LEGIONÁŘ OBDOBÍ POZDNÍ REPUBLIKY (PO REFORMÁCH G. MARIA), jeho výzbroj a výstroj

Připravili: A. Sollanius Pertinax a T. Iuventia Martia

Tento článek se stručně věnuje výzbroji a výstroji římského legionáře za pozdní republiky, zejména pak po tzv. Mariových reformách (nominálně 107 až 104 př. n.l., i když reálně tyto změny probíhaly v průběhu delšího období). Popisuje jaké zbraně tento legionář používal, čím chránil své tělo, co obouval a co oblékal.

Historie
Zejména díky intenzivnějším válečným i spojeneckým kontaktům mezi Římem a dalšími kmeny v celé Itálii cca od poloviny 4. stol. př. n.l. docházelo postupně k vzájemnému ovlivňování ve vojenských záležitostech, a to jak ve výzbroji a výstroji, tak i taktice. Tím jak rostla moc Říma a sílila nadvláda Římanů nad ostatními kmeny a národy Itálie (boj proti společným nepřátelům, částečné sjednocení území, poskytování spojeneckých jednotek), docházelo též k postupnému sjednocení výzbroje a výstroje římských a italických armád (cca polovina 3. stol. př. n. l.). Za období pozdní republiky (zejména pak po Mariových reformách) nabyla podoba výzbroje a výstroje velmi podobného, i když ne přísně uniformního, vzhledu a byla relativně standardizovaná. Musíme si ovšem uvědomit, že uniformitu v dnešním slova smyslu Římané neznali: existovaly rozdíly ve výzbroji a výstroji způsobené především tím, že zbraně a zbroje byly, i když relativně masově, vyráběny ručně v různých lokalitách a různými řemeslníky.

Legionář
Voják byl velmi dobře vyzbrojen a vystrojen: nosil zbroj (především kroužkovou), bronzovou přilbici a vypouklý, oválný štít (scutum), nosil též náholenice (zřejmě na levé, vedoucí noze), k boji používal vrhací oštěp (pilum), meč (gladius) a jako poboční zbraň mu sloužila dýka (pugio).

Přilbice
V období 1. stol. př. n. l. se používaly především dva typy přileb: tzv. typy Montefortino a typy Coolus. Typ Montefortino byl převzat Římany a Etrusky od Keltů (cca 4. stol. př. n. l.), byl používán ještě v 1. stol. př. n. l. a v italském prostředí byla tato přilbice vyráběna z bronzu. Tvar je konická polokoule, ve většině případů zakončená "knoflíkem", který tvoří s helmou jeden kus. U některých exemplářů byly nalezeny též úchyty na bocích, zřejmě na ozdobná pera. Pro tento typ přilbice je typický krátký chránič zátylku, který vybíhá přímo ze spodní části zvonu přilby. Chránič a okraje jsou často ornamentálně zdobeny. K přilbě jsou často připevněny lícnice na jednom či dvou nýtech. Lícnice jsou relativně široké a na přední straně jsou vykrojeny na dvou místech, spodní část je pak zakulacena, aby nedošlo ke zranění obličejové části o ostrou hranu. Téměř všechny takové lícnice mají ve své spodní části umístěn háček pro upevnění řemenu, který sloužil jako podbradník a držel helmici na místě. V 1. stol. př. n. l. se objevil další typ, Coolus, opět keltského původu. Přilby byly vyráběny též z bronzu a liší se především tvarem (polokoule) a tím, že u těchto starších typů chybí "knoflík" na temeni. Tyto helmy zřejmě často nebývaly opatřeny lícnicemi, protože na místě jejich uchycení ke zvonu přilbice je pouze háček pro řemen. Nad chráničem či pod ním je opět často k vidění otvor na upevnění kroužku pro přenášení.

Scutum
Svůj původ má tento štít zřejmě v Itálii, odtud se rozšířil mezi Kelty a zřejmě i k dalším národům a Římany byl převzat v době války s Latiny (4. stol. př. n. l.) pro všechny majetkové třídy římských občanů (Livius). Nový štít tak nahradil dříve užívaný kruhový štít. Důvodem převzetí tohoto štítu byla také změna taktiky, z klasické falangy na mnohem pohyblivější a pružnější manipulární taktiku.

Scutum je vypouklý, oválný štít se svislým vystouplým žebrem (spina), lze jej vidět například na tzv. oltáři Domitia Ahenobarba. Polybios nám pak o scutu říká, že štít byl vypouklý, dvě a půl stopy široký (cca 75 cm) a čtyři stopy vysoký (cca 120 cm). Měl být vyráběn ze dvou vrstev na sebe lepeného dřeva, potažený plátnem a poté ještě teletinou, uprostřed byl štít opatřen železnou puklicí (umbo), která chránila vodorovné držadlo. Štít nebyl opatřen kováním celý, okována byla pouze jeho vrchní a spodní hrana plus rohy. Je nám znám jeden jediný dochovaný exemplář, nalezený v Kasr el-Harit ve Fajjúmu (Egypt). Scutum je 128 cm vysoké, 63,5 cm široké, vyrobeno je ze tří vrstev dřevěných proužků. Prostřední, tj. druhá vrstva je umístěna svisle (pruhy 6-10 cm široké) a první a třetí vrstva je umístěna vodorovně (2,5 - 5 cm široké pruhy). Korpus byl z obou stran zřejmě potažen plstí, tloušťka štítu je pak cca 1 cm na okrajích a 1,2 cm ve středu, štít byl tak ve svém středu odolný, zatímco na svém okraji byl ohebnější; střed byl ještě navíc zesílen svislým dřevěným žebrem (spina). Držadlo bylo vždy vodorovné, používala se držadla dřevěná (u scuta z Kasr el-Harit), pravděpodobně iželezná a kombinovaná (známe je z jiných období). Dochovaný exemplář neměl kování a puklici, avšak z archeologických nálezů známe puklice odpovídající tvaru scuta. Scutum vážilo cca 10 Kg a bylo přenášeno v koženém obalu.

Zbroj
Legionář nosil nejčastěji zřejmě kroužkovou zbroj (lorica hamata), kterou Římané převzali od Galů. Archeologických nálezů kroužkového pletiva z období republiky existuje jen málo, a tak se spoléháme především na ikonografické důkazy (např. tzv. oltář D. Ahenobarba). Zbroj se skládala ze vzájemně propojených železných kroužků, ty mohly být nýtované, svařované a nebo vysekávané. Pletivo bylo obvykle vyrobeno tak, že na každý nýtovaný kroužek byly připojeny čtyři jednolité kroužky a naopak. Tato zbroj poskytovala vysokou flexibilitu pohybu a velmi vysokou úroveň ochrany, snadno se udržovala a opravovala. Když byl voják v lorice hamatě zasažen, rána se rozložila na větší plochu a nedošlo ke zranění. Problém však mohl nastat, když byl voják zasažen prudkým a silným bodnutím, špice zbraně pak mohla sklouznout do kroužku a následně jej rozšířit (nebo rozlomit) natolik, že došlo k zasažení těla nositele. Zranění mohla způsobit i prostá síla úderu, a to i v případech, kdy nedošlo k proseknutí zbroje. Na ramenou byla zbroj opatřena ještě zdvojením pro zesílení ochrany vojákova těla proti ranám vedeným seshora. Zbroj sahala lehce nad kolena a byla pod ní nošena prošívaná vesta (subarmalis), což zvyšovalo stupeň ochrany a dělalo nošení zbroje poněkud pohodlnějším. Váhu celé zbroje (cca 10 - 12 kg) nenesla jen ramena, vojáci své zbroje opásávali opasky a vhodně použitý opasek nesl část váhy zbroje podobně jako bederní pás u moderních batohů. Výroba takové zbroje byla velmi nákladná a časově náročná, ale v prvním století př. n. l. už byl Řím relativně bohatý a zbroj pro vojáky zajišťovala státní pokladna, takže vojáci bez podobné zbroje byli vzácnou výjimkou.

Římané v pozdní republice už užívali také šupinovou zbroj (lorica squamata), ta byla snadněji zhotovitelná, i když méně ohebná než kroužková zbroj. Pancíř byl tvořen podkladem (len nebo kůže) a kovovými šupinkami sešitými k sobě a upevněnými na podklad. I tato zbroj poskytovala nositeli slušnou míru ochrany. Z období republiky však dosud nemáme prakticky žádný exemplář a vyobrazení, na rozdíl od nálezů šupinek či částí zbrojí z císařského období, a i když písemné zmínky o nich existují tak tyto zbroje zřejmě v 1. st. př. n. l. ještě nedoznaly většího rozšíření.

Římští důstojníci, především pak tribunové a legáti, nosili svalový pancíř, nazývaný lorica musculata. Vycházel z řeckých typů svalových pancířů, šlo o anatomicky tvarovaný krunýř vyráběný především z bronzu (ale mohl být stříbřen či zlacen a býval velmi nákladně zdoben). Mnozí odborníci se domnívají, že zbroj mohla být též z tvrzené kůže, ale v takovém případě se spíše jednalo o slavnostní, nikoliv bojovou zbroj. Pancíř byl tvořen předním a zadním dílem, spojenými panty a řemínky nebo jen řemínky. Pod zbroj nosil důstojník vestu (subarmalis) na spodním okraji a ramenou doplněnou zřejmě koženými, možná i kovem zesílenými proužky (pteryges). O tom ale stále panují dohady a mnozí se domnívají, že tyto pteryges byly i látkové a často bez ozdob. Žádný římský svalový pancíř z předmětného období nebyl dosud nalezen, máme k dispozici pouze řadu řeckých exemplářů a jeden etruský (5. stol- 3. stol. př. n. l.), proto vycházíme především z ikonografie a sochařských děl.

Náholenice
Díky Polybiovi máme informaci, že v republikánském období nosil voják náholenice, i když je možné, že takto chráněnu měl voják obvykle pouze levou, vedoucí nohu. Žádné náholenice v prokázaně republikovém kontextu však nebyly dosud nalezeny a tak se lze jen dohadovat, jak moc byl tento doplněk legionáři skutečně užíván.

Meč
Na boj z blízka, muž proti muži, byl legionář vybaven mečem (gladius). V našem období se jedná o tzv. Hispánský meč (Gladius Hispaniensis), který byl Římany převzat zřejmě někdy v letech 225 - 200 př. n. l. za druhé Punské války od Španělských kmenů, a to jak v samotné Hispánii, tak v Itálii, protože s Hanibalem přišlo také mnoho tamějších vojáků. Gladius Hispaniensis je dvoubřitá zbraň s délkou čepele cca 65 cm (nejdelší dosud nalezená měřila 69 cm, i když známe meč z 2. st. př. n. l. s čepelí dlouhou 76 cm), hrotem dlouhým cca 20 cm, šířkou 4 až 6 cm a celkovou délkou cca 80 cm. Rukojeť byla pravděpodobně kostěná či dřevěná. Dnes je nám známo relativně mnoho nálezů této zbraně, přičemž nejzajímavější je exemplář z Délu (datace 69 př. n. l.) a exemplář z Osuny (46 / 45 př. n. l.). Meč z Délu má celkovou délku 76 cm, čepel přes 60 cm. Nález byl vč. fragmentu pochvy vyrobené z dřevěného jádra (není dochován) a kůže natažené mezi dvěma tenkými železnými proužky uchycenými třemi příčnými podlouhlými kroužky. Dochoval se nám i systém uchycení k opasku: kroužky, uchycené k dvěma příčným úchytům na pochvě; nalezeny byly též dvě přezky. Druhý pro nás zajímavý nález je spojen přímo s Caesarem a má následující parametry: čepel, u rukojeti cca 6 cm široká, se zužuje na 5 cm, tuto šířku pak zachovává po celou zachovanou délku čepele; dochovala se nám pouze část dlouhá 45 cm (místo, kde čepel přechází v hrot). Přidáme - li cca 20 cm na hrot, dostaneme délku cca 65 cm. I u tohoto meče bylo nalezeno kování náležející k opasku a kování k upevnění meče. Tento relativně krátký římský meč byl výhodný jak pro boj sečnými ranami, tak bodnými výpady. Kromě gladia hispaniensis jsou v římském kontextu doložené i nálezy keltských mečů a také nálezy španělských jednobřítých mečů známých pod názvem falcata. Alespoň část římských nebo spojeneckých jednotek tedy používala i jiné meče než klasický gladius.

Dýka
Jako poboční a také záložní zbraň poslední šance nosil legionář dýku (pugio). Zajímavé je, že i tato zbraň byla převzata z Hispánie. Dýka má listovitou čepel, od rukojeti se mírně zužuje, ale při přechodu čepele do hrotu se opět rozšiřuje (délka cca 15 - 20 cm). Středem čepele prochází tenké žebro, relativně tenká rukojeť měla diskovitou hrušku a uprostřed rozšíření, u čepele se rozšiřovala do záštity a k čepeli byla připevněna nýty. Tyto zbraně máme doloženy z mnoha archeologických nálezů, vč. Alesie, kde Caesar bojoval s Galy.

Pilum
Jedná se o proslulou zbraň legionáře na delší vzdálenost. Polybios nám říká, že za jeho časů nosil voják dvě pila: jedno těžší a druhé lehčí. Neví se přesně, zda i za Caesara nosil voják běžně dvě tyto zbraně, ale je jasné, že oba typy existovaly. Lehčí pila obvykle používala hrot s tulejí obepínající ratiště a připevněnou nýty, těžší pila hrot ve spodní části rozkovaný do plochého řapu, který byl zasazen do rozšířeného ratiště a upevněn nýty. Hrot u lehčího typu býval kratší, běžně 15 až 30 cm, hrot těžších typů pak míval 60 - 90 cm. Existuje i typ s hrotem dole opatřeným trnem a tento trn byl zaražen do ratiště (délka běžně cca 30 - 40 cm). Tulej mívala kruhový, ale také čtvercový průřez, hroty mají nejčastěji pyramidální tvar, ale je znám též listový tvar či trojúhelníkový se zpětnými háčky a také pyramidální hroty se čtyřmi zpětnými háčky. Design pyramidální špice byl vymyšlen speciálně k tomu, aby byl schopen prorazit štít a zasáhnout muže stojícího za tímto štítem. Marius prý, jako jedno z mnoha opatření před bitvou s Germány, nechal jeden z nýtů nahradit dřevěnou závlačkou (u typů s hrotem upevněným nýty). Při dopadu se dřevěný kolíček zlomil a nepřítel nemohl pilum hodit zpět. Archeologicky toto není nijak doloženo, jelikož veškeré nalezené nýty u tohoto typu byly železné. Plutarchos, pokud tedy uvádí pravdu, píše zřejmě o jakémsi dočasném opatření. Díky Polybiovi a dalším pramenům se odborníci domnívali, že hroty byly vyráběny záměrně z měkkého železa, aby se při dopadu ohnuly a nebylo je možné hodit zpět a ani je vytrhnout ze zasaženého štítu. Hroty byly vyráběny skutečně z měkkého železa, avšak těžko říci, zda toto byl záměr. Ovšem je jisté, že k ohýbání oštěpů v bitvě docházelo (Polybios). Ratiště bylo vždy 1, 38 m dlouhé (podle Polybia) a bylo opatřeno kovanou botkou, aby jej šlo zarazit do země, ale v praxi zřejmě tato teorie neplatila, i když délka pil se obvykle opravdu pohybovala okolo dvou metrů. Těžší pilum mohlo být hozeno na maximální vzdálenost okolo 30 m, ale efektivní "dosah" mohl být kolem 20 m i méně, lehčí pilum pak mělo teoretický "dosah" okolo 50 m, avšak efektivně mohla být tato zbraň mrštěna spíše na vzdálenost okolo 30 až 40 m. Na kratší vzdálenosti pilum mohlo mít větší průbojnost, ale detaily použití zřejmě závisely na konkrétní situaci.

Vojenský opasek
To, že legionáři nosili opasky, je doloženo ikonografickými i archeologickými důkazy. Přesnou podobu těchto opasků ale neznáme, lze ji pouze odhadnout na základě dochovaných fragmentů, vyobrazení a také analogií s pozdějšími opasky. Opasky byly kožené, jejich šířka byla nejčastěji cca 4 až 5 cm, spony byly bronzové nebo mosazné. Co není jasné je rozšířenost a způsob použití ozdobných kovových destiček, upevňovaných na vnější stranu opasku. Za raného císařství tyto destičky obvykle pokrývaly většinu obvodu opasku, vzácnost nálezů z období konce republiky i jiné důkazy ale naznačují, že destičky se obvykle nepoužívaly vůbec nebo pokrývaly jen část opasku. Dochované destičky jsou vyrobeny ze slitin mědi, stříbrné a podobné destičky (známé z pozdějších dob) zatím doloženy nejsou. Zdobení známe jak různými reliéfními technikami tak ozdobnými otvory v destičkách, další metody opět zatím neznáme. Vojenský opasek plnil nejen praktické funkce, například pomáhal nést váhu zbroje nebo se k němu upevňovalo pugio, ale tvořil nepostradatelnou část identity legionáře. V určitém smyslu lze dokonce říci, že příslušnost muže k armádě dokazovaly právě zbraně a nošení vojenského opasku - například dočasné odebrání opasku bylo jedním z trestů při menších prohřešcích.

Oblečení a osobní věci
Legionář nosil prostou, vlněnou či lněnou tuniku (bez rukávů, protože tunika šířkou sahala od lokte k lokti), obdélníkový plášť (sagum) do nepohody a jako přikrývku. Nosily se i kruhové nebo půlkruhové pláště s kapuci (Paenula), sagum se u krku spínalo sponou (fibula), paenula měla často i knoflíky. Na nohou nosili vojáci otevřené sandály caligae, podrážka byla pobita železnými, konickými hřeby, do bot nosil voják ponožky či onuce, na ochranu proti zimě a jako podložku pod náholenice mohl nosit též ovinky kolem nohou. V zimě se nosily rukavice a čepice, v létě pak mohl voják nosit slaměný klobouk. Nosil se též šátek okolo krku, mimo jiné proti odření krku o zbroj. Dochované jsou i důkazy o dalších typech vybavení, například spodní tuniky, kápě nebo dokonce pláště vyrobené z kůry.

Celková zátěž vojáka Poté co Gaius Marius uskutečnil své reformy a zmenšil do té doby neúnosně náročný a obsáhlý trén legie na cca 500 nákladních zvířat (muly), musel si voják nést většinu svého vybavení sám: zbraně, zbroj, přilbici, štít v obalu, nářadí, až patnáctidenní příděl potravin, náhradní ošacení a své osobní drobnosti spolu s dvěma kůly do palisády. Misto batohu vojáci nosili přes rameno tyče cca ve tvaru písmene T, kam bylo možné si různá zavazadla zavěsit a uspořádat. Ne nadarmo se takto naloženým vojákům začalo říkat "Mariovy muly", lat. muli mariani. A to právě kvůli tomu, co vše byli od Mariových reforem nuceni nosit na svých zádech a ramenou místo toho, aby každý voják měl své nákladní zvíře nebo otroka- nosiče (to dříve činilo armádu méně pohyblivou a pomalejší při přesunu). Legionář, od Mariových reforem víceméně profesionální voják pobírající žold, nikoliv již milicionář, tak nesl na svých bedrech jen do boje okolo 30 kg zátěže, celková zátěž se zřejmě pohybovala okolo 40 kg.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz