm, zbrojí, přilbicí a zbraněmi. Tímto husarským kouskem uspokojil místní aristokracii a zároveň získal skvělý základ pro svou jízdu.

Na Sicílii se vydala komise senátu a shledala, že Scipio je velitelem skvěle vycvičené pěchoty a jízdy, navíc má k dispozici loďstvo potřebné k expedici na území nepřítele. A tak Scipio začal tlačit na senát, aby mu vydal potřebné povolení. Ovšem konzervativní klika byla stále proti, obzvlášť Fabius měl z Hanibala strach a stále se ho ještě obával a zastával názor, že přenesení boje na území Kartága je příliš riskantní. Další věc, která Scipionovi nepomohla bylo to, že byl známý Helénofil (miloval vše řecké, umění, filosofii a přepych). Přenesení kultu frýžské bohyně Kybelé z Pessinuntu do Říma k zajištění náklonnosti bohyně při tažení (205 př. n.l.) zřejmě též negativně ovlivnilo veřejnost a naladilo ji proti Scipionovi. Veškeré své síly tedy opřel do získání potřebného souhlasu a nakonec, v roce 204 př. n.l. jej konečně získal, přičemž od senátu nepožadoval ani vojsko a ani finanční prostředky. Nehodlal už déle marnit čas a okamžitě nechal nalodit svou armádu a po krátké plavbě se vylodil poblíž Uticy. Jak víme, Kartaginci si zajistili spojeneckou pomoc od krále Sifaka, který nyní, svým postupem proti Utice málem přerušil Scipionovo spojení s Itálii a donutil tak Scipiona změnit plány a místo obléhání města se opevnit na pobřeží mezi Kartágem a Uticou. V dalším roce (203 př. n.l.) se pak podařilo Scipionovi zničit nepřátelský tábor, kde se nacházelo Kartaginsko - Numidské vojsko. V noci provedl nečekaný výpad a nechal nepřátelský tábor zapálit, čímž uvedl spojené vojsko v totální zmatek a chaos. Kartaginci i Numiďané se dali na útěk, při kterém byli pobiti Římany. Polybios i Tacitus uvádějí, že této akci Římanů padlo za oběť více než 40 000 nepřátelských vojáků. Díky tomuto přepadu se mohl Scipio pustit do obléhání Uticy, jelikož Sifax byl touto porážkou z dalších bojů vyřazen. Následovalo Sifakovo pronásledování v režiji Scipionova podřízeného Gaia Laelia a spojence krále Massinissy. Sifax byl dopaden (bitva u Bagbrada) a zbaven své královské moci a na jeho místo byl dosazen král Massinissa. Do té doby se mohlo Kartágo (a také Hanibal) spoléhat na Numidskou jízdu, ale nyní byla tato vynikající jízda ve službách Římanů.

Samotné bitvě u Zamy se chci věnovat v nějakém z dalšíh článků, avšak alespoň stručně si situaci vylíčíme i zde. Poté, co bylo Kartágo zbaveno svého Numidského spojence, bylo vystaveno energickému veliteli a vynikajícímu vojsku. Někteří tvrdí, že to byla snad nejlepší armáda, kterou kdy Řím postavil do pole. Kartágu nezbylo nic jiného, než začít se Scipionem vyjednávat o podmínkách míru, ovšem pouze na oko (chtěli získat čas) a povolali Hanibala zpět z Itálie. I přesto, že jim Scipio stanovil velmi mírné podmínky kapitulace (ovšem z Kartaginské strany se jednalo přece pouze na oko), Punové náhle přerušili jednání a dali se opět do horečných příprav na válku s Římany.

Existují rozdílné názory na to, jak moc byla Hanibalova armáda kvalitní, jeho příznivci tvrdí, že byla složena již převážně z přeběhlých Italiků a Římanů a že jeho původní elita i jeho veteráni dávno padli v boji. Ti, kteří sympatizují se Scipionem zase tvrdí, že Hanibalova armáda byla ve velmi dobré kondici a že počet veteránů nebyl zanedbatelný. Když Hanibal přibyl do Kartága a posílil své vojsko o místní, disponoval 58 000 pěšáky, 6 000 jezdci a cca 80 válečnými slony s osádkou. Scipio měl k dispozici pouze 34 000 pěších a 9 000 jízdních vojáků. Scipio se tedy nutně potřeboval spojit s Massinissou, v čemž se mu snažil Hanibal všemožně zabránit, opustil základnu v Hadrumatu a pokusil se Scipiona od Massinissy odříznout. Ale i přes mnohé, celkem dobře organizované, pokusy setkání nezabránil. Scipio a Massinissa se setkali právě u Zamy. Když Hanibal zjistil, kde se Římané nacházejí, poslal do jejich tábora špehy. Zvědové byli samozřejmě zadrženi a místo toho, aby je nechal Scipio okamžitě popravit, přikázal svému tribunovi, aby jim pečlivě ukázal tábor. Hanibal byl zcela ohromen a toužil se se Scipionem osobně setkat. Ke schůzce došlo a kromě překladatelů u ní nebyl nikdo přítomen. Jejich rozhovor byl prý velmi upřímný a otevřený, avšak ani jeden nedokázal navrhnout přijatelné mírové podmínky. Sedmnáct let války mezi Kartágem a Římem si vybralo svou daň v podobě vzájemné nedůvěry (zvláště u Římanů po zákeřném Hanibalově útoku na město Saguntum) a tak jediným možným řešením pro obě strany byla bitva.

Bitva:
K setkání armád došlo 19. října 202 př. n.l. u Zamy (cca 150 km jihozápadně od Kartága). Hanibal se rozhodl uspořádat své pěší vojsko do tří řad, celkovou délkou přesahovala linii Římanů. Jeho taktika v této bitvě byla prostá, spoléhal na své válečné slony. Ti měli svým drtivým útokem v římské formaci vytvořit mezery, do kterých by se následně vecpala pěchota i jízda. Tato taktika měla vést k rozrušení římských řad a uvedení vojáků ve zmatek a způsobit tak zhroucení římské linie. Scipio se proti této akci pojistil tak, že oproti klasickému rozestavění manipulů šachovnicovým způsobem, postavil své manipuly v přerušované linii za sebe. Vzniklé mezery v přední řadě vyplnil lehkooděnci (Velites). Po zahájení útoku se velites stáhli, čímž se v linii vytvořili potřebné průchody pro slony. A tak, když Kartaginci zaútočili a poslali proti Římanům slony, velites se stáhli a sloni neškodně prošli v mezerách mezi jednotlivými manipuly za vydatného ostřelování jejich posádek lukostřelci. Předtím se ještě podařilo rámusem římských trubačů, mlácením zbraní o štíty a křikem zahnat některé ze slonů na útěk. Chaos pak dovršili právě Velites, kteří po slonech a jejich osádkách vrhali své oštěpy. V důsledku této mistrovské taktiky se mnozí sloni obrátili proti svým řadám a ušlapali své vlastní vojáky, protože byli velmi poplašeni a poděšeni oštěpy, šípy a hlukem Římanů. Ke slovu přišla jízda, na pravém křídle Massinissa s Numiďany a na levém Laeliova. Brzo se jim podařilo překonat své protivníky a dali se do jejich pronásledování, v tu samou chvíli zatroubily trubky k útoku pěchoty a začal nelítostný a krutý boj mezi Římany a Puny. První nápor římské pěchoty se podařilo sice Kartaginským žoldákům odrazit a na chvíli zpomalit, avšak brzo začala vítězit římská disciplína a systematický boj a žoldnéři se dávali na ústup. V této chvíli vyslal Hanibal do boje svou druhou řadu, pravidelnou Kartaginskou armádu, ale ani těmto vojákům se nepodařilo římský válečný stroj porouchat. Zoufalý Hanibal tedy do boje vrhl své veterány a to proti již dosti znaveným legionářům. V dlouhém boji pak pomalinku získával navrch, ale situaci rozhodl včasný návrat jízdy Římanů, která drtivě napadla týl nepřítele.

Po bitvě:
Poražený Hanibal uprchl do Kartága, které bezpodmínečně přijalo podmínky kapitulace: Kartágo se okamžitě vzdalo nároku na Hispánii, během následujících padesáti let mělo zaplatit 10 000 talentů válečných reparací, smělo si ponechat jen 10 trojveslic a nemohlo vést války bez výslovného svolení Říma. Valná většina senátorů, obzvláště pak Cato starší, očekávala, že Scipio ukončí své angažmá vypleněním a pobořením Kartága, ovšem ten naopak uložil Kartagincům dosti mírné podmínky, alespoň v porovnání s tím, co požadoval senát . Dovolil Hanibalovi, aby se stal politickým vůdcem Punů (za což ho neměl Cato rád a nikdy mu to neodpustil). K Punům se choval relativně mírně, avšak žádného slitování se nedostalo Italickým a Římským žoldákům: Italiky nechal popravit a Římany ukřižovat. Porovnejte Ztráty obou bojujících stran: Kartaginců a jejich spojenců padlo na 20 000, Římanů 1 500.

Scipionův návrat domů:
Jen málokomu v historii se při návratu dostalo takového bouřlivého přivítání a takových poct. Byl mu odhlasován zasloužený triumf a čestné přízvisko Africanus (Africký). Další mnohé odměny a pocty, vč. doživotního konzulátu, Scipio ve své skromnosti odmítl. V roce 199 př. n.l. byl miláček římského lidu zvolen Censorem (druhý nejvyšší úřad republiky) a ještě za to občany pokáral, neboť to bylo proti zákonům republiky. V roce 198 př. n.l. byl jmenován principem senátu (princeps senatus), defakto prvním občanem státu. Po dalších několik let spokojeně žil v ústranní a nijak se do veřejného života nezapojoval. V roce 193 př. n.l. se stal opět konzulem a byl vyslán s komisí do Afriky, aby urovnal spor mezi králem Massinissou a Kartaginci, avšak tato mise nebyla úspěšná, možná proto, že Hanibal tehdy pomáhal římskému nepříteli, Seleukovskému králi Antiochovi III. Existovala proto vážná obava, aby Hanibal neuzavřel spojenectví se Seleukovci a společně se nevydali opět do Itálie. A tak v roce 192 př. n.l. vyhlásil Řím Antiochovi válku. Scipio opět nabídl své služby, pokud senát jmenuje jeho bratra Lucia Cornelia Scipiona velitelem tažení. Oba Scipionové pak ukončili tuto válku rozhodným vítězstvím v bitvě u Magnésia (190 př. n.l.), této bitvy se však P. Scipio pro nemoc nezúčastnil.

Scipionův odchod z veřejného života:
Ač byl Africanus mezi lidem velmi populární, v senátě měl i své odpůrce, především kliku vedenou Catonem starším. Během jeho a bratrovy nepřítomnosti získala tato frakce v senátě převahu, a tak, když se vítězní Scipionové vrátili do hlavního města, tribunové lidu pohnali Lucia C. Scipiona před soud za údajné zpronevěření zlata získaného od poraženého Antiocha coby válečnou reparaci. Když se znechucený Lucius chystal tribunálu předat potřebné účetní listiny, Scipio je bratrovi vytrhl z rukou a roztrhal je na malé kousíčky a hodil na podlahu v senátu. Rozčilený Africanus se měl údajně senátu otázat, proč věnuje takovou péči tomu, zač bylo utraceno 3 000 talentů a vůbec se nezajímá o to, jak do státní pokladny přibylo 15 000 talentů, tribut, který zaplatil Antiochos Luciovi, když byl poražen. Žalobce toto zahanbilo a stíhání Lucia bylo zastaveno. Když ale Africanus později zemřel, Lucius byl opět hnán před soud a usvědčen. Byla mu uložena obrovská pokuta a dokonce byl vsazen do vězení, ovšem při domovní prohlídce nebyly žádné peníze nalezeny a Lucius Scipio byl propuštěn za jásotu davu. Dokonce i sám Africanus byl někdy v roce 185 př. n.l. obviněn, že přijal od krále úplatek, což Scipiona velmi rozčílilo a znechucený se odebral do ústranní.

Obyčejný lid ale na svého hrdinu od Zamy nezapomněl a při výročí vítězství jej doprovodili do chrámu na Kapitol a modlili se k bohům, aby dali Římu více takových vynikajících mužů. I přes tuto masivní podporu lidu se objevilo ještě několik pokusů o to, aby byl Scipio Africanus hnán před soud, ale byly zmařeny jeho zetěm Tiberiem Semproniem Gracchem. Poté se Africanus uchýlil na své venkovské sídlo v Liternu na pobřeží Kampánie a zde ztrávil v klidu zbytek života. Žil zde ve společnosti své ženy, dětí a přátel, sluhu a několika svých veteránů, které zaměstnal na svém statku. Proslýchá se, že zde měl udržovat příležitostné homosexuální styky. V roce 183 př. n.l. pak tento velikán Říma a miláček lidu umírá za podivných okolností, bylo mu pouhých 53 let.

Závěr:
Scipio AFricanus je mnohými historiky a odborníky na vojenství a historii považován za jednoho z vůbec nejlepších a nejschopnějších vojevůdců v historii Říma. Jen málokterý muž přispěl k rozvoji Říma tak, jako právě Publius Cornelius Scipio Africanus. Neprohrál žádnou bitvu a jeho geniální strategie a taktika je proslulá. Měl také velkou odvahu, když neváhal vést své vojáky do bitevní vřavy a inspirovat je tak k obrovským výkonům. Vládl ovšem také neobyčejným intelektem, ovládal plynně Řečtinu (napsal v ní své paměti), jeho rétorský styl byl prý velmi uhlazený. Měl tendence se chovat povýšeně a arogantně vůči svým politickým odpůrcům, avšak k ostatním byl velmi laskavý a pozorný. Jeho zájem o Řecko a jeho kulturu byl často vyzdvihován jako jeho nectnost, především konzervativci v čele s Catonem starším. Panoval totiž názor, že řecký vliv zničí staré dobré římské ctnosti a učiní Římany zženštilé a změkčilé. V souvislosti s tímto konzervativním názorem a klikou, která jej reprezentovala, se objevila mnohá obvinění Scipiona, že se věnoval homosexuálním vstahům (existují o tom prý důkazy z doby kdy žil v ústranní). Scipio, kromě toho, že to byl vynikající voják, vojevůdce, politik a řečník, byl prý velmi zbožný, často chodíval navštěvovat Jovův chrám, kde konal oběti. Jeho vojáci věřili, nebo se to alespon tvrdí, že Scipio je miláčkem bohů a rozmlouvá s nimi a vidí ve svých snech budoucnost.Je dost dobře možné, že i Scipio byl o tomto daru hluboce přesvědčen. To, jak byla tato víra vojáků silná dokazuje fakt, že i mnoho let po smrti Scipiona Africana, kdy byl konzulem Scipio Aemilianus, vojáci, kteří s ním bojovali v Hispánii, věřili, že vládne stejnou schopností, jako jeho slavný dědeček.

Scipionovi potomci, rodina, příbuzní:
Se svou ženou Aemilií Paulou (dcera Lucia Aemilia Paulla a sestra Lucia Aemilia Paulla Macedonica) měl Scipio celkem pěkné manželství. Aemlia se, na matronu, těšila obrovské, a tehdy málokdy vídané, volnosti. Měla svůj majetek a byla velmi vlivná a bohatá. Její životní styl se stal vzorem pro ostatní římské ženy. Její nejmladší dcera, matka bratří Gracchů Cornelia Africana byla zase vzorem svých současnic a žen pozdní republiky. Tvrdí se, že Scipio měl slabost pro mladé lidi, jak muže, tak ženy. Když zemřel, byli na živu jeho dva synové a jeho dvě dcery. Synové dosáhli hodnosti Praetora, ale brzo zemřeli bezdětní. Starší Scipionův syn Publius ještě před smrtí stihl adoptovat svého bratrance z rodu Aemiliů Paullů, který následně přijal jméno Publius Cornelius Scipio Aemilianus. K této adopci muselo dojít někdy těsně před bitvou u Pidny (168 př. n.l.). Co se týče Scipionových dcer, tak jeho starší dcera Cornelia byla provdána za svého druhého bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasicu Corcula (vnuk Strýce P. C. Africana Gnaea Cornelia Scipiona Calva), tento muž dosáhl mnohých úřadů, které zastával i jeho tchán a byl znám svou politikou prosazující nesouhlas se zníčením Kartága, které vytrvale prosazoval Cato starší. Pouze jediný jeho syn se dožil dospělého věku. Mladší Africanova dcera se stala velmi slavnou, jako manželka o 20 let staršího dvojnásobného konzula a censora Tiberia Sempronia Graccha. Byla matkou celkem dvanácti dětí, avšak pouze jedna dcera a dva synové se dožili dospělého věku. Její synové byli Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus. Všechny její přeživší děti však stihl zlý osud: bratři prosazovali své prolidové reformy, jeden byl zavražděn a druhý pak donucen k sebevraždě, její dcera Sempronia byla provdána za svého bratrance z matčiny strany Scipiona Aemiliana, avšak manželé spolu neměli žádného potomka. Sempronia navíc začala svého manžela aktivně nenávidět, když v roce 132 př. n.l. obhajoval veřejně vraždu jejího bratra Tiberia. A tak pochopitelně neunikla podezření, když za tři roky její muž zemřel za velmi podivných okolností. Je také možné, že jeho smrt mohla mít politické pozadí a jeho žena v ní neměla žádný podíl. Scipionův nejstarší vnuk Publius Cornelius Scipio Nasica Serapio dosáhl hodnosti konzula (138 př. n.l.), ale politicky se od svého dědy i otce dosti lišil, neboť byl silně konzervativní a brojil proti reformám ratří Gracchů. Nechvalně pak proslul přípravou vraždy svého bratrance Tiberia Graccha. Po tomto hanebném činu byl poslán senátem sloužit vlasti do Afriky, měl zde zřejmě uniknout pomstě příznivců zavražděného reformátora. Únik se zřejmě nezdařil, protože krátce po svém příjezdu do Malé Asie za velmi prapodivných okolností zemřel. Jeho syn, v pořadí již čtvrtý Scipio Nasica byl ještě více konzervativní než jeho otec, a v roce 112 př. n.l. dosáhl konzulské hodnosti. Syn tohoto Scipiona Nasicy se stal v roce 91 př. n.l. Praetorem. Serapionův pravnuk adoptovaný plebejským rodem Caecilliů Metellů, známý tedy jako Metellus Scipio se přidal k Pompeiovi Magnovi a Catonovi mladšímu za občanské války Pompeia proti G. J. Caesarovi. Zdá se, že tento Scipionův potomek byl poslední, který nějak výrazněji vynikl v oblasti politické a vojenské. Jedna z pravnuček P. C. Scipiona se provdala za jednoho z triumvirů (II. triumvirát) Marca Antonia. Žádný z potomků Scipiona Africana, kromě Scipiona Aemiliana (synovec jeho manželky a později adoptivní vnuk) se mu nevyrovnal ani ve vojenské a ani politické zdatnosti a kariéře.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz