ŘÍMSKÁ MEDICÍNA

Připravila: Tita Iuventia Martia

Starověcí Římané nebyli jen vynikajícími vojáky, vynálezci, obchodníky, právníky a politiky, ale také lékaři. V tomto článku bych Vám ráda přiblížila znalosti Římanů co se týče medicíny a zdravotnické péče. Pokud Vám jsou vyobrazené chirurgické nástroje poněkud povědomé, nešálí Vás zrak - jejich vzled se za těch několik tisíc let opravdu příliš nezměnil.

Veřejné zdraví

AryballosStejně tak, jako starověcí Řekové a Egypťané přispěli k rozvoji medicíny svými lékařskými výzkumy, také Římané se na tomto rozvoji podíleli, a to především, kromě mnoha vylepšených postupů a vynálezů, vypracováním podrobných schémat ohledně péče o veřejné zdraví. Nedostatečná hygiena obyvatelstva byla totiž zdrojem různých nákaz, tudíž jakékoliv vylepšení systému veřejných hygienických zařízení mělo obrovský pozitivní dopad na společnost a její rozvoj. Ačkoliv existuje jen málo písemných důkazů pojednávajících o těchto strategiích, máme mnoho důkazů díky budovám, které se dochovaly až do dnešních dní. Existovaly například jakési přechody v podobě plochých kamenů, aby chodec nešlapal do bahna na silnici, byla vybudována obří odpadní stoka (Cloaca maxima), voda byla rozváděna pomocí vodovodních trubek (olověné či keramické, příp. bronzové) a byly budovány veřejné lázně, na ulicích bylo možno využít veřejných toalet, téměř na každém rohu našel člověk fontánu s čistou pitnou vodou atp.. K očistě a praní ošacení bylo používáno mýdlo a bohatí používali na osobní hygienu též olivový olej. Římané brzo přišli na to, že je nezdravé pohřbívat mrtvé ve městě, a tak se začaly budovat mauzolea a náhrobky podél cest mimo město. Dosud dochovaná část silnice Via Appia je toho živoucím důkazem.

Římané věřili, že onemocnění mají původ v přírodě a že špinavá voda, odpad, bažiny a znečištění způsobují nemoci. Když se Římané rozhodli vylepšit svůj systém veřejného zdraví, profitoval z toho každý obyvatel, nikoliv pouze ti bohatí. Ti, kteří pracovali pro Řím potřebovali dobré zdraví, a to vč. vojáků, protože bez nich by žádný Řím neexistoval. Římané tak věnovali specielní a pečlivou pozornost zdraví svých vojáků, obzvláště důležité bylo, aby voják měl přístup k čisté pitné vodě a měl možnost udržovat se v kondici. Důstojníci dávali rozkazy svým mladším kolegům, aby nestavěli vojenská zařízení poblíž bažin a pití bažinaté vody bylo vysloveně zločinem. Armáda také dlouho nezůstávala na jednom místě, jelikož se věřilo, že vojáci mohou začít trpět chorobami, které se v té konkrétní oblasti mohou vyskytovat.

V tomto smyslu byla tedy římská vláda první, která sestavila systém péče o veřejné zdraví obyvatelstva bez ohledu na bohatství jednotlivců. Římské domy, venkovské vily a vojenské tábory byly stavěny na místech, o kterých se věřilo, že jsou zdraví prospěšná, věděli tedy nejen kde stavět, ale také, kde nestavět. Římané také hojně vyssušovali bažiny a zalesňovali je a to především jako prevenci proti Malarickým onemocněním.

Čistá voda byla pro Římany tedy velmi důležitá, svá města, městečka a vojenské pevnosti stavěli poblíž pramenů. Jak se Řím rozrůstal, rostla i jejich města a vzrůstala potřeba obyvatelstva v souvislosti se zásobováním čistou vodou. Zásobování vodou pod zemí pomocí vodovodních trubek s vysokým průtokem nebylo možné, jelikož olověné trubky byly příliš těžké a bronzové zase příliš drahé. Odlévání železných trubek nebylo možné, jelikož Římanům nebyla tato technika známa. Když nešlo dostat požadované množství vody do měst pod zemí, Římané se rozhodli přivést vodu povrchově a začali stavět aquadukty a studny, které přiváděli vodu do městských vodojemů, odkud byla distribuována vodovodními trubkami. Aby se zajistil pravidelný přísun vody a voda měla dostatečný tlak a spád, budovaly se tyto aquadukty s mírným sklonem. Kde to bylo možné, vedli Římané vodu tunely.

Osobní hygiena hrála v každodením životě také velkou roli a pro tento účel byly budovány nákladné veřejné lázně, které byly dostupné jak pro bohaté, tak pro chudé. Ve většině římských sídel byly tak budovány lázně. v římských domech,a le také na ulicích byly běžně dostupné toalety. Zatímco jiné civilizace měli toalety vyhrazené jen bohatým, u Římanů to bylo naopak. Uvádí se, že v roce 315 n.l. bylo v Římě dostupných 144 veřejných záchodků, které byly zásobeny tekoucí vodou pro umytí rukou po vykonání potřeby a odpadní systém odváděl splašky z toalet do stok.

Hippokratova lékařská škola

I přesto, že se tento článek zabývá primárně medicínou starověkých Římanů, jena místě věnovat se zde otci západní medicíny, řeckému lékaři a zakladateli lékařské školy, Hippokratovi a to především proto, že jeho vliv na rozvoj medicíny byl obrovský a také proto, že římská medicína z té řecké vycházela. Hippokrates se narodil v roce cca 460 - 370 př. n.l.) a se svými stoupenci založil Hippokratovskou lékařskou školu. Do té doby se totiž hojně věřilo, že nemoce jsou důsledkem božího hněvu a nemocní měli trávit čas v zahradách chrámů zasvědcených Asklépiovi a modlit se k bohu, aby je svým zásahem uzdravil. Hippokrates se svými žáky nashromáždil velmi mnoho poznatků, které byly uceleně sepsány v díle Corpus hippocraticum, které obsahuje 70 pojednání o jednotlivých lékařských oborech. Toto dílo pak ovlivnilo lékařství po dalších 2 000 let. Hippokrates své žáky učil, že lékařské povolání má být vykonáváno se soucitem k trpícímu a ne pro vlastní prospěch. Od lékaře požadoval důvěryhodnost, diskrétnost, umírněnost, serióznost a důslednou práci. Správný lékař měl stanovit diagnózu po pečlivém sledování příznaků onemocnění a v průběhu léčení pečlivě zaznamenávat průběh nemoci a předepsanou léčbu. Lékaři tak mohli lépe pochopit příčinu a povahu nemoci a stanovit přesněji prognózu u pacientů s danou chorobou. Neustále opakoval, že nemoci nejsou božského, nýbrž přírodního původu (znečištěná voda, nevhodná strava, nevhodné klimatické podmínky atp.). Léčba měla být vždy účelná a jednoduchá a nesmělo dojít k tomu, aby pacient utrpěl újmu a invazivní zákroky měly být prováděny jen tehdy, kdy měly smysl a pozitivní efekt pro pacienta.

Lékařská profese v antickém Římě:

AsclepiosŘeckým a také římským Bohem zabývajícím se zdravím byl Asclepius (držící tzv. Asklepiovu hůl), jeho otcem byl bůh Appolon. Lékařské služby poskytované v období pozdní republiky a císařství byly především výsledkem importu znalostí starověkých národů, jako byli Řekové a Egypťané. S Řeky přišli Římané nejvíce do kontaktu přibližně mezi lety 500 př. n.l. až 146 př. n.l. V roce 27 př. n.l. již Římská říše ovládala veškeré řecky hovořící země v oblasti Středozemního moře. Nejdříve díky řeckému vlivu na civilizaci starověkých Etrusků, jelikož Řekové měli své kolonie přímo v Itálii, a později díky dobytí Řecka Římany, kdy do Říma přišlo mnoho lékařů jako váleční zajatci. Mnoho Řeků přišlo do Říma také na pozvání, nebo naopak Římané jezdili do Řecka na studia medicíny a tak se znalosti dále prohlubovaly a římských lékařů přibývalo. Mnoho řeckých doktorů se do Říma stěhovalo zkrátka proto, že si zde mohli zajistit lepší živobytí než ve své domovině. Pokud totiž prostudujeme některá jména lékařů, zjistíme, že ukazují na jejich řecký původ či na to, že byli alespon z části Řeky. Stigma podřízenosti řeckých lékařů vzniklo paradoxně tím, že lékařsky velmi vyspělá řecká společnost byla dobyta méně lékařsky zdatnými Římany, kteří si však dovedli Řecko podmanit vojensky. Jeden z kulturních paradoxů za těchto okolností byl fakt, že svobodný člověk se tak mohl ocitnout ve službě zotročeného profesionála či úředníka nebo byl svěřen výkon státní moci někomu, kdo byl cizinec zajatý v bitvě a technicky vzato byl tedy otrokem. v řecké společnosti byli lékaři považováni za příslušníky šlechty, neboť i Asclepius v Iliadě byl šlechticem.

Kekonci 1. stol. př. n.l. Římané obsadili Egypt s hlavním městem Alexandria, ve kterém se nacházelo mnoho knihoven a univerzit. V době Antiky byla Alexandrie po právu považována za centrum vzdělanosti a Velká Alexandrijská knihovna obsahovala nezpočet děl, mnoho rukopisů se též věnovalo právě lékařské vědě a získané informace byly tak hojně využívány také římskými lékaři.

Římská lékařská komunita

Přelomovou událostí v římské lékařské komunitě bylo bezesporu rozhodnutí vystavět první Aesculapium (nemocnice) ve městě Římě na ostrově v řece Tiberu. V roce 293 př. n.l. někteří představitelé Římského státu konzultovali se Sybylinými knihami opatření, která mají být podniknuta proti nákaze a bylo rozhodnuto přinést Aesculapia z Epidauru do Říma. Posvátný had byl rituálně umístěn v novém chrámu na Tiberském ostrově. Podle některých zdrojů posvátný had dokázal uniknout z lodi a doplaval právě na tento ostrov. To bylo považováno za božské znamení, a proto zde byl vystavěn chrám. Nalezeny zde byly lázně, stejně jako mnoho votivních darů ve tvaru konkrétních lidských orgánů. V klasickém římském období zdravotnické centrum zabíralo celou rozlohu ostrova a nacházela se zde i léčebna pro dlouhodobě nemocné pacienty. Císař Claudius nechal schválit zákon, který zaručoval svobodu těm otrokům, kteří byli doléčebny posláni na léčbu, ale byli zde všemi opuštěni. Toto nařízení pravděpodobně mělo regulovat vytíženost této instituce. Nebylo to nicméně zdaleka poprvé, kdy byl v Římě vystavěn chrám v reakci na nákazu. Římský konzul Gnaeus Julius Mento, jeden ze dvou konzulů pro rok 431 př. n.l., zasvětil chrám Apollonovi medicovi. Existoval také chrám Salus (personifikovaného zdraví) na hoře Mons Salutalis (výběžek pahorku Quirinal). Nemáme však žádné záznamy pro to, že by tyto chrámy obsahovaly také nějaké budovy či zařízení spojované s Aesculapiem (nemocnicí). V takovém případě jejich pozdější zavedení předpokládá nová zjištění ohledně toho, jaká opatření jsou proti epidemii možná a také potřebná.Thukidydův popis epidemie v Athénách za Peloponéské války (430 př. n.l.) totiž neobsahuje vůbec žádná opatření na pomoc těm, kteří byli epidemií postiženi. Umírajícím bylo dovoleno se shromažďovat u studní, které kontaminovali a hromadili se u nich stále další a další oběti. V Římě kritizoval Cicero uctívání "zlých sil", jako například Febris (horečka), Dea Mefitis (Malárie)Dea Angerona (Angýna) a Dea Scabies (Vyrážka). Lékařské umění v ranném Římě bylo zodpovědností patriarchy či otce rodiny (Pather familias) a neexistují důkazy o tom, že v těchto ranných dobách existovala lékařská profese. Posledním veřejně známým zastáncem tohoto názoru byl Marcus Cato se svými filipikami proti řeckým lékařům. Vytrvale prosazoval domácí péči a předával medicínské znalosti svému synovi. Byl přesvědčen, že každý Pather familias ví dost o léčebných postupech a o užití různých léčivých rostlin a je tedy schopen řešit nákazy ve své domácnosti bez intervence lékaře. Založení Aesculapia přesunulo zdravotnictví z rize soukromé do veřejné sféry. Nejsou žádné záznamy o tom, že by byly za pobyt v nemocnici vybírány jakékoliv poplatky, ať už v Římě či kdekoliv jinde. Výdaje Aesculapia musely být tedy hrazeny stejným způsobem, jako jiné chrámové výdaje. Jednotlivci slibovali, že něco provedou nebo zaplatí určitou sumu pokud se stane něco konkrétního, což mohlo být i uzdravení se. Takový systém znamená příspěvky odstupňované podle příjmu, protože přispěvatel sliboval jen to, co mohl doopravdy dát. Na druhé straně postavení chrámu a jeho zařízení bylo zodpovědností magistrátů. Tyto fondy pocházely ze státní pokladnice nebo darů.

První veřejná ordinace

Druhým přelomem,kdy stát začal financovat veřejné zdravotnictví byla událost z roku 219 př. n.l., kdy Řím navštívil chirurg (Vulneratus) Archagatus z Peloponésu a byl požádán konzuly Luciem Aemiliem Paullem a Marcem Liviem Salinatorem, aby zůstal a provozoval zde svou praxi. Byl mu zakoupen krámek (Taberna) poblíž compitia Acilia a bylo mu uděleno římské občanství. Tak vznikla v Římě první Oficina medica (ordinace). Po roce 200 př. n.l. do Říma přicházelo stále více a více řeckých lékařů, aby si zde otevřeli svou lékařskou praxi.

Lékařský personál

Doktor měl samozřejmě mnoho asistentů, někteří připravovali a prodávali léky a starali se o bylinnou zahradu. Existovali Pharmacopolae, Unguentarii a Aromatarii. Další pomáhali doktorovi,když to bylo potřeba (Capsarii), připravovali a nosili doktorovu Capsu (brašna). Studie Jeroma Carcopina zabývající se jmény povolání v Corpus inscriptionorum latinarum nalezla ve městě Římě 51 Medici, 4 Medicae (ženské lékařky), Obstetrix (porodní asistentka) a Nutrix (sestřička). Tyto počty jsou samozřejmě při nejlepším ukázkou proporcí jednotlivých profesí v samozřejmě větším celkovém počtu lékařských povolání. Na spodku žebříčku byli všudypřítomní Discentes ("Ti,kteří se učí"),nebo - li lékařští učedníci. Římští lékaři všech postavení v populaci hledali osoby libovolného sociálního původu, které měli zájem o (a schopnost) provozovat medicínu. Na jednu stranu doktor jejich služeb využíval bezplatně,na druhou stranu se k nim přistupovalo jako ke členům rodiny: bydleli s doktorem a když nakonec z domu odešli, byli sami lékaři. Nejlepší lékaři byli bývalí učedníci z Aesculapia, kteří si tam vlastně odsloužili svou rezidenturu.

Přístup ke zdraví

Římané si velmi cenili stavu Valetudo, Salus nebo Sanitas. Dopisy začínaly pozdravem "Si vales valeo" - pokud jsi v pořádku, já také, a končili rozlučkou "Buď zdráv" (Salve). V obecné rovině chápali, že síla a zdraví souvisejí se správným životním stylem. Věřili, že pokud budou fit, budou schopni lépe bojovat a budou odolnější proti nemocem. Mnoho Římanů tak utrácelo více peněz za to, aby byli fit, než za lékaře. Hippokratova přísaha zavazuje lékaře, aby žili správně a dávali tak příklad. První příčina, na co lidé pomysleli, když onemocněli bylo, že nežili zdravě. Vegetiův krátký text o zdraví Římské legie zmiňuje jen, že legie se může vyhnout nemocem tím, že bude zůstávat mimo bažiny s malárií, pravidelně cvičit a žít zdravě. I přes nejlepší úsilí se lidé občas stali přesto "Aeger" - nemocní. V takových případech pak potřebovali lékaře - Medici.Dalším krokem bylo zajistit si péči, pokud nebyl pacient schopen dojít za lékařem osobně do ordinace. Takový nemocný využil služeb pochůzkového lékaře (Clinicus), který docházel k lůžkům pacientů. Vyšší status měli Chirurgii (Chirurgové), z řeckého "Cheir" - ruka a "Ourgon" - práce. Navíc existovali také specializace jako například ocularius (oční lékař), auricularius (ušní lékař) a Marsus (lékař řešící hadí uštknutí).

Že chudí platili za návštěvu Medica minimální poplatek naznačuje poznámka v Plautovi "Bylo to méně než Nummus.", existuje mnoho zmíněk o lékařích,kteří s bohatými pacienty vyjednávali o ceně a odmítli předepsat léčbu, než dojdou k dohodě, což bylo i tehdy bráno, jako porušení Hippokratovy přísahy. Poplatky byly velmi proměnlivé, lékaři bohatých byli sami bohatí. Například Antonius Musa léčil Augusta pomocí studených koupelí a léčiv. Nejen, že dostal svobodu,a le stal se i císařovým lékařem, dostal plat 300 000 Sesterciů. Nejsou žádné důkazy, že by byl něčím jiným, než privátním lékařem, tedy nepracoval pro římskou vládu,ale pouze pro císaře Augusta.

Právo a výkon praxe

Obecně byli římští lékaři sproštěni žalovatelnosti za své případné chyby. Někteří autoři píší dokonce o legalizovaných vraždách. Ovšem chtít po mocných přehnané odměny znamenalo riskovat odplatu. Plinius píše, že císař Claudius dal lékaři Alconovi pokutu 180 000 000 Sesterciů a poslal ho do vyhnanství do Galie, ale ten si po návratu své ztracené peníze velmi brzo vydělal. Autor nezmiňuje, proč byl tento lékař poslán do exilu, ale útok proti němu měl podobu útoku na jeho měšec, takové příjmy v Galii totiž mít rozhodně nemohl. Tato imunita se vztahovala jen na léčení svobodných obyvatel. V Římě shodou okolností existoval zákon (Lex Aquilia) schválený okolo roku 286 př. n.l.,který dovoloval majitelům otroků a zvířat vyžadovat náhradu za poškození jejich majetku, a to jak úmyslné, tak z nedbalosti. Žalobci využívali tento zákon proti nedbalostem ze strany lékařů například když provedení operace otroka netrénovaným chirurgem vedlo ke smrti nebo k jiným škodám.

Zatím co římská vláda podněcovala a podporovala veřejné i soukromé provozování medicíny, měla tendenci potlačovat organizace lékařů. Spolky byly občas povolovány, častěji byly však zakázány a potlačovány. Konzulové a císaři k nim tedy přistupovali obojace. Medici vytvářeli kolegia, která měla svá vlastní centra Scholae Medicorum, ale nikdy se nestali významnou společenskou silou. Spolu se všemi ostatními kolegii byla považována za podvratná. I přes tyto snahy bylo mnoho lékařů považováno za veřejně známé osobnosti a těšili se velké popularitě, dokonce mnohdy větší, než ti nejlepší gladiátoři, vozatajové či herci.

Lékaři byli i přesto velmi vlivní a velmi rádi psali. V porovnání s počtem napsaných knih se jich dochovalo velmi málo, například Tiberius Claudius Menecrates vytvořil 150 lékařských prací, ze kterých se dochovalo jen několik fragmentů. Téměř úplné se dochovaly práce Galena (129 - 216 n.l.), Celsa, Hippokrata a experta na rostliny Pedania Dioscorida (známý vojenský lékař, asi 40-90 n.l.), který sepsal v roce 60 n.l. pětidílnou encyklopedii De materia medica obsahující na 600 bylinných přípravků. Naturalis historia Plinia staršího se stala vzorem pro všechny následné podobné práce a celému oboru dala jméno, i když Plinius sám lékařem nebyl a proto jej nelze považovat za naprosto spolehlivý zdroj.

Vojenské lékařství:

Stav vojenských lékařských jednotek před nástupem Augusta na císařský trůn je nejasný. Tito muži v jednotkách ale zcela jistě existovali, minimálně proto, aby obstarali první pomoc v poli a byli to tedy spíše vojáci než civilisté.Velitel legie (Legatus legionis) měl pravomoc odeslat zraněné z pole a ujistit se, že se jim dostane dobré péče amožnosti se ze zranění plně zotavit. Pokud to uznal zanutné, mohl ubytovat zraněné vojáky také v soukromých domech. Autoři píšící o římských vojenských aktivitách před Augustem, jako například Livius, zmiňují, že zranění vojáci byli odesíláni na zotavenou do civilních osídlení. Armáda ranného císařství byla ale naprosto odlišná. Augustus ustanovil plně profesionální armádu s délkou služby na 16 let a dalšími čtyřmi lety pro povinnou záložní službu. Založil specielní vojenský fond Aerarium militare, na jeho zaplacení zavedl 5 % dědickou daň a 1 % daň z tržeb z aukcí. Z tohoto fondu pocházely platby pro legionáře odcházející do důchodu, které odpovídaly několikaletému služnému. Mohl být také používán na zajištění pravidelných platů. Když bylynyní možné různé kariéry v armádě, byla tu také možnost pro různé vojenské specialisty. Za Augusta se tak poprvé objevují v nápisech názvy povolání v rámci armády. Valetudinaria (vojenská varianta civilního Aesculapia) se stávají standartní součástí vojenského tábora, na některých z těchto míst byly nalezeny pouzdra s chirurgickými nástroji. Z těchto nepřímých důkazů lze dojít k závěru, že došlo k vytvoření jinak neznámých trvalých lékařských jednotek.

V ranném císařství nalézáme tzv. Milites medici, což byly tzv. Imunes (sproštěni jiných služeb), někteří byli personálem nemocnice, o které Pseudohyginus zmiňuje, že byla umístěna stranou od ostatních budov, aby si pacienti mohli odpočinout. Administrátorem nemocnice byl Optio valetudinarii. Ošetřovatelé nejsou normálně zmiňováni, ale existovat museli, protože pacienti péči potřebovali a lékaři měli důležitější povinnosti. Mohli to být zkrátka civilisté, kteří nestáli za zmínku, existovali také nějací "Noscomi" - muži, zdravotní bratři, kteří nebyli součástí armády,nebo to mohli být milites medici,kterýžto termín mohl znamenat libovolného vojenského medica nebo to mohli být z legie vyčleněni ošetřovatelé. Existovali také Medici castrorum. Ve zdrojích se nedochovalo dost informací na to, abychom mohli říci, jaké rozdíly, pokud vůbec nějaké, v těchto funkcích byly.

Augustova armáda obsahovala standardizovaný důstojnický sbor popsaný Vegetiem, mezi nimi byli tzv. Ordinarii, důstojníci, kteří měli "ordo" - hodnost. V Acies triplex byli tři takové ordines, jejihž centuriím veleli centurioni. Ordinarii měli tedy hodnost centuriona, ale pokud byli součástí štábu, tak nemuseli nutně velet. Termín "Medici ordinarii" v nápisech se tedymusí zmiňovat o vojenských lékařích s nejnižší hodností. Žádný doktor nebyl v žádném smyslu "obyčejný", byli vážení a obávaní. V průběhu své vlády Augustus nakonec udělil dignitas equestris,nebo - li jezdecký stav, všem lékařům, veřejným i soukromým. Byli potom plnými občany amohli nosit jezdecké prsteny. V armádě existovala alespon jedna další lékařská hodnost - Medicus duplicarius (Medik s dvojitým platem) a protože legie měla i Milites sesquiplicarii (vojáci s jedenapůlnásobným platem), možná i Medici měli tento platový stupeň. Posty Medicus legionis a Medicus cohortis byly pravděpodobně velitelé mediků legie a jejich kohort. Všichni byli podřízeni Prétorovi nebo veliteli tábora, kterým mohl být Legatus nebo častěji legátův přímý podřízený. S každým táborem tak byla spojena lékařská jednotka. Jízdní Alae a větší lodě také měli své lékařské důstojníky - Medici alarum a medici triremis. Do té míry, jak víme, fungovaly lékařské jednotky v boji následovně:
Na Traianově sloupu jsou zobrazeni medici na bitevním poli, jak obvazují vojáky. Nacházeli sehned za standartami, tj. poblíž polního velitelství. Toto musela být polní ošetřovna, ale ne nutně stanice první pomoci, jelikož první pomoc mohl zraněěnému kamarádovi poskytnout jiný voják, než ho odnesl na polní ošetřovnu. .Někteří vojáci byli dokonce pověřeni tím, aby projížděli na koních kolem bojové linie a nakládali zraněné vojáky na koně a odváželi je na ošetřovnu. Tito zachránci byli pak placeni podle počtu mužů, které se jim podařilo za bitvu zachránit. Obvazování bylo poskytováno obvazovači (Capsarii), kteří nosili obvazy (Fascia) ve svých Capsae (brašnách). Z polní ošetřovny byli zranění transportováni ambulancí taženou koňmi na další místa, nakonec však do nemocnice v nejbližším táboře v oblasti. Tam byl raněný prohlédnut Medici vulnerarii (chirurgové), nejčastějším z vojenských lékařských profesí, pak byl raněný voják uložen do postele, pokud hospitalizaci potřeboval a postel byla volná. Větší nemocnice mohly poskytnout 400 - 500 postelí. Pokud byly kapacity nedostatečné, velitel tábora mohl zabrat civilní zařízení v oblasti, nebo vojáky umístit do vesnic (Vici), jako v období republiky. Nemocnice na základnách byly čtverhranné s kasárna podobnými pokoji okolo centrálního dvora. Vně byly soukromé pokoje pacientů (15 - 20 m2) s dvěma okny. I když neznali římští lékaři bakterie a viry, věděli o nakažlivosti a snažili se nákazám bránit. Pokoje byly izolované, odpad odnášela tekoucí voda a zdroje pitné vody a vody na mytí byly výš na svahu, než latrýny. V nemocnici byly operační místnosti, kuchyně, lázně, lékárna, latrýny, márnice a bylinné zahrady, protože lékaři se hodně spoléhali na byliny, jako na léčiva. Bylo běžné, že na lůžko upoutaný pacient měl mít zajištěné veškeré pohodlí a existoval i tzv.bažant na vykonávání potřeb pro imobilní pacienty. V nemocnicích se v létě pravidelně větralo a v zimě se pravidelně topilo, aby měli nemocní pohodlí a klid na léčení.

Římští Medici mohli ošetřit prakticky jakékoliv v bitvě utrpěné zranění, pokud byl zraněný voják stále na živu, operovali, nebo jinak ošetřovali pomocí skalpelů, háčků, vrtaček, sond, svorek, pilek, katetrů, kleštiček a vytahovačů šípů. Operovaní pacienti byli pod anestezii Morfinem (extrakt z máku) nebo Skopolaminem (Blín Černý), používal se též kořen Mandragory a Bolehlav. O těchto tišících prostředcích, které též otupovali vědomí pacienta píší antičtí lékaři Hippokrates kolem roku 400 př. n. l. a Claudius Galenus (Galenos) ve druhém století n. l.Omamné a utlumující látky se pacientovi podávaly pomocí tzv. uspávací houbičky. Nástroje se před každým použitím striktně převářely, obvazy se nikdy nepoužívaly dvakrát, zranění se omývala octem a zašívala, na zlomené kosti se dávaly dlahy. Jako další příklady desinfekce bych uvedla víno, med či oheň apryskyřici.

Co se týče specielně polní urgentní medicíny, není nezajímavé, že římští vojenští chirurgové uměli ošetřit, operovat a úspěšně vyléčit i taková rozsáhlá invazivní zranění, jako byla bodná či sečná zranění v oblasti dutiny břišní a to dokonce i tehdy, pokud došlo k vyhřeznutí střev z břišní dutiny raněného vojáka. Zranění uměli nejen, že vydesinfikovat, vypláchnout a zašít, ale také moc dobře věděli, že pokud došlo k poškození střev jako takových, bylo nutné takovou ránu pečlivě ošetřit a zašít, obsah střev nesměl nikdy v dutině břišní zůstat, jinak by došlo k rozsáhlé sepsi. Míru poranění střev zjišťovali lékaři pomocí vody a oleje. Taková operace se prováděla v sedě, aby svaly pacienta nebyly zbytečně sevřené a pacient tak tolik netrpěl a operatér měl lepší přístup do dutiny břišní.

Jako příklad a důkaz úspěšnosti postupu římských lékařů uvedu vojenského chirurga Celsa, který zas vou kariéru provedl na 130 operací břicha a všechny byly úspěšné. Z oblasti civilního lékařství pak uvedu známého lékaře Galena, který začínal jako lékař gladiátorů a za dobu jeho praxe mu zemřely pouze dva ranění, za dob jeho předchůdců bylo zemřelých na šedesát. Například na léčbu nachlazení a různých katarů se hojně užívalo lékořice, ta byla dokonce součástí přídělů pro každého vojáka. K upevnění zubních náhrad bylo možné užít zlatého drátku (metoda známa již od 7. stol. př. n.l.). Aby voják nevykrvácel, dalo se v příhodných klimatických podmínkách použít cosi jako řízené podchlazení: raněný byl obložen sněhem a následně transportován do polní nemocnice. Tuto metodu doporučuje již řecký lékař Hippokrates.

Velkým vynálezem na poli chirurgických nástrojů byl nástroj na vytahování šípů, což byl specificky římský nápad. Jednalo se o jakousi špachtli nebo lžičku. Nástroj fungoval tak, že se vsunul mezi hrot šípu či šipky a okraj rány, bylo pak možné vyjmout hrot šípu či šipku bez toho, aby zpětné háčky poškodili okolní tkáň zraněného vojáka.

Další lékařské specializace, vzdělávání lékařů:

Existují ale také důkazy širšího záběru medicíny - vaginální spekulum naznačuje, že existovala také Gynekologie a anální spekulum naznačuje vědomost, že velikost a stav vnitřních orgánů přístupných přes tělesné otvory jsou indikátorem zdraví. Pomocí speciální jehly šlo operovat také katarakty. Existovala také interní medicína a urologie, poptávka bohatých klientů vedla k rozvoji plastické chirurgie. Operační místnosti v podobě amfiteátrů naznačují, že probíhalo lékařské vzdělávání. Mnozí tvrdí, že znalosti a postupy římských lékařů byly překonány až ve 20. století.

Popisy chirurgických nástrojů

Nástroje z PompejíZ archeologických vykopávek či z lékařské literatury je známa skutečně široká paleta chirurgických nástrojů užívaných římskými chirurgy.

Skalpely - mohly být vyráběny jak z bronzu, tak ze železa. starověké skalpely měly téměř identický tvar a funkci, jako skalpely dnešních chirurgů. Nejběžnějším typem skalpelů užívaných v Antice byly delší železné skalpely. Tyto delší varianty mohly být používány k provádění široké palety řezů. Zdá se ale, že byly především určeny k provádění dlouhých či hlubokých řezů. Malé bronzové skalpely, často označované jako "břichaté" byly u chirurgů oblíbeny proto, že dovolovali přesné provádění řezů.

Háčky - šlo o běžný nástroj používaný římskými a řeckými lékaři. Antičtí lékaři používali dva základní typy háčků: Ostré háčky a tupé háčky

Tupé háčky byly především užívány jako sondy, na druhou stranu ty ostré byly naopak určeny k podchycení a vytáhnutí malých kousků tkáně, takže ta mohla být vytažena a okraje zranění byly tak staženy.

VRtačka na kosti - do rotačního pohybu byla různými způsoby uváděna pomocí řemínku. Římští a řečtí lékaři je používali k odstranění nemocných kostí z lebky a k odstranění cizích objektů (např. zbraní) z kostí.

Kleštičky - často se používali spolu s vrtačkami. Starověcí lékaři je používali k vytažení malých úlomků kostí, které nedokázali uchopit prsty.

Katetry - používali se k otevření zablokovaných močových cest, což moči umožnilo volně odtékat z těla. Ranné katetry byly duté trubičky z oceli nebo bronzu a měli dva základní vzhledy. Katetry s mírným zakřivením do S byly pro mužské pacienty a rovnější pro ženské pacienty. Existovali podobné nástroje nazývané "Měchýřové sondy", které se používaly ke kontrole močového měchýře.

Kleštičky na patrový čípek - tyto jemně zoubkované kleštičky byly určené k amputaci patrového čípku. Postup po lékařích vyžadoval čípek nejdříve rozdrtit a až po té odříznout, aby se omezilo krvácení.

Vaginální spekulum - patří mezi nejsložitější nástroje používané římskými a řeckými lékaři. Většina dochovaných nálezů obsahuje šroubovací systém, který při otáčení rozevírá čelisti tohoto vyšetřovacího nástroje.

Špachtle - používali sek míchání a aplikování různých mazání na těla pacientů.

Chirurgická pila - používala se k prořezávání kostí při operacích a amputacích.

Příklady užívaných medikamentů

Granátové jablko - do římského života se tato rostlina dostala v období Punských válek, kořeny se vařily a používaly jako léčba proti střevním parazitům, slupka se používala na zažívací potíže.
Fenykl - široce se používal pro pacienty s neurotickými poruchami. Římané věřili, že Fenykl uklidňoval. Plinius jej doporučuje na problémy s očima a zrakem.
Čekanka - Dioscorides ji používal na žaludeční a trávící obtíže. Galén tvrdil, že je vhodná na jaterní potíže.
Třešeň - Galén doporučuje užívat na střeva a proti žlučníkovým kamenům, pecka se považovala za užitečnou proti artritickým bolestem, akné a proti bradavicím. V létě sbíraná smůla se dala míchat s vínem proti kašli a na podporu chuti k jídlu.
Salát - používal se proti revmatismu a nachlazení.
Anýz - římané ho používali jako populární přísadu ve sladkém pečivu. Plinius doporučuje jeho užití ve víně, jako léčbu uštknutí škorpionem.
Mandle - považovala se jako pomoc proti efektům alkoholu. Předpokládalo se, že sníst hořké mandle před požitím vína ochrání konzumenta před účinky.
Nepraná vlna - používala se na boláky.
OMan pravý - podával se pacientům s trávicími problémy.
Vaječný žloutek - podával se pacientům s dizentérií (infekční průjmová onemocnění).
Šalvjej - říká se, že mívala spíše náboženský význam a používali ho ti, kteří ještě věřili, že je bohové mohou uzdravit.
Ostružiní - Galen a řekové ho považovali za užitečný proti DNA, římané přišli na to, že žvýkání listů pomáhá proti krvácení dásní. Drcené listí se užívalo proti bolestem z vředů a jizev.
Yzop - Plinius popisuje víno vyráběné z této rostliny. V Impériu bylo známé používání Yzopu kvůli čistícím účinkům a považovalo se za léčivo pro malomocné.
Vavřín - byl zasvědcen bohu Appolonovi a Asklépiovi. Je lehce narkotický a byl úzce spojován s tranzya věštěním. Vavřínové girlandy se brzo staly součástí architektury, protože se věřilo, že rostlina chrání před nemocí, zlími kouzly a blesky. Používal se jako léčivo při epidemiích.
Česnek - Starověcí doktoři říkali, že česnek je dobrý na srdce a takéjako desinfekce.
Máta - používala se k dochucení vín a omáček, básník Ovidius ji zmiňuje jako symbol pohostinnosti. Používala se pro močopudné účinky, na trávení, kašel a na nachlazení.
Oregáno - bylo široce známé pro svou vůni a antiseptické vlastnosti.
Pískavice (Řecké seno) - -často se podávala pacientům s plicními chorobami, především se zápalem plic.
Silphium - používalo se jako antikoncepce, stejně tak na horečky, kašel, poruchy trávení, bolesti v krku, různé další bolesti a na bradavice. Nikdo si není jistý, o jakou léčivku se jednalo. Historikové věří, že se jedná o již vyhynulou rostlinu z rodu Ferula, možná jde o variantu Fenyklu.
Vrba - používala se jako antiseptikum.
Brutnák lékařský - někteří věří, že jméno pochází z latinského slova "Borus", což byl hrubý vlněný plášť nošený římskými pastýři. Používal se na sražení horeček způsobených nachlazením či bronchytýdou. Používal se také na revma. Řecký lékař Dioscorides zmiňuje jeho použití proti depresi a kvůli uvolňujícím účinkům. Římané ho používali spíše jako dochucovadlo jídla a pití.
Afrikán - Je dobrý proti kožním vyrážkám. Široce se používal jako laciná náhražka Šafránu, který byl v té době extrémně drahý.
Fialky - používány na oči nebo na léčbu následků konzumace alkoholu.
Rozmarýn - spalován byl kvůli očišťování, jeho antiseptické vlastnosti znamenali, že se používal na konzervování potravin. Také se dával do rukou zemřelým.
Mák - jeho uklidňující efekty byly široce známé, používal se například jako tišící prostředek při operacích.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz