Životopis císaře Nervy

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Busta NervyŘímský císař Marcus Cocceius Nerva se narodil 8. listopadu 30 n.l. ve městě Narnia v Umbrii (cca 50 mil od Říma) a zemřel na vážné následky mozkové příhody 27. ledna 98 n.l. v Římě.

Vládl sice pouhých 16 měsíců, tj. od 18. září 96 n.l. do 27. ledna 98 n.l., ale období jeho vlády se dá označit jako klidné a relativně stabilní období. Byl prvním císařem, který zavedl systém adopce (tzv. adoptivní císaři), v říjnu 97 n.l. přizval ke spoluvládě budoucího vynikajícího císaře Marca Ulpia Traiana, kterého také adoptoval, jakožto bezdětný. Za vlády adoptivních císařů dosáhla římská říše svého největšího rozmachu, a to jak ekonomického, vojenského, politického, tak také kulturního. Toto období označujeme jako tzv. Zlatý věk římské říše.

Nervův původ, dětství a kariéra:
Nerva pocházel z velmi významné italské, ne však přímo římské rodiny, byl synem vynikajícího a schopného právníka Marca Cocceia Nervy. Už jeho prapradědeček měl velmi blízko k císařskému dvoru, protože byl velmi blízký přítel prvního římského císaře Octaviana Augusta, před tím dosáhl dokonce konzulské hodnosti (36 př. n.l.) a účastnil se mnoha důležitých politických jednání. Další z Nervových příbuzných, pradědeček, měl zase dobré vztahy s císařem Tiberiem (byl členem jeho doprovodu). Sám Nerva byl, přes svou matku, osobně zpřízněn s císařem Tiberiem. Tato příznivá konstelace zajišťovala Nervovi slibnou kariéru a počítalo se s ním od počátku do nejvyšších úřadů. Svou úřednickou dráhu zahájil za vlády císaře Nerona, od kterého dostal také ocenění za odhalení nebezpečného Pisonova spiknutí. I přes tento drobný poklesek za vlády císaře Vespasiana získal v roce 71 n.l. řádný konzulát. V roce 90 n.l. zastával konzulát podruhé, tentokrát s Vespasianovým mladším synem Domitianem. U dvora byl oblíben pro svou bezproblémovost a pracovitost, dovedl vyjít prakticky z každým vládcem, udržoval prý přátelské vztahy jak s Neronem, tak s Flaviovci, neunikl ovšem vyhnanství, když, z neznámých důvodů, byl vyhnán císařem Domitianem v roce 93 n.l. Jeho dočasným domovem se stal Tarsus. Každopádně po jeho druhém konzulátu byl Nerva všeobecně uznáván v celém Římě a není tak nijak divné, že když došlo na plánování spiknutí proti nenáviděnému císaři Domitianovi, byl osloven senátem, zda by se neujal nejvyššího úřadu a nestal se tak císařem. On to, i přes nařčení Domitiana ze zrady, zuřivě odmítal, nakonec však souhlasil, zřejmě ale spíš proto, že měl obavy o život, než kvůli svým osobním ambicím na císařský purpur.

Nervova vláda:
Socha NervyNerva tedy, po úspěšném spiknutí proti Domitianovi, oblékl císařský purpur, stalo se tak 18. září 96 n.l. V době nástupu na trůn mu bylo 63 let. Narozdíl od senátu, který byl dokonale spokojen se stavem věcí - Nervu si sami vybrali za císaře ze svých vlastních řad, dokonce mu udělili čestný titul pater patriae (otec vlasti), na který mnozí císaři čekali celý život a mnozí se ho nikdy nedočkali - Vojáci byli naopak silně nespokojeni, neboť chtěli opět disponovat svou dřívější mocí a navíc jim rázný Domitianus do jisté míry imponoval. Hrozila tak akutně další ničivá občanská válka. Obzvláště nespokojena byla Praetoriánská garda, a tak bylo nutné nespokojence upokojit. Posloužila k tomu zmíněná adopce hornogermánského místodržitele Marca Ulpia Traiana a jeho proklamace za spoluvládce Nervou, čímž se stal jeho dědicem a nástupcem. Traianus byl u vojska velmi oblíben. Toto uklidnilo především vzbouřené Praetoriány pod velením Casperia Aeliana, kteří si na Nervovi vynutili potrestání několika z Domitianových vrahů (podrobněji níže).

Co se týče jeho vlády jako takové, jednalo se o období relativního klidu, Nerva přijal několik stabilizačních opatření, zrušil například postihy za urážku majestátu, rozprášil síť udavačů, mnozí z nich zkončili nekompromisně na popravišti, byla udělena amnestie lidem, které Domitianus poslal do potupného vyhnanství a dokonce jim navrátil jejich zkonfiskovaný majetek, čímž si získal u lidu jistou oblibu. Nejchudším obyvatelům zajistil příděl půdy v celkové hodnotě přesahující šedesát milionů sesterciů, aby nedocházelo ke korupci a machinacím, osobně vybral komisi složenou ze senátorů, kteří měli na rozdělování půdy lidem dohlížet. Chudým rozdával také finanční prostředky, říká se, že také své vlastní, soukromé, na podporu chudých dětí vymyslel zvláštní fond, tzv. alimenta, kam stanovil pravidelný vklad. Tento fond pak ještě zdokonalil jeho adoptivní syn a nástupce Traianus. Z nedostatku volných finančních prostředků dokonce prodával císařský majetek z paláců, zrušil také některá nákladná představení a slavnosti. Díky jeho šetrné finanční politice se mu podařilo stabilizovat státní finance. Za mírné Nervovy vlády se opět probudil k životu po dlouhých 15 let potlačovaný svobodný duch všech římanů, ovšem někdy až moc: po městě se začali srocovat davy a objevovaly se náznaky anarchie, neboť lidé pocítili císařovu mírnost.

Co se týče jeho stavebního úsilí, tak dostavěl Domitianem započatou stavbu fora, které mělo propojit původní Forum Romanum s náměstími jednotlivých císařů (Forum transitorium). Velkou pozornost také věnoval nutným opravám aquaduktů a zásobování hlavního města obilím, a tak se sklady potravin za jeho vlády neustále plnily. Své panovnické povinnosti plnil velice poctivě a byl velmi pracovitý.

Aureus NervySvými opatřeními, šetrností, ale zároveň štědrostí k potřebným si Nerva budoval čím dál větší popularitu u lidu, nicméně u vojska nebyl vůbec oblíben: neustále oplakávali mrtvého Domitiana, už asi proto, že jim za své vlády zvýšil žold, a tak se Nervovy vztahy s vojenským velením postupně víc a víc blížily bodu mrazu. V létě 97 n.l. vypukla krize, která musela, již z principu věci, přijít. Tehdá se císař rozhodl, že nechá vyměnit dva prefekty praetoriánské gardy: Secunda a Norbana, protože se podíleli na vraždě Domitiana. Na jejich místo pak nastoupil dřívější příznivec Domitiana Casperius Aelianus, pod jehož velením se garda proti svému císaři následně vzbouřila a vyžadovala okamžité vydání vrahů jejich milovaného a oplakávaného Domitiana. Nervu a bývalé velitele uvěznili v paláci. Nerva prokázal svou osobní statečnost, když jim odmítl vyhovět a nabídl svůj život místo životů svých bývalých prefektů. Praetoriáni si ovšem nebrali žádné servítky, vzali palác útokem, vrahy si sami vyhledali, vykonali pomstu a ve finále donutili nešťastného Nervu, aby jim za jejich čin veřejně poděkoval. V této době dosáhla krize vrcholu, neboť císař neměl u vojska vůbec žádnou autoritu a bylo jasné, že pokud něco nepodnikne, jeho vláda bude urychleně ukončena nespokojenci z řad armády. Tehdy ale učinil geniální tah (stručně výše). Aby krizi zažehnal, adoptoval jako svého syna a nástupce velmi schopného a oblíbeného vojáka, správce Horní Germanie Marca Ulpia Traiana, který byl vojáky zbožňován, ale dovedl dobře vyjít i se senátem. Tento geniální tah tak nejenže zachránil Nervu a jeho vládu, ale také ji upevnil. Po slavnostní adopci, která proběhla oficiálně koncem roku 97 n.l. na Kapitolu, si už nikdo nedovolil proti Nervovi veřejně nijak vystoupit.

1. ledna 98 n.l. však Nerva utrpěl při soukromé audienci mozkovou příhodu a na její následky zemřel o tři týdny později, stalo se 27. ledna 98 n.l. Byl to poslední císař pochovaný v Augustově mauzoleu, po boku všech císařů z JUlsko - Claudijského rodu. V den, kdy probíhal Nervův pohřeb došlo k zatmění slunce, a tak to vypadalo, že také bohové truchlí nad smrtí oblíbeného římského císaře.

Na závěr Nervův dochovaný citát:
"Neudělal jsem nic, co by mi bránilo vzdát se úřadu a znovu žít v bezpečí jako soukromník."

Nervův fyzický vzhled a osobnost:
Dle dobových autorů se dal prý Nerva považovat za archetyp starořímského občana, už podle toho, jak vypadal a že se netěšil příliš dobrému zdraví, nadmíru pil, dost často měl tendence postonávat a občas zvracel veškeré jídlo, které pojedl.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz