ŘÍMSKÁ PRINCIPÁTNÍ LEGIE NA POCHODU

Autoři: Gnaeus Cassius, Cassia Hortensia
Editor: Tita Iuventia Martia

Římská armáda byla založena především na silné organizaci a striktní disciplíně. Jen díky těmto zásadním vlastnostem profesionálních a vysoce rozvinutých ozbrojených sil, se mohla rychle přeskupit a dostat se tak na místo, kde bylo potřeba aktuálně zasáhnout. K tomuto účelu byla, po celé říši, zbudována rozsáhlá a dobře udržovaná síť moderních silnic a to včetně přidružených týlových služeb: přepřahacích stanic, poštovních úřadů (císařská kurýrní služba), vojenských nemocnic, sýpek, skladů atp.

Od doby Mariových reforem (konec 2. století před naším letopočtem) si každý voják nesl vše potřebné mimo stanů a dalších objemných a těžkých věcí na svém Téčku (Pochodová tyč ve tvaru T na nošení bagáže). Vše ostatní potřebné pak vezl vůz družstva, jako například mlýnek na obilí, stany z kozí kůže (šité velice sofistikovaně, impregnované voskem). Od hodnosti Centuriona (setníka) náležel důstojníkovi vůz, na kterém byl převážen například různý nábytek. Dále byly voženy např. koše na oheň, rošty, sofistikované lékařské vybavení, stejně tak jako obléhací stroje. Vojáci nesli své štíty (v koženém obalu), zbroje, zbraně, také zásobu jídla na tři dny až týden (názory se různí), čutoru s vodou a další nezbytné věci jako je například houně na spaní, nádobí nebo náhradní oblečení. Z tohoto důvodu je jasné, že řadoví vojáci měli minimum osobních věcí. Podle novodobých odhadů se považuje za reálnou zátěž římského vojáka na pochodu 30 – 40 kg. Co se týče osobního majetku důstojníků, ten byl úměrně velký jejich postavení a hodnosti. Od Optia (zástupce centuriona) výše se množství majetku úměrně rozrůstalo i co se týče počtu například osobních otroků.

Pochodová formace byla kompaktní i na bezpečném území, aby nemohlo dojít k promíchání jednotek či pokusům o dezerci. Díky tomu měli důstojníci vždy přehled o svých mužích. V případě přesunu po nepřátelském území se používal jiný druh formace, který dával jednotce lepší obrané možnosti a také kratší reakční dobu na sešikování se a zároveň tak bylo možné zabezpečit vozy proti nenadálým útokům. Délka pochodu se lišila podle podmínek terénu. Dle všeho běžný denní pochod mohl dosáhnout délky 30 – 35 km. V případě nutnosti a příznivého rázu krajiny mohli být i delší, ale málokdy se toho využívalo. Díky pravidelným pochodovým cvičením byli vojáci schopni po namáhavém pochodu dokonce svést bitvu.

Římský pochodový tábor

Vždy, když dorazila římská vojenská jednotka na místo, kde měla nocovat, musela zajistit vykrokování pozic stanů, díky čemuž bylo jasné, kde má být umístěna jaká jednotka a jaké družstvo legionářů. Jen díky tomu mohla být správa tábora a jeho ostraha tak efektivní, stejně jako jeho zrušení při dalším přesunu. Uprostřed tábora se také nacházel podstatně větší stan velitele. Ten díky jeho umístění byl jak skvěle chráněn okolním vojskem, tak měl velice výhodnou strategickou pozici, která veliteli legie umožňovala rychlý přesun do všech částí tábora. Tábor byl rozdělen dvěma cestami, díky kterým bylo možné se rychle dostat z jeho středu a v případě potřeby i sešikovat jednotku či jednotky. Při budování tábora bylo také nutno zajistit vnější ochranu pomocí provedení rozsáhlých ženijních prací (většinou vykopání příkopu a navršení drnového valu). Tyto práce si nedovolil nikdy ignorovat žádný velitel od dob Spartakova povstání, kdy pod Vesuvem jen díky lenosti a ignoraci tohoto standardního vojenského postupu uvrhl neschopný a diletantský velitel Claudius Glaber římské jednotky do potupné porážky.

Tento typ tábora byl stavěn vojskem každý den při přesunu a druhý den opět rušen, aby jednotka mohla pokračovat dále, aniž by hrozilo, že nepřítel využije této kapacity ke vpádu do týla legie na pochodu. Doklady těchto táborů lze najít i na území České republiky, jelikož armáda, stejně jako jakákoliv jiná velká skupina lidí, po sobě v terénu zanechá určité stopy, a tudíž i poměrně početné archeologické nálezy. Na našem území se nachází pozůstatky hlavně po pochodových táborech z doby tažení proti Marobudovi, jednou z výjimek je Mušov, u kterého se nacházel stálý tábor.

Římské pevnosti

Mimo již popsané pochodové tábory měla římská armáda také sídelní kasárna a pevnosti. Opevnění se nacházelo hlavně na hranicích římského území (Limes Romanus), kde se ale koncentrovaly spíše hraniční jednotky a hlavní vojsko k odražení nepřítele se svolávalo z různých k tomu uzpůsobených posádkových měst dále od hranic. Takováto pevnost se svým rozložením často podobala pochodovému táboru, také ji rozdělovaly dvě hlavní cesty. Na konci každé cesty byla většinou brána. Díky tomuto stylu opevnění bylo možno provádět nečekané přepady nepřátel. Opevnění mohlo být dřevěné nebo podstatně nákladnější kamenné u strategicky důležitějších fortifikací. Dále bylo uprostřed pevnosti velitelství. Samozřejmostí pak bylo zbudování domků kasáren, které měly místnosti rozděleny pro družstva vojáků (Contubernium). Každá takováto místnost měla prostory na uskladnění výstroje a výzbroje spolu s ohništěm a odděleným prostorem na spaní. Mimo těchto ubytovacích kapacit zde byly specializované sklady a dílny. Ve skladech se, většinou, uskladňovala náhradní výbava a stavební materiál. Dílny měly často menší prostory, než sklady a zdejší provoz zajišťoval specializovaný voják. Například kovář, který měl, díky své specializaci, částečnou úlevu od běžných vojenských povinností (Imunis). Vedle těchto dílen a standartních skladů zde byly také stáje či sklady obléhacích strojů a k nim přidružené dílny.

Pevnost disponovala vlastním cvičištěm. Armádní jednotky měly u pevnosti pastviny pro dobytek nebo dojná zvířata (označované jako prata), o které se starali vojáci nazývaní pecuarii. Pastviny se pravděpodobně nalézaly na dohled tábora, aby mohla být zvířata včas dopravena do bezpečí a mohla sloužit jako zdroj masa. Mimo toho ještě měla pevnost samozřejmě možnost zásobování čistou vodou, latríny, jejichž odpadní stoka končila vždy mimo tábor, byly na velmi vysoké hygienické úrovni. Velikost a rozdělení pevností se mohla lišit v návaznosti na období, kdy byly stavěny. Pevnosti za republiky měly jiné rozložení a velikost než pevnosti v období vrcholu římské říše. Také fortifikace pomocných kohort (Auxilia) se odlišovaly především svojí rozlohou v závislosti na velikosti zde umístěné jednotky.

V římském táboře neexistovala žádná centrální vývařovna či jídelna. Každé družstvo pravidelně obdrželo svůj stanovený příděl obilí a dalších vydávaných potravin, na umletí obilí vlastnily družstva, většinou kamenný, mlýnek. Jedinou výrobnou jídla byla příprava legionářských sucharů a chleba, kterou zajišťovala vojenská pekárna, dalším zdrojem pak byla výdejna zásob. Navíc si ze žoldu mohli vojáci většinou koupit nějaké další pochutiny či víno. Toto však zajišťovali vesměs obchodníci, kteří díky vojenským posádkám měli možnost velice dobře profitovat. Často kolem těchto stálých fortifikací vyrostla města a díky tomu má část měst v Evropě i dnes své centrum vybudované na rozloze bývalých římských pevností.

Strava v římské armádě

Základní příděly vojáků se skládaly z obilí, masa, sýra, zeleniny (cibule, ředkvičky nebo zelí), luštěnin a kyselého vína (acetum), které se lišilo od kvalitního vína, označovaného jako vinnum. Obilí byla obvykle pšenice, ječmen se vydával jako trest jednotkám, které ztratily čest nebo jako píce pro dobytek. Maso kvůli trvanlivosti bývala slanina, jinak se využívalo především vepřové nebo hovězí, hovězí dobytek nebyl pro armádu důležitý jen pro maso, ale poskytoval i kůže potřebné především na výrobu a opravy stanů. Příděly, které si vojáci platili sami formou pravidelných srážek z platu, se vydávaly v surové podobě a zpracovávaly se pak zpravidla v rámci jednotlivých contubernií. Z namletého obilí se připravoval celozrnný chléb (panis militaris), případně různé kaše, polévky nebo dokonce těstoviny, které máme doloženy díky nálezům v Pompejích. Strava se konzumovala při dvou hlavních jídlech dne – snídani (prandium) a večeři (cena). Výjimku pak tvořily příděly na taženích, kde se zásoby obilí vydávaly v podobě tvrdých sucharů (bucellatum).

Organizace vojákova dne

Organizace všedního dne a denních zaměstnání vojáků byla přímo závislá na kvalitě důstojnického sboru, který ji vedl. V ideálním případě bylo nutné, aby se den rozděloval mezi dobu jídla, hlídek, výcviku a údržby výstroje a výzbroje. V případě přesunů a pochodů bylo nutné vzít v potaz ještě rozbytí a stržení pochodového tábora. Zpravidla, když mělo družstvo hlídku či jiné denní zaměstnání, tak byl vždy někdo z jeho členů přítomen ve stanu. Během hlídkování se při tažení vždy přidělovalo konkrétní heslo dne, které sloužilo k prokázání totožnosti. Pokud měla za tažení římská armáda vedle sebe dva tábory, tak mezi nimi byl vždy na hlídce voják vybavený hastou, hlídkovou činnost pak prováděl bez osvětlení, aby neprozradil svoji pozici. Tento muž tak mohl, v případě nouze, dát snadno signál vojákům střežícím bránu jednoho nebo druhého tábora.

Výjimku přítomnosti vojáků ve stanu tvořila společná cvičení, která se zaměřovala především na udržení všestrannosti jednotek, proto se cvičila například i střelba z luku a praku, zacházení s kopím či jízda na koni. -Většina výcviku se přesto týkala udržení či vytvoření si schopnost bojovat s gladiem a scutem, nechyběl výcvik s legionářským oštěpem (Pilum). Součástí cvičení byla také občasná soutěživost důstojníků, kteří se samozřejmě snažili mít svojí jednotku schopnější, než měl kdokoliv jiný z kolegů. To se samo sebou setkalo s velmi častou a intenzivní nelibostí mužstva. Vedle výcviku a hlídání tábora či hlídkování po okolí mohli vojáci krátit svůj čas osobního volna ve stanech či na bezpečném území i lovem divoké zvěře.

Výcvik nováčků

V některých vojenských fortifikacích byli přiděleni také noví rekruti. Jejich den byl pak organizován podstatně jinak. Většinu dne trávil nový legionář mimo tábor a učil se pochodovat, jeho zátěž ale byla nižší než u zkušeného vojáka. Když tyto přesuny zvládal dobře, nastala střídavě s tréninkem přesunů jiná forma výcviku. Nováčci se učili stavět opevnění tábora, stany a další věci nutné k vybudování pochodového tábora. Ovšem nikdy nekrokovali a nekolíkovali budoucí umístění stanů. Na toto byla určená speciální skupina zkušených vojáků. Vedle budování tábora a pochodů musel nováček prokázat také například schopnost plavání. Když i toto nováčci zvládali, nastal výcvik se zbraní. Při výcviku byly používány dřevěné meče s olověným jádrem a štíty z vrbového proutí. Ty měli podstatně větší váhu než skutečné součásti výzbroje a výstroje. Z počátku trénovali bodání proti speciálnímu na to určenému kůlu, později i ve vzájemných cvičných soubojích. Teprve když skvěle zvládli zacházení s těmito zbraněmi, dostali se ke skutečným, které jim připadaly v porovnání se cvičným vybavením úžasně lehké, a díky tomuto váhovému rozdílu se velice rychle vojáci přizpůsobili. Tímto propracovaným programem pro nováčky se docílilo, že zacházení s gladiem a scutem bylo u vojáků na velmi vysoké úrovni. Mimo scuta a gladie byl kladen také značný důraz na zacházení s ostatními zbraněmi, jako například s lukem, prakem, kopím (hasta) a s vrhacím oštěpem (pillum). Po zvládnutí technik všech zbraní se neustále procvičovalo udržování formací jako je například želva, klín či čtverec. Když toto vše, a i kontroly ústrojové kázně, nováček plně zvládl, byl přidělen ke své jednotce, do které se musel ihned začlenit. To měl však ulehčeno tím, že se většinou dostal, zcela záměrně, do stanového družstva zkušených vojáků. Díky intenzivnímu a propracovanému výcviku byl nováček také se svojí jednotkou celkem dobře sehrán v boji.

Důležité pojmy

BUCELATUM (LEGIONÁŘSKÉ SUCHARY) - Celozrnnou mouku, olivový olej, sůl a vodu zpracujte v míse do tuhého těsta, z kterého vytvarujte malé ploché suchary, vysoké přibližně 3 – 4 milimetry. Ty pak pečte pomalu a dlouho (alespoň hodinu), dokud celé nezhnědnou a neztvrdnou.

TÉČKO (POCHODOVÉ ZAVAZADLO LEGIONÁŘE) - Jakýsi “batoh” legionáře představovala konstrukce ze dvou dřevěných tyčí svázaných do podoby kříže s krátkým horním koncem. Na příčném břevně byly na okrajích zářezy, které zajišťovaly pevné umístění přivázaného koženého vaku s osobními věcmi vojáka (díky nim nesklouzával z konstrukce v průběhu pochodu). Ke svislé delší části konstrukce si vojáci připevňovali svá dvě pilla, kromě toho na Téčku mohl být připevněn ještě například vak s vodou. Takto připravené zavazadlo pak legionáři nosili položené přes rameno křížením ramen nahoru, delším koncem kříže vpřed.

PILLUM MURALIS - Jako pillum muralis se označuje obranný prvek pochodového tábora, sestavený ze dvou dřevěných jehlanů spojených uprostřed tyčí, tvořící prohlubeň mezi oběma nabroušenými díly. Celý prvek byl dlouhý od 150 do 190 cm a stavěl se buď v kombinaci s valy, nebo i samostatně a měl zpomalit případný útok na tábor. Metod postavení obrany bylo více, převažovaly však dvě. První spočívala v šikmém zabodání kůlů špičkou směrem k nepříteli a jejich propojení provazem, druhá pak ve spojení tří kůlů do obraného ježka. Tento systém obranného systému se pak běžně používal ještě za 2. světové války a je známý pod názvem „československý ježek“.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz