JULIANUS

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod
Flavius Claudius Julianus AugustusTento římský panovník, poslední pohan na trůně vládl, jako samostatný vládce, od roku 361 n.l. až do své smrti 26. června 363 poblíž vesnice Maranga (Persie), jeho tělo bylo pochováno ve městě Tarsus (později v Konstantinopoli). Julián (či Juliánus), celým jménem FLAVIUS·CLAUDIUS·JULIANUS se narodil v roce 331 či 332 n.l. v Konstantinopoli. Jeho matka se jmenovala Basilina a otcem nebyl nikdo jiný než Julius Constantius. Za dobu své krátké samostatné vlády (od roku 355 n.l. byl mladším císařem Constantia II.) se pokusil o víceméně nemožné: zvrátit politicko - sociálně - kulturní vývoj v říši a restaurovat staré antické kulty a celkově obrodit antickou společnost a to na pohanském základě. K tomuto účelu se snažil o zavedení jednoho, celostátního pohanského kultu ve spojení s tzv. novoplatónskou filosofií. Pro tyto své snahy je pozdějšími křesťanskými autory nazýván "APOSTATA" (v řečtině - odpadlík). Jednalo se o velký projekt, protože jeho předchůdci se zasadili o pravý opak - o zrovnoprávnění křesťanství a dále o jeho upředňostnění před pohanstvím. V této době probíhala, více či méně intenzivně, perzekuce pohanů, nestavěly se nové chrámy, staré se neopravovaly, přístup k úřadům byl umožněn primárně křesťanům, docházelo také, byť v malé míře, k ničení starých svatostánků, ničení soch atp. Julián se tedy pokusil o změnu, či spíše o zvrat. Snažil se všestraně podporovat soudobé pohanství, ale měl v plánu mnohem širší politický program a sociální a kulturní reformy. Zřejmě jenom jeho náhlá smrt při tažení proti Sasánovské Persii přerušila jeho snažení. Bylo by zajímavé se dohadovat, jak by jeho politické a náboženské úsilí pokračovalo a zda by měl šanci na úspěch po dlouhém období upředňostňování křesťanství proti pohanství za jeho předchůdců, v době Konstantina. Je ale faktem, že i jeho nástupci, až do vlády Theodosia I., který definitivně zakázal pohanské kulty, zastávali vůči vyznavačům starých kultů a pořádků relativně smířlivý postoj. Julián byl prý, dle dobových pramenů, velmi vzdělaným a činorodým člověkem, byl vzdělán v právu a také rétorice a vynikal velkým vojenským a velitelským nadáním, zabýval se také literární činností a novoplatónismem.

Flavius Claudius Julianus AugustusZa dobu panování obdržel Julián tyto čestné tituly:

  • IMPERATOR - Imperátor
  • DOMINVS·NOSTER - náš pán
  • NOBILISSIMVS·CAESAr - nejurozenější Caesar
  • PIVS·FELIX·AVGVSTVS - zbožný štěstí mající Augustus
  • PERPETVVS·AVGVSTVS - věčný Augustus
  • O Juliánově rodině a jeho dětství
    Jak jsme se již v úvodu dozvěděli, Julián se narodil v roce 331 / 332 n.l. ve městě Konstantinopolis, jeho otcem byl nevlastní bratr slavného císaře Constantina I. Magna (zakladatel města Constantinopolis). Jeho matkou byla Juliova druhá manželka Basilina (dcera správce provincie Egypta) a zemřela krátce po Juliánově narození. Jeho dědečkem a babičkou z otcovy strany byli císař Constantius Chlorus a jeho druhá žena Flavia Maximiana Theodora. Když Constantin I. Magnus zemřel (337 n.l.), měla moc automaticky, podle vzoru Diokleciánovy tetrarchie, přejít na jeho tři syny, Constantina II., Constantia, Constanse, a na čtvrtého muže, císařova nevlastního bratra Dalmatia. Armáda ovšem odmítla poslouchat kohokoliv, kdo by nebyl z Constantinova rodu.

    Nastal boj o moc, Juliánův bratranec a horlivý ariánec Constantius II. se nijak nezasadil o to, aby byla Juliánova rodina uchráněna od masakru. Zemřel Dalmatius a další z větve Constantiova rodu, padlo za oběť mnoho vysoko postavených mužů, včetně krále Arménie a Pontu Hannibalia. Je možné, že Constantius II. tyto vraždy sám nařídil, aby si upevnil své vlastní postavení, neboť tomuto řádění padli téměř všichni potomci císaře Constantia Chlora a jeho druhé ženy za oběť. Jediní mužští příbuzní císaře Constantina I.Magna, kteří přežili tyto rodinné masakry, byli: Konstantin II., Constantius II., Constans, Julianus a Juliánův nevlastní bratr Gallus. První tři z nich byli jmenováni Augusty a vládli každý ve své třetině říše. Juliánus a Galus byli svěřeni do výchovy právě Constantiovi II., který se stal vládcem na východě Impéria.

    Vláda nástupců Constantina I. Magna ovšem nebyla žádná přátelská záležitost. Constantinus, jakožto nejstarší, chtěl mít ve vládě výsadní postavení, ale v občanské válce proti Constantovi padl. Ani ti, kteří zbyli nebyli zdaleka idylickými panovníky, ale jelikož měl každý z nich plné ruce práce ve své části říše, neměli naštěstí příležitost se vzájemně konfrontovat.

    Constans se stal ovšem obětí spiknutí v Galii, jeho vládu si pro sebe uzurpoval vysoký důstojník Flavius Magnus Magnentius a byl pak dopaden a zabit na útěku do Hispánie. Tak zkončila také jeho vláda. Poté nastal neuvěřitelný zmatek, který vyřešil až Constantius II., který Magnentia porazil u Mursy (nyní Osijek) 28. září 351 n.l., Magnentius spáchal sebevraždu.

    A co mezitím podnikal Julianus?
    Julianus se odebral na rok do Nikomédie (koncem roku 342 n.l.), kde žil jeho vzdálený příbuzný Eusebius, který zde působil jako ariánský biskup. Další vzdělání se mu dostalo od Góta Mardonia a, gramatika Nikokla, rétorice se učil u Hekebolia. I jeho poručník císař Constantius II. se staral o jeho dobré vzdělání a v roce 345 n.l. jej opět povolal do Nikomédie, poté co nějakou dobu trávil v Konstantinopoli. Od roku 346 n.l. žil spolu se svým bratrem Galem na císařském statku Macellum v Kappadokii, až do té doby, kdy byl Galus (tehdy mu bylo 25 let) jmenován spoluvládcem (Caesarem) na východě (Constantius II. potřeboval řešit potíže v Galii). Jenže Galus se prý absolutně neosvědčil a po různých přehmatech, krutostech a vraždách (za oběť mu padl dokonce Praefectus Praetorio pro východní část říše Domitianus) císaři došla s tímto krutým Caesarem trpělivost, zbavil jej jeho armády, postavil ho před soud a nechal jej popravit (354 n.l.). Narozdíl od Juliána byl Galus horlivý a zuřivý odpůrce jakéhokoliv jiného kultu nebo náboženství, než bylo křesťanství. Je ovšem otázkou, zda Galus tyto skutky skutečně páchal a nebo zda bylo obvinění proti němu vykonstruováno na příkaz podezíravého Constantia II.

    Je přirozené, že Julián byl veden k arianismu, ale četl také spisky pohanského učence a rétora Libania z Nikomédie, ovšem nemohl se stát jeho žákem, protože jeho učitel rétoriky Hekebolios byl Libaniovým protivníkem a císař se obával vystavit Juliána vlivu tohoto pohanského učitele. Zvídavý Julián ale nelenil a svitky si i přesto opatřil a pečlivě je prostudoval. To byl zřejmě základ jeho pozdějšího odpadnutí od víry.

    Juliánova hereze
    Činorodý Juliánus nezahálel a brzo poté navázal úzký kontakt se stoupenci novoplatónismu a odcestoval do Pergamu, kde přednášel filosof Aidesios. Julián se zde stýkal s Aidesiovým žákem Maximem z Efesu, kterého měl ve velké vážnosti a opět se posílilo jeho vnitřní přesvědčení o odpadnutí od křesťanství. V roce 354 n.l. popravil, jak víme, císař Constantius II. jeho nevlastního bratra Gala a to za údajnou velezradu, Julián byl uvězněn a to zřejmě opět o něco posílilo jeho odlišné náboženské přesvědčení.

    Kdy Julián odpadl od víry?
    O to se historikové dodnes přou. Někteří tvrdí, že se tak stalo už v roce 351 n.l. a to i přesto, že své odpadnutí dobře tajil, protože na veřejnosti se choval jako pravý křesťan. Vědci usuzují hlavně podle některých jeho výroků a podle Libania, který v jedné ze svých řečí přikládá velký význam právě onomu Maximovi, kterého měl Julián za přítele a měl ho ve velké osobní vážnosti. Novější názor se přiklání k tomu, že Julián skutečně odpadl již před rokem 360 n.l., protože se ztotožňoval s mnohými pohanskými názory, což bylo ovšem u soudobých křesťanů prý zcela běžné. Až po smrti císaře Constantia II. definitivně zavrhl křesťanství.

    Nicméně z jeho vlastních svitků víme, že se tajně, ve svých dvaceti letech, odklonil od víry a tuto svou herezi dovedně tajil po celou dobu, kdy se musel bát mírně paranoidního Constantia II. Popisuje nám, že k jeho odklonu od křesťanství vedlo nejen jeho klasické vzdělání, ale také jeho silně intelektuální zaměření. Mohl tak vnímat nevalnou řečtinu v Evangeliích a chabou logickou a ideovou úroveň víry. Další co ho přesvědčilo o odklonu byla úroveň v tehdejším křesťanstvu: od mala byl svědkem náboženské nesnášenlivosti, teologických sporů, touhy církve po moci a majetku, nesnášenlivosti, která vedla často k násilí mezi lidmi. Také viděl, že křesťanství (jeho bratranec a císař Constantius II. byl živým příkladem), nebránilo v provádění různých krutostí.

    Juliánovo věznění a další vývoj
    V letech 354 -355 n.l. byl uvězněn, protože jeho stále nedůvěřivý bratranec jej podezříval ze spolčení s popraveným Galem. Rozhodl se ho pro jistotu internovat ve městě Komo poblíž Mediolana (dnes Miláno), kde tehdy sídlil císařský dvůr. Po osmi měsících v nuceném žaláři, na přímluvu císařovny Eusebie, byl však propuštěn a alespoň na venek se stále tvářil jako přesvědčený křesťan. V roce 355 n.l. prý navštívil Eleusínská mystéria a byl do nich také zasvědcen. V této době začal v Aténách studovat, spolu s pozdějšími církevními představiteli Grégoriem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie, novoplatónismus u filosofa jménem Priscus. Studium musel ale přerušit, protože byl povolán na dvůr svého bratrance Constantia II., což jej zřejmě příliš neuklidnilo ani nepotěšilo.

    Juliánova vojenská a politická kariéra
    Nejprve se podívejme na situaci v Galii a na Rýnskou hranici. Od konce bojů v roce 320 n.l. byl na limitu dlouho klid, až na výše zmíněné boje mezi syny Constantina I. Magna, Constantinem II. a Constantem, což mělo za důsledek krátký vpád Franků na území říše. V roce 350 n.l. však nastala obrovská invaze Germánů a města jako Colonia Ulpia Traiana, Colonia Agrippina (dnes Kolín nad Rýnem), Bonna (dnes Bonn) a další mnohá sídla byla nájezdníky zničena.

    pravděpodobně Julianus s manželkou HelenouA tak byl Julián na návrh císařovny Eusebie jmenován Caesarem, tj. Constantiovi podřízeným vládcem (6. listopad 355 n.l.). Spolu s císařem byl Julián poslední přeživší potomek z Konstantinovské dynastie. Dostal na starost západ říše, zatímco Constantius II. se chystal na výpravu proti Persii. Aby došlo k upevnění vzájemných příbuzenských vazeb mezi oběma panovníky, oženil se Julián s císařovou sestrou Helenou.

    Není nezajímavé, že na krizi v Galii měl svůj podíl také Constantius II., protože v době, kdy táhl proti uzurpátorovi Magnentiovi, získal právě Alamany jako své spojence a popostrčil je, aby vpadli do Galie a tím zaměstnali část Magnentiových sil. Jenže Constantius II. zřejmě podcenil mentalitu Germánů, protože jen co byl uzurpátor poražen, začali provincii drancovat.

    Významný Juliánův státní úředník nám podává svědectví o stavu Galie: "byla vysílena vpády barbarů, zhoubnými a stejně ohavnými krádežemi správců, vojáci, často podvedení v předchozích létech, se domáhali žoldu. Gallská šlechta byla zčásti zdecimována, zčásti v zajetí. Města, která jejich odlehlá poloha uchránila od barbarů, byla vysávána správci. Svobodní občané byli týráni, nikdo si nebyl jist před bezprávím, nevykoupil-li se úplatkem."

    A tak se 1. prosince vydal Caesar Julián spolu s velitelem jeho vojska Ursicinem do Galie. Rozhodl se přezimovat ve Vienně, kterou osvobodil od pustošivé Germánské nadvlády (k velkému nadšení obyvatelstva). V průběhu zimy se dozvěděl, že i přes špatný stav hradeb města Augustodonum se podařilo obráncům uhájit město před nájezdníky. Hned na jaře proto přitáhl k Augustodunu, pokračoval k Remi (případně též Durocortorum, dnes Remeš), úzkostlivě se vyhýbal větším střetům a vyvolával malé šarvátky, při kterých potíral barbary. Velitelem města Remi byl jakýsi Marcellus. Při tažení přes Decem pagi (deset žup) v provincii Belgica byly z přepadu málem zničeny dvě legie, které tvořily zadní voj Juliánovy armády, což dále vedlo Juliána k větší opatrnosti a obezřetnosti. Barbarům patřila města Argentoratum (dnes Štrasburk), Brotomagus, Tabernae, Saliso, Nemetae (dnes Speyer - jihozápad Německa), Vangiones (dnes Worms - jihozápadní Německo) a Mogontiacum (dnes Mohuč). Juliánus vyrazil k Brotomagu, kde vyhrál svou první velkou bitvu, poté, ke konci roku 356 n.l. vyhnal Franky z města Colonia Agrippina.

    Po těchto úspěšných operacích se rozhodl přezimovat ve městě Senones (dnes Sens). Jenže barbarům se doneslo, že Juliánus rozptýlil své jednotky do širokého okolí, aby jim zajistil na zimu plynulé zásobování. A tak se pokusili Juliána oblehnout, neúspěšně. Onen Marcellus z města Remi neposkytl Juliánovi ani vojáka, a tak byl Constantiem II. ihned odvolán a propuštěn ze služby. Po zimě se vydal Julián opět do Remi, kde byl novým velitelem ustanoven schopný Severus. Constantius II. vyslal z Itálie do Galie posilu, 25000 vojáků v čele s velitelem Barbatiem. Kolem Alamanů se tak měly začít uzavírat kleště.

    Mezi tím ovšem místní Laeti (potomci příslušníků barbarských kmenů usazených na římském území, pracující v zemědělství jako dědiční nájemci, povinní stavět do římské armády své oddíly) proklouzli mezi oběma armádami a začaly plenit Lugdunum (dnes Lion), Julián přitáhl městu na pomoc a mnohé barbary pobil. Zbytek se dal na útěk a proklouzl jenom díky tomu, že je nechal Barbatio utéci. Ammianus Marcellinus nám uvádí, že tak učinil z averze vůči Juliánovi, ale mohlo to být klidně tak, že to měl rozkazem přímo od Constantia II., kterého Juliánův vojenský talent znepokojoval.

    Barbaři, poděšeni ze znovuvzchopení římských zbraní, stavěli zátarasy na cestách, aby Římany zpomalili, mnoho z nich uteklo na Rýnské ostrovy. Julián nelenil a vyžádal si Barbatiovy lodě, jenže ten je raděj spálil. Juliána to sice rozčílilo, ale nezastavilo. Od zajatců zjistil, že lze Rýn přebrodit, a tak poslal lehkou pomocnou pěchotu, aby se na ostrovy dostala a barbary pobila. Podařilo se tak ukořistit potřebné lodě a Římané čistili jeden ostrov za druhým. Poté barbaři utekli na pravou stranu řeky a Římané si v klidu opatřili zásoby z jejich úrody. Barbatio totiž nezahálel a nechal spálit zásoby, které nedávno přišly pro Juliánovo vojsko. Při opevňovacích pracech a pícování se barbaři osmělili a napadli Barbatia a jeho vojsko rozehnali. Ten pak s obrovskou ostudou ukončil vojenské operace a své vojáky ubytoval po kasárnách. Juliánovi se jistě v tu chvíli muselo ulevit.

    Ammianus Marcellinus píše:
    "Panovalo obecné mínění, že Julianus nebyl poslán, aby pomohl sužované Gallii, ale proto, aby byl zničen v nejkrutějších válkách. " "Nepříznivci sice tvrdili, že si prý všude počínal statečně proto, že si raději přál slavně zahynout v boji než - čehož se obával - zemřít jako jeho bratr Gallus údělem odsouzenců; jenže tomu se dalo věřit, pokud by se býval se stejným předsevzetím neproslavil obdivuhodnými činy i po Constantiově smrti."

    Juliánovo slavné vítězství (Argentoriacum, 357 n.l.)
    Když se Germáni dozvěděli, že Juliánovi zbylo již pouze 13000 vojáků, rozhodli se, že zaútočí a spojili se pod králem Chnodomarem. Barbaři si byli natolik jistí, že když přitáhli k městu, posílali k Juliánovi posly a rozkazovali mu, ať oblast okamžitě vyklidí. Ten samozřejmě hrdě odmítl a došlo k bitvě známé jako bitva u Argentoriaca (dnes Štrasburk). Juliánus a jeho méně početné vojsko zde rozdrtilo spojené germánské vojsko v síle přibližně 35000 mužů a král byl zajat. Dle Ammiana Marcellina zde padlo 243 Římanů, 6000 Alamanů a nezjištěný počet jich utonul, když se snažili na ústupu dostat přes Rýn.

    Po vítězné bitvě byl Julián provolán vojskem císařem (Augustem), on však hodnost odmítl a vojákům za své jednání vyčinil. Podařilo se také osvobodit dolní tok Rýna, takže mohl opět začít fungovat obchod a Britští obchodníci mohli bezpečně zásobovat římskou armádu.

    Těmito perfektními akcemi dokázal Julián opět zjednat u Germánů strach z římských zbraní, obnovil pořádek a zajistil hranici, vyhnal je na jejich území a donutil je propustit všechny římské zajatce. Dokonce si troufl překročit Rýn a přenést tak válku na území Alamanů, kde úspěšně plenil.

    U svých vojáků byl Julián velmi oblíben a měl respekt, ovšem běda, jakmile se zhoršilo zásobování, to už vojsko hrozilo, že císaři vypoví poslušnost. I s tímto se však dokázal šikovný Juliánus dovedně vypořádat a získával si vojáky čím dál víc pro svou věc, dokázal s nimi sdílet strasti na válečném tažení a jeho úspěchy jsou soudobými autory přirovnávány často k Caesarovým Galským válkám. Constantius II. možná zamýšlel, že zde bude Julián působit pouze jako jeho nastrčená figurka, ale Julián svými úspěchy ukázal, že tomu tak rozhodně není a nebude.

    Generál Severus se vydal na pochod směr Colonia Agrippina a cestou narazil na Franky, kteří plenili okolí, jelikož se domnívali, že Julián je zaměstnán jinde. V panice obsadili dvě bývalé římské pevnosti, kde byli, v zimě 357 / 358 n.l., vytrvale obléháni, dokud se nevzdali.

    Barbatio dostal příležitost napravit svou silně pošramocenou reputaci a vydal se do Raethie, ve které plenil kmen Juthungů. Barbatio se zachoval čestně a tyto plenitele rázně potřel. V roce 358 n.l. se vydal Julián opět do akce, tentokrát proti Frankům (Chamavové a Sálové), nájezdníky se mu podařilo z části zatlačit za řeky Maasu a Rýn a z části usídlit, čímž se stali povinni vůči Římu vojenskou službou (kmen Sálů). Usídlil je v kraji Toxandrii (zřejmě jihozápadně od Rýna). Byli také, podle zaběhnuté praxe, začleněni do politických struktur Říma.

    Flavius Claudius Julianus AugustusPoté co se mu, po dalších menších vojenských akcích, podařilo uzavřít s Germány mír, dal se do obnovy starých a do stavby nových pevností, aby zajistil na hranici klid. Poté co měl ruce volné, obrátil se opět směrem k Alamanům, pokořil krále Suomaria a Hortaria. První z nich se okamžitě vzdal, druhý až poté, co bylo jeho území vypleněno. Po této akci se dal Julián opět do opevňovacích prací a po této přestávce se pustil opět do plenění území dalších Alamanů. Díky tomu, že Alamanové byli nuceni platit obrovské válečné reparace, mohl si Julián dovolit použít tyto prostředky, především naturální, na obnovu zpustošených měst, do Galie se vrátili obyvatelé a provincie se začala rychle vzpamatovávat.

    V roce 360 n.l. provincii Britania napadají Piktové a Skotové, Juliánus si netroufá opustit ještě stále neklidné území kvůli Alamanům, a tak do Británie posílá velitele Lupicina.

    Za dobu Juliánovy správní činnosti v Galii se zlepšilo také daňové zatížení obyvatel, které na ně uvalil zdejší Praefectus praetorio Florentinus a sám se ujal správy provincie Belgica secunda, kde si počínal velmi dobře. Věnoval se obnově měst, silnic, opevnění a další důležité infrastruktury. Při soudních přelíčeních se projevil jako člověk s obrovským smyslem pro spravedlnost, jak nám o tom zanechal záznamy Ammianus Marcellinus. Šlo o případ bývalého správce Narbonské Galie Numeria, který byl řešen před veřejným tribunálem. Julián vždy dbal o presumpci neviny, což nebylo tehdy zdaleka běžné.

    „Když se obžalovaný hájil popíráním toho, co mu bylo kladeno za vinu a jeho tvrzení se v ničem nedalo vyvrátit, tu výbušný řečník Delfidius, který ho mocně napadal, zvolal rozčilen pro nedostatek důkazů: ‚Jak bude kdo moci být, nejvznešenější Caesare, prohlášen někdy za viníka, postačí-li zapírat?‘ Pohotový Julianus mu však bez rozmýšlení moudře odpověděl: ‚A kdo bude moci být pokládán za nevinného, dosáhne-li se cíle pouhou žalobou?‘

    Juliánus vs. Constantius II.
    Podezřívavý Constantius II. si ovšem nenechal uniknout příležitost špehovat Juliána, i když se stal jeho Caesarem a o všem dění byl důkladně informován různými donašeči a patolízaly. Juliána velmi zlobilo, že je stále omezován ve svých aktivitách a že musí neustále tajit své pravé náboženské přesvědčení, ale kromě konfliktu s prefektem Florentiem se snažil v Constantiovi II. nijak nepodněcovat podezření. Bylo typické, že nesporné zásluhy Juliána byly různě zmenšovány a říkalo se mu hanlivě "Victorinus" (vítězíček), ale také "žvástavý krtek, opice v purpuru, řecký pisálek". Ammianus Marcellinus nás informuje, že v archívu se našlo prý mnoho svitků, ve kterých Constantius II. tvrdí, že to byl on, který porazil Alamany a zajal krále Chnodomara, což pochopitelně nebyla pravda. Vrcholem je, že i císařovna Eusebie, která jinak Juliána podporovala, neváhala intrikovat. Když Juliánova žena otěhotněla, Eusebie ji podala jakýsi jed, aby potratila, a to poté, co podplatila porodní bábu, aby zabila chlapečka, který se Heleně narodil.

    Constantius II. se ale také nenudil, jelikož Peršané nelenili a v roce 359 n.l. vpadli na území Říma a obsadili pohraniční města Amida, Singara a Bézabda, a tak Constantius II. musel zakročit a podniknout proti nim tažení.

    Už z předchozího vyplývá, že tito dva pánové se neměli příliš v lásce, resp. Constantius II. možná vnímal Juliána nejen jako konkurenci, ale i jako nebezpečí pro něj samotného. Tažení proti Persii se tak možná Constantiovi II. hodilo k tomu, jak dovedně a nenápadně obrat Juliána o jeho vojsko. V roce 360 n.l. si na něm vyžádal valnou většinu jeho vojáků, vč. důstojníků. Julián před tímto krokem Constantia II. varoval, argumentoval tím, že pokud odejde většina římských sil na východ, nebude mít Galie možnost se v klidu zotavovat z otřesů válek a plenění. V březnu nebo dubnu se Juliánovi vojáci vzbouřili a odmítli se na východ vydat, jelikož šlo z valné většiny o Galo - Římany a Franky v římských službách. Místo toho opět provolali Juliána Augustem, stalo se ve městě Lutetii Parisiorum (dnes Paříž). Ten nejdříve opět odmítal, ale nakonec hodnost i s císařským diadémem přijal.

    Existují ovšem jisté dohady, že jeho získání purpuru bylo nahrané a to jím samým, jelikož slíbil, jak to bylo zvykem, vojákům velké peněžité dary, když jej dosadí na trůn. Další věc, která tomuto tvrzení nahrává je fakt, že se prý přesunul na trasu, po které mělo pochodovat vojsko na východ. Popis Juliánova zdráhání se titul přijmout také odpovídá soudobému stylu chvalořečí na císaře, a tak nelze Ammianovi v tomto líčení úplně věřit. Navíc šlo o jasný akt uzurpace, a tak bylo potřeba se nějak honem ospravedlnit. Juliánus nemeškal a rozesílal četné dopisy na všechny strany: do Říma, Konstantinopole, Athén, Korintu a Sparty. V dopisech zdůrazňuje, že titul Augustus přijal pod nátlakem vojska a že si konflikt se svým kolegou nepřeje aje připraven i nadále uznávat jeho svrchovanost. Na druhou stranu kritizuje rozkaz Constantia II., aby odeslal svou armádu na východ. Snažil se s Constantiem II. ještě nějak vyjednávat, ale na druhou stranu věděl, jak nakládá tento podezíravý člověk s každým, u kterého má jenom podezření z velezrady a Constantius II. Juliánovi úspěchy prostě záviděl. Proto se Julián třeba obával, že pokud odešle defakto veškerá svá vojska na východ, dopadne stejně, jako všichni z jeho rodiny. Florentius utekl ke Constantiovi II. a Lutetius se nacházel stále v Británii. Aby nemohl Juliánovi vpadnout do zad, byly zakázány veškeré plavby do a z ostrovní provincie.

    Uspořádal tedy poměry na Rýně, nechal opravit další tvrze a silnice a vpadl na území kmene Chatuarů. a když zkrachovala jednání s Constantiem II., vydal se, v roce 361 n.l. proti němu, nyní již pod zjevnou ochranou starých bohů: snažil se vypozorovat z vnitřností obětovaných zvířat a z letu ptáků výsledek bitvy, až jistý Aprunculus oznámil, že znamení jsou příznivá. Byl pak odměněn správcovstvím Narbonské Galie. Juliánus se přesunul rychle po Dunaji do provincie Dacia.

    Na střet se chystal i jeho oponent, a tak byl nucen uzavřít narychlo mír s Peršany. Pokusil se proti Juliánovi poštvat Alamany (to samé udělal i proti uzurpátorovi Magnentiovi), ale naštěstí byl zrádný král Vadomarius odhalen a na hostině u Juliána zatčen. Později byl poslán do exilu do provincie Hispania.

    Constantius II. ale neházel meč do žita a poslal svého vojevůdce Notaria Gaudentia do Afriky, aby ji ochránil před Juliánovýmy vpády z Itálie. Je faktem, že dokud byl Constantius II. mezi živými, Julián se do Afriky nevydal.

    Julianův solidus, vyražený v jeho rodišti SirmiuJulián nalodil svá vojska a přesouval se po Dunaji vstříc svému nepříteli. Vynikal totiž, stejně jako Constantinus I. Magnus, schopností velmi rychle a nečekaně přesouvat své síly. Cestou, poblíž Sirmia, měl Juliána zastavit velitel jízdy comes Lucillianus. Jen co se ale Julián objevil, vyslal svého velitele Dagalaifa s lehkooděnci, aby velitele jízdy zatkli a přivedli k němu. Lucilianus v klidu spal, a tak byl zatčen bez obtíží. Juliána přivítalo město s jásotem.

    Bylo také nutné zajistit strategický bod - průsmyk Succi. K tomuto úkolu Julián vybral svého osvědčeného velitele Nevittu (zřejmě Gothského původu), který mu prokázal cenné služby. S městem Sirmium získal také dvě Constantiovy legie, ale jelikož si nebyl jistý jejich spolehlivostí (a nemýlil se), poslal je do Galie, kam ovšem nedorazily a místo toho obsadily přístavní město Aquileiu, přímo v Itálii a navíc poblíž Alpských průsmyků. Jednalo se o strategický bod, protože přes tyto průsmyky měly Juliánovi dorazit posily. Naštěstí pobýval ve městě Naissu a přikázal veliteli jízdy Jovinovi, který právě vkročil do provincie Noricum, aby se vrátil zpět a vyřešil situaci. Jenže Aquileia se odmítla vzdát, a tak došlo k bojům.

    Než ale došlo k rozhodujícímu střetnutí, Constantius II. náhle, ve věku 43 či 44 let, onemocněl a po přijetí křestu od ariánského biskupa Euzóia, zemřel (3. listopad 361 n.l., Kilikie) a údajně určil za svého nástupce právě Juliána, jelikož neměl žádného mužského potomka. Zpráva o smrti císaře ukončila boje u Aquileie. Tak tedy přešla vláda v klidu a bez krveprolití na Juliána.

    Juliánus jako samostatný vládce říše
    Zpráva, že jeho bratranec zemřel, zastihla Juliána právě v Dácii (11. prosinec 361 n.l.), Julián vstoupil do jásající KOnstantinopole a svému zesnulému bratranci vystrojil velkolepý pohřeb a okamžitě snížil stavy přebujelého byrokratického aparátu. Bylo též třeba uklidnit armádu a tak nechal popravit některé vysoké úředníky, kteří byli odsouzeni, mnohdy i za malé prohřešky. Na druhou stranu spravedlivě potrestal především ty úředníky, kteří se za vlády jeho předchůdce dopouštěli krutostí a přehmatů. Tyto procesy se konaly v Chalcedonu (asijská strana Bosporu). Faktem je, že se soudy neobešly bez větších přehmatů, např. Taurus (Praetoriánský prefekt a konzul), byl odsouzen k vyhnanství proto, že se odebral pod ochranu svého císaře. Druhému konzulovi Florentiovi se podařilo včas uprchnout a nebyl dopaden. Obrovským přehmatem bylo odsouzení k smrti státního pokladníka Ursula. Když byl totiž Julián, jako Caesar pro západ odeslán i s vojskem do Galie, zdejší správce peněžních prostředků měl zakázáno Juliánovi vydat peníze, čímž ho měl zřejmě dostat do konfliktu s vojskem, které by žádalo žold. Ursulus mu ale nakázal, že má Juliánovi poskytnout cokoliv, co bude potřebovat. Julián se hájil tím, že k popravě došlo bez jeho vědomí. Jednalo se tedy o jasný přehmat. Dalším průšvihem bylo, že procesy vedl jistý Arbitio, což byl jeden z vůbec největších Constantiových intrikánů. Spravedlivá smrt postihla například vraha Apodemia, Paula Catenu a komořího Eusebia.

    Dokonce i dav spontáně lynčoval osobnosti, které byly úzce napojeny na Constantiův režim, například biskup Georgios byl rozsápán rozzuřeným davem jak křesťanů, tak pohanů, jedni jej nemohli vystát kvůli příklonu k Constantiově nepopulární církevní politice a druzí kvůli tomu, že vystupoval horlivě proti starým kultům a bohům.

    Julián se okamžitě vzdal luxusního a přebujelého Constantiova dvora a místo úředníků a podlézačů, rádců a dalších lidí od dvora, kteří se do císařovi přízně dostali pouze tím, že se mu prostě zalíbili, nebo tím, že dovedli vhodně podlézat, se raději obklopoval učenci a vzdělanci.

    Všemupřítomný Ammianus Marcellinus nám o situaci na dvoře referuje takto:
    "Někteří z nich nahrabali totiž majetek z pleněných chrámů a při každé příležitosti větřili výdělek; a když se skokem povznesli z nejhorší bídy k nesmírnému bohatství, nedodržovali žádnou míru v úplatkářství, loupežení, ani v utrácení, poněvadž si navykli stále se zmocňovat cizího jmění. Odtud se rozbujely zárodky uvolněného života, věrolomnost i nezájem o dobrou pověst a nepříčetná zpupnost poskvrňovala mrzkými zisky osobní důvěryhodnost."

    Dochovala se také příhoda, opět od A. Marcellina: Julián nechal povolat lazebníka a holiče, aby mu upravil zevnějšek. Když ale přišel do místnosti nazdobený a nafiňtěný člověk, Julián v úžasu prohlásil, že nechal zavolat holiče a ne správce státních důchodů. Když zjistil, jaký horentní plat tento lazebník pobírá, nechal od dvora vyhodit všechny možné lazebníky, holiče, eunuchy a další.

    Julián měl svým bezprostředním vystupováním tendenci soudobou společnost šokovat. Stalo se to, když vyřizoval jisté státní záležitosti v kurii. Bylo mu oznámeno, že přijel filosof Maximus, císař všeho nechal, radostně vyskočil a honem běžel ho uctivě přivítat. To bylo pro tehdejší společnost naprosto skandální chování nehodné důstojnosti císaře.

    Měl také v plánu změnit způsob vlády, a to z absolutismu zpět k ideálu konstitučního principátu, velkým vzorem mu byli císařové Traianus a Marcus Aurelius. Odíval se střídmě a stejně jako první římský císař Augustus, chtěl i Juliánus nastolit funkční vztahy se senátem a opět obnovit jeho vážnost (361 / 362 n.l.). Často se sám účastnil jeho zasedání, jenže se setkal s nepochopením. Všichni byli již zvyklí na pozdně antický způsob vlády a i jeho přátelé shledávali toto jeho snažení jako zmatené a silně nevhodné jeho postavení panovníka říše.

    A. Marcellinus nás spravuje o tom, že v jednom svém dopise senátu obvinil Constantia II. z hanebností a krutostí a dokonce zkritizoval politiku svého strýce Constantina I. Magna, viděl v něm "nadutého nedouka, novotáře a rušitele starých zákonů i mravů před věky přijatými", pustil se také do jeho orientace na křesťanství, kterou označil jako hrozný historický omyl. Vytkl mu také to, že "první ze všech povznesl barbary až k odznakům konzulské důstojnosti". Nutno dodat, že Julián sám jmenoval konzulem svého barbarského velitele Nevittu (362 n.l.). V seznamu konzulů z doby vlády Constantina I. Magna nevyplývá, že by byly Germáni do konzulských hodností jmenováni, a tak toto obvinění bylo nepravdivé.

    I úroveň pozdně římské armády se snažil pozvednout, vyžadoval tvrdou disciplínu a na velitelské posty dosazoval pouze zkušené a osvědčené muže, dbal na opravu pevností, valů a další hraniční infrastruktury a také o to, aby vojáci měli řádnou výzbroj, výstroj a včas svůj žold.

    Stejně tak jako v Galii, i v Konstantinopoli si mohl, díky zeštíhlení dvora a úředního aparátu, dovolit snížit daňové zatížení (až o celou pětinu), městům, kterým byl za Constantinovy vlády zkonfiskován majetek ve prospěch státu, Julián majetek navrátil, zrušil daňovou vyjímku pro církevní hodnostáře, vysloužilé vojáky a úředníky, zakázal používat poštovní služby pro jiné než státní účely (prostředky pošty často zneužívali církevní představitelé k pohodlnému cestování), čímž velmi ulevil městům, která měla službu za povinnost, snažil se omezit zásahy centrální vlády do pravomocí samospráv měst, snížil počet tajných policistů (agentes in rebus), nařídil tvrdě trestat křivé žalobce (sám měl z mládí s těmito výtečníky své zkušenosti), zvýšil počet mužů v městských Kuriích tím, že zrušil výjimky pro církevní hodnostáře a jmenoval do stavu Kuriálů (Curiales) další rodiny, které dosáhly potřebného majetku, státní aparát zbavil zbytečných úředníků, tvrdě vymáhal daňové nedoplatky od bohatých občanů, šetřil ve státní správě, potíral úplatkářství v soudnictví a urychlil tak soudní procesy, výnosy z komunálních daní navrátil do městských pokladen, poskytl městům pozemky chrámů, které dříve patřily státu a pod. Činil tak pravý opak toho, co jeho předchůdci: snaží se o jistou decentralizaci státní správy. Chtěl navrátit maximum možného ze starých pořádků, kdy státní aparát fungoval volněji s větším důrazem na pravomoci jednotlivých městských samospráv. Dokonce se mu podařilo zvýšit hodnotu drobných postříbřených a měděných mincí a uvolnil také podmínky pro podnikání, především v důlnictví a těžbě drahých kovů.

    Císař Julián a křesťanství
    Julián byl jediný císař Římské říše, který odpadl od víry. Konstantin Veliký použil křesťanství jako nástroj proti podle něj všemocným pohanům, mohl tak pohodlně zakročit a ničit jejich chrámy. Je ale nutné poznamenat, že neměl v úmyslu zavést křesťanství jako jediné a správné státní náboženství. Tento krok učinil až císař Theodosius I. I když se snažil Konstantin a jeho nástupci pohanství utlumit, omezit jeho vliv a odejmout pohanům jejich četná privilegia, měli v úmyslu tolerovat staré kulty. Tento pozvolný vývoj se snažil právě Juliánus otočit. Již před rokem 361 n.l., jak jsme si řekli, zřejmě vyznával, po tajmu a soukromě, staré bohy, ale svou víru otevřeně demonstroval až po smrti svého bratrance a to tím, že obětoval starým bohům zvířata.

    Julián: „neboť to, co od bohů máme, je tak skvělé a velkolepé, ba krásnější, než by někdo mohl žádat, nebo jen v to doufat“

    Omezení vlivu křesťanů
    Dal se hned do činorodé práce. Začal provádět pravý opak toho, co dělali jeho předchůdci v císařském purpuru. Začal omezovat vliv křesťanství: nejprve se snažil zákony omezit vliv církve na společnost, nechal vyhodit vedoucí úředníky a důstojníky, kteří byli křesťané, na druhou stranu obyčejné úředníky nijak nedegradoval, pouze doporučoval u nových pozic a při obsazování uvolněných míst, aby úředník byl pohan, protože křesťany považoval za nevzdělance se zatemělou myslí. KOncem roku 361 n.l. slavnostně povolil dekretem opětné uctívání pohanských bohů a sám na ně složil několik oslavných hymnů. 4. února 362 n.l. vydal dekret nařizující otevření starých chrámů a ustanovil do nich kněží, dal se také do horlivé obnovy pobořených pohanských chrámů a nechal jim vrátit veškerý majetek, což církev majetkově dosti oslabilo. Do armády se vrátila stará standarta s římským orlem, do římského senátu byl vrácen oltář se sochou Victorie (bohyně vítězství), kterou nechal odstranit Constantius II. při své návštěvě Říma. Jakožto Pontifex Maximus (nejvyšší kněz) se sám aktivně zapojoval do četných pohanských obřadů.

    v roce 362 n.l. svým ediktem zakázal učit klasickou literaturu křesťanskými učiteli, takový člověk nesměl ani vyučovat ve veřejných školách. Dal tím totiž najevo, že nelze, aby tito lidé učili něco, čemu sami nevěří a tvrdil, že učitel musí být především čestný a morálně bezúhonný, jedině tak si může získat úctu u žáků i veřejnosti. Julián říkal, že není možné, aby někdo, kdo považuje olympské bohy za Ďábly a pekelná stvoření, mohl vykládat Homéra a další pohanské autory. Součástí ediktu bylo doporučení pro městské rady, aby byla u nového učitele, kromě morální kvality a bezúhonnosti, posuzována také jeho ideologie, chtěl tak vyloučit vliv křesťanských učitelů na mladé lidi a jelikož pro vstup do úřadu bylo nutné ovládat rétoriku (a základem vzdělání byl Homér), chtěl tak efektivně odstřihnout křesťany od přístupu k úřadům.

    Kontroverznost tohoto diskriminujícího ediktu dokazuje i fakt, že tím byla přetržena důležitá vazba mezi křesťanstvím a klasickou antickou kulturou. Krátce před vydáním ediktu sepsal totiž biskup z Kaisareie Basileios spisek, kde považuje za velmi důležité studium pohanských autorů ve vzdělání křesťanské mládeže. Juliánův bývalý kolega ze studií Gregorios z Nazianzu proti němu vydal velmi ostrou polemiku. Tento zákon byl po Juliánově smrti ihned zrušen. Juliánovo rozhodnutí kritizoval i jeho současník Ammianus Marcellinus.

    Tímto ediktem chtěl také docílit, aby se křesťanští učitelé vrátili k pohanství, to se však nesetkalo s úspěchem. Tak například starořímský rétor Marius Victorinus či Juliánův učitel Prohairesios (pro něj i sám císař žádal vyjímku, on však odmítl) raděj odešli, než aby konvertovali ke starým kultům.

    Mnozí úředníci se veřejně zříkali své víry a konvertovali k pohanství, do jedné provincie byl dokonce jmenován jako velekněz bývalý biskup Pégasios. Občas docházelo k trestnímu stíhání křesťanů, protože fanatičtí věřící proti sobě úmyslně poštvávali státní orgány. Julián nenechal popravit jediného křesťana kvůli tomu, co vyznává za víru a nenařídil masivní pronásledování, ale v době jeho vlády docházelo k občasným útokům na vyznavače Krista. Těmto útokům nijak nebránil a časem se stal i on horlivým odpůrcem. Narozdíl od svých pohanských předchůdců, kteří v boji proti křesťanství používali násilí (Nero křesťany nechával předhazovat lvům a upalovat a Decius, Diocletianus, či Galerius je nechávali popravovat pro jejich názory), byl Juliánus umírněnější. Julián, už proto, že díky výchově věrouku velmi dobře znal, říkal: „Lidé musí být slovy přemlouváni a poučováni spíše než ranami, zpupností a trýzněním tělesným." a také: „Proto znovu a opětovně napomínám ty, kteří směřují k pravé nábožnosti, aby nijak neubližovali lidu galilejskému, ani aby jej napadali a dopouštěli se násilností proti němu. Soucitu spíše zasluhují ti, kteří jednají v největších věcech špatně.“

    Dříve vypovězené biskupy nechal povolat zpět do města a to především proto, aby vyvolal v církvi rozkol. Na těchto biskupských pozicích totiž, pochopitelně, mezi tím už seděl někdo jiný. Ammianus Marcellinus nám vypráví, jak si Julián povolal do paláce vedení obou znesvářených stran a měl pobavení z toho, jak se mezi sebou hašteří, protože argumenty obou stran velmi dobře znal. Tvrdí se, že poněkud stranil Ariánům a to kvůli tomu, že jeho matka byla Ariánkou, ale spíše šlo o taktický tah, mohl tak oslabit pozici tzv. nikajského vyznání a v církvi ještě umocnit zmatek a podpořit mezi různými frakcemi nesváry a boje.

    Julián neváhal jít proti křesťanství také pomocí literatury. Napsal dokonce vlastní filosofický spis Contra Galileos (Proti Galilejským), který se nám však nedochoval. Ve svých dopisech upozorňuje na mnohá nebezpečí této víry, na její chyby a o křesťanech zde hovoří jako o odpadlících od židovství, které on sám uznává jako velmi starobylé a akceptovatelné náboženství.

    Julián se také zasloužil o to, že došlo k dočasnému obratu v politice vůči Židům, protože on si jich osobně prý velmi cenil mimo jiné i za to, jak lpí na víře svých praotců a otců. Ve svých dílech je líčí jako ty, jež nesešli, na rozdíl od "Galilejských", z pravé cesty a stojí si pevně ve své víře. Toto pevné setrvání dává pak za vzor pohanům. Sám sebe mnohdy označuje jako Abrahámova stoupence, ale to se zdá býti spíše tím, že některé prvky Židovství uznává a dává mu přednost před křesťanstvím. Ve skutečnosti pokračuje v praxi svých pohanských předchůdců, kteří Židům udělovali různé vyjímky a privilegia. Měl dokonce v plánu nechat znovu vybudovat Velký chrám v Jeruzalémě, který byl zničen v roce 70 n.l. při dobývání Jeruzaléma císařem Titem. Stavební práce ovšem přerušilo zemětřesení v roce 363 n.l. Je možné, že tímto krokem sledoval také znevážení Ježíšových slov, která v Evangeliích zvěstují trvalý zánik tohoto židovského chrámu.

    Pokud byl sám napadán a urážen křesťany, snášel jejich urážky se stoickým klidem filosoficky založeného člověka, nikdo nebyl potrestán, pokud se urážky týkaly jeho osoby. Stejně jako Marcus Aurelius měl Julián před sebou stoické ideály ctnosti, sebezapření, uměřenost a mužnost, tak dokázal v klidu a s převahou snášet různé sprostoty a urážky jeho směrem. Pokud se odhodlal k tvrdšímu postupu, bylo to většinou proto, že byl donucen uklidnit situaci mezi sektami. Postupoval tvrdě také pokud se výstřelky týkaly pohanských kultů. Díky své znalosti věrouk dovedl přivádět církevní hodnostáře k šílenství a ke vzteku, viz tato epizoda: „Já zacházím se všemi Galilejskými mírně a lidsky,“ zdůrazňuje Julianus, „že nikdo nikdy nepodstupuje žádného násilí, není vlečen do chrámu, ani není týráním nucen k něčemu jinému toho druhu. Ale přívrženci církve ariánské napadli z rozmařilé bujnosti stoupence Valentinovy a odvážili se u Edessy takových věcí, jaké nikdy by se nemohly stát v obci dobře spravované. Jelikož je jim tedy zákonem, nejvýš obdivuhodným, přikázána chudoba, aby pohodlněji vstoupili do království nebeského, k tomu já těmto lidem napomáhaje, nařídil jsem všechny peníze církvi v Edesse odebrat, aby byly rozdány vojákům, i majetek aby byl přidělen našim příslušníkům. Tak jsouce v chudobě nabudou rozumu a nebudou zbaveni nebeského království, v které doufají.“

    Flavius Claudius Julianus AugustusJulián měl velmi silné morální zásady, mnohdy až asketické, což korespondovalo s jeho křesťanskou výchovou, kterou byl, i přes svůj odklon od víry, silně ovlivněn. K restauraci pohanských kultů mělo dojít nejen tím, že se obnoví uctívání starých bohů a jejich chrámy, ale také, a to bylo dle Juliána velmi důležité, velikou zbožností, filantropií, charitativní činností. Vyžadoval, aby každý příznivce starých bohů žil morálním, osobním a občanským životem. Odmítal jakoukoliv romantickou, erotickou či lascivní literaturu, byl proti hrám v cirku, proti vozatajským závodům i divadlu. Formuloval jeho pohanské zásady pro službu bohům - bázně před bohy, laskavosti a soucitu vůči bližním a čistotu vlastního těla.

    Propagoval mezi lidmi občansky uvědomělou zbožnost a ve starých tradicích hledal platné pravdy, avšak doba, ve které žil se hodně lišila od dob vlády takových císařů, jako byl Marcus Aurelius. Návrat ke starým kultům vysvětloval tím, že staří bohové byli uctíváni od pradávna, a tak by nebylo správné jim nyní odpírat úctu a to jenom proto, že si to křesťané přejí. I když sám velmi dbal na tradice a formy starých rituálů, vypadá to, že sám Julián měl velmi zvláštní osobitou víru a jeho zbožnost se zdá být směsí novoplatónismu a orientálního pohanství, kde velkou roli hraje bůh Soll Invictus, zatímco klasické Řecké bohy příliš neuznává. Na druhou stranu Diovi a Athéně přisuzuje velký význam. Dokonce i Ammianus Marcellinus, který nebyl křesťan, se vyjadřuje negativně o císařově pověrčivosti a o zálibách v obětech a to i v případě, kdy ve městě Antiochia většina křesťanů neměla co vložit do úst. Existují i zkazky, že dokonce prováděl i lidské oběti, aby věštil z jejich vnitřností, ale to je pochopitelně pomluva. Dokonce do války s Persií, ve které sám padl, vyrazil na základě chybného proroctví ze Sibylliných knih.

    Libanios uvádí, že Julián horlivě plnil i ty nejméně důstojné úkony, běhal kolem oltářů a osobně vykonával oběti, vč. vyvrhávání zvířat, což bylo pochopitelně pod jeho císařskou důstojnost.

    Ammianus Marcellinus námvypráví:
    „Příliš často skrápěl oltáře krví přemnoha žertev," a „neboť někdy obětoval stovky býků, nesčetná stáda různého drobného zvířectva i bílé ptáky vyslíděné na zemi i na moři, takže téměř každý den se vojáci nezřízeně živili přidělovanou masitou stravou a zkaženi pijáckou vášní, byli ze státních chrámů, kde se oddávali hostinám, jež měly být spíše kárány než povolovány, vynášeni na ramenou kolemjdoucích přes široké ulice do svých ubytoven.“

    V roce 356 n.l. Constantius II. položil základy knihovny v Konstantinopoli a Julián této instituci věnoval celou rozsáhlou sbírku svých knih a vybudoval reprezentativní prostory, podporoval také akademii v Athénách.

    Pohanská státní církev
    Julianův sloup v Ankaře z r. 362 n. l.Julián horlivě reformoval pohanské kulty prosazoval vznik státní pohanské církve, která by zastřešovala pohanské kulty a nad tím vším by byla novoplatónská filosofie. Organizačně měla být pohanská církev kopií té křesťanské a měla se angažovat především v charitativních projektech, aby tak zbavila křesťanství vlivu na sociálně slabou část společnosti a nalákala ji tak zpět ke starým kultům a pořádkům. Nechával při chrámech budovat starobynce a nemocnice. Nechal vyzdobit chrámy, kde se četly staré svitky helénistické moudrosti (místo Evangelia) a zavedl dokonce zpěv při bohoslužbách. Dosazoval do každé provincie státního velekněze a dodával mu víno a obilí, přičemž pětina měla být rozdělena chudým a potřebným. Právě této sociální funkce státní pohanské církve se křesťané obávali, protože Julián počítal s masivním odklonem chudiny od křesťanství zpět k obnoveným helénským kultům.

    Morálními zásadami tohoto pohanského náboženství měla být "láska k lidem a vzájemná mezilidská podpora".

    Julián v Antiochii a jeho velké zklamání
    Než se císař vydal na své tažení proti Peršanům, na nějaký čas se usídlil v Syrské Antiochii (léto 362 n.l.), která byla v této době již silně pod vlivem křesťanství, zde se jeho reformní politika setkala se silným odporem a zfanatizovaný křesťanský dav veden městskou radou bojkotoval pohanské svátky a jakékoliv Juliánovy pokusy. Další problém byl, že bylo sucho a neurodilo se a Julián se zdráhal vydat část zásob pro své vojáky obyvatelstvu, dostal se tak opět do sporu s městskou radou. Získal totiž mylný dojem, že na krizi chtějí někteří výtečnici vydělat, že potraviny existují, ale jsou zadržovány. Odmítl se jakkoliv angažovat, čímž si také nezajistil u obyvatel popularitu. Další věc byla ta, že svým zjevem asketicky vyhlížejícího filosofa vzbuzoval spíš pohoršení než vážnost, protože jeho vzhled a chování nekorespondovalo s představami pozdně Antického císaře. Byl to také moralista a vcelku purytán, což rozčilovalo místní bohatou vrstvu obyvatelstva zvyklou na bujarý způsob života. Z této nevraživosti se stalo otevřené nepřátelství. Další konflikt nastal, když Appolonova věštírna ve vavřínovém háji Dafné nedaleko města nevydávala věštby a to údajně proto, že zde byl umístěn hrob křesťanského mučedníka z 3. stol. n.l. Babila, na příkaz Caesara Galla před přibližně deseti lety. Julián nechal okamžitě ostatky odstranit a když pak vyhořel Appolónův chrám, zavřel všechny kostely a jejich majetek nechal zkonfiskovat (bez důkazu, že za požárem stojí křesťané).

    Znechucený Julián sepsal proti městské radě svou satyru Misopógón (Nepřítel vousaté brady). Jedná se o velmi zajímavý spis, ve kterém se císař vysmívá lidem, kteří znevažují filosofické vzdělání, uvádí zde také mnoho informací o svém životě, povaze, ale také si zde tropí žert ze svého divokého vousu,a le je poznat, že je vnitřně velmi zklamaný. Vzpomíná na svůj pobyt v Galii, kde jej, jako zachránce před Germány lidé upřímně milovali a mohl se spolehnout na své věrné jednotky.

    Na návštěvu Antiochie se prý velmi těšil, doufal, že se zde setká se svým učitelem rétoriky Libaniem a že uvidí v Antiochii pozitivní výsledky své reformátorské polittiky. Události pro něj musely být velkým zklamáním a zřejmě trpěl silným pocitem marnosti, že se jeho politika nesetkává u lidu s pochopením.

    Za dobu Juliánovy vlády přestoupilo mnoho lidí zpět na pohanství a to hlavně proto, že to bylo výhodné (podobně jako za Constantina I. Magna a jeho synů, kdy bylo výhodné být křesťanem). Julián musel být skutečně obrovskyy zklamaný, neboť jeho romantické vize o obnovení staré pohanské víry, o reformě politiky, o vzestupu senátu a o spojení císařské moci a svobody, jak ji prosazoval Tacitus, nebyly naplněny, protože senát byl bezzubý proti přebujelé birokracii a křesťanství stihlo pevně zakořenit, a tak se Juliánus dožil zklamání a procitnutí. Při uskutečňování svého snu však přehlédl, že pohanství už nemá šanci na obrodu, protože už nemá lidem v této době co říci.

    Julián táhne do Persie
    Jaké měl Julián pro tuto výpravu přesné motivy není úplně jasné. Zřejmě šlo o zabezpečení hranice, ale mohl se také chtít stát dalším Alexandrem Velikým. Alexandra spolu s Traianem a Marcem Aureliem považoval za své velké vzory. Je možné, že měl v plánu sesadit Velkokrále a dosadit na trůn nějakého vazalského prince z rodu Sásanovců, čímž by z Persie učinil stát závislý na Římu. Constantius II. sice nikdy neuzavřel formální mír, ale nebylo nutné zasahovat, protože se Peršané i po úspěšném tažení do Sýrie (360 n.l.) stáhli zpět do Mezopotámie. Peršané vyjednávali, ale Julián chtěl válku. Dosud měl totiž komplikované vztahy s částí armády (té Constantiovy) a s částí důstojníků - a vojenské vítězství a sláva by mohly vztahy utužit. I přes tyto snahy docházelo v průběhu tažení k popravám důstojníků a po několika staletích došlo dokonce k decimaci (!). Stejně bojovně naladěni jako císař byli jen někteří vojáci a taktika Constantia II., vyhýbat se otevřenému střetu, pokud je to možné, byla také účinější. Vztahy mezi císařem a částí armády tedy nebyly nejlepší.

    5. března 363 n.l. císař překračuje, v čele obrovské armády, hranice (Zósimos udává 65000 mužů), vpádem překvapí krále Šápura, uplatňuje úspěšnou strategii, stejnou jako v Galii a rychle postupuje dál k řece Eufrat, po které se plaví více jak tisíc doprovodných lodí se zásobami a obléhací technikou. Poté co překročí řeku rozděluje svou armádu na dva proudy. S větší částí sám pochoduje do Asýrie a do Babylonie. Jeho velitelé, comes rei militaris, Procopius a Sebastianus s pomocí spojence, Arménského krále Arsaka, mají za úkol zajistit západní břeh řeky Tigris, na což mají přibližně 18000 či dokonce až 30000 mužů.

    27. březen - Julián překračuje Eufrat, získává okamžitě spojence v podobě Perských vazalů, kteří poskytují císaři pomocné jednotky.

    Počátkem dubna dosáhli Římané města Dura Európos, zde navštěvuje Julián hrob císaře Gordiana III. Římané dobývají další a další pevnosti, podmaňují si další a další města a rozsáhlá území. Když dobyli pevnost Maiozamalcha, měli hlavní město Ktésifón na dosah.

    Když dosáhli Římané konečně svého cíle, stanuli před branami rezidence Perských panovníků, odpor Peršanů začal narůstat a císařovi generálové naléhali, aby složil obléhací stroje a dal se na ústup, protože nevyšla část plánu, kdy se má druhý pochodový proud spojit s králem Arménie a napadnout Médii. Ten, ač neochotně, nakonec souhlasil, protože se komplikovala také zásobovací situace vojska a to díky perské taktice spálené země. Doprovodná plavidla nechal Julián pro jistotu zapálit, aby nepadla do rukou nepříteli, to byla jeho osudová chyba. Vyčerpání vojska si totiž začalo pochopitelně vybírat svou daň.

    Císařova nešťastná smrt
    16. dubna - Římané budují tábor, aby si odpočali, tábor je neustále napadán. Nakonec se podaří perské útoky odrazit, ale situace Římanů je stále komplikovaná a nejistá.

    Při jedné z dalších šarvátek je Julián zasažen do břicha oštěpem. Není vyloučené, že jej po císaři vrhl nějaký z křesťanských vojáků, ovšem Ammianus Marcellinus uvádí, že se při pronásledování vydal Julián příliš daleko a byl zasažen.

    Ammianus Marcellinus o Juliánově smrti píše:
    Smrtelně zraněný císař byl dopraven do svého stanu, kde promluvil ke své smutné a sklíčené družině přátel, dotkl se také vých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce Constantia II. v Galii při bojích s Germány, uvažoval také nad tím, co jako samostatný vládce vykonal pro Řím a bez toho, aby určil svého nástupce, vyložil svou smrt jako vrácení života přírodě a byl přesvědčen, že jeho duše, o jejiž čistotě nepochyboval, se vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna od všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností. Pak rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, protože pokládal za nedůstojné truchlit nad císařem, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy, promlouval s filosofy Priscem a Maximem. Dále Ammianus Marcellinus uvádí: „Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku" a „a otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal s životem.“

    I když bylo jeho tažení naplánováno narychlo a ne příliš dobře připravené, dosáhl přesto Julián jistá vítězství v mnoha potyčkách a dokonce postoupil až k hlavnímu městu. Finální úder však nedovedl uštědřit. Jednalo se o největší akci, kterou proti Persii kdy Řím od doby výpravy císaře Traiana podnikl, ale Julián zde nedovedl zvítězit. Je možné že podcenil nepřítele a zdejší klimatické podmínky.

    Flavius Claudius Julianus AugustusJuliánovy ostatky byly pohřbeny v Tarsu, později byly přeneseny do Konstantinopole. Jeho velké plány a vize tak zůstaly nenaplněny a křesťanství tak mělo otevřené dveře k finálnímu vítězství nad starými kulty a pořádky. Se smrtí tohoto slibného panovníka vymřela Konstantinovská dynastie.

    Závěr a hodnocení
    Pro zastánce starých pořádků a kultů byla Juliánova smrt šokem, řečník Libanios prý uvažoval o sebevraždě, jelikož po jeho smrti nemohl již dále věřit v další trvání Římské říše. Prostý lid nemohl nejprve zprávě o smrti panovníka uvěřit a dokonce, u mezopotamského města Karrhai, došlo k ukamenování posla, který tuto smutnou zprávu lidem přinesl a vzniklo podezření, že za Juliánovou smrtí stojí křesťané. Takto jeho smrt údajně líčili perskému králi římští dezertéři.

    Chtěl církev připravit nejen o její vliv na společnost, ale také o nahrabaný majetek a bohatství, což mu přineslo později ze strany křesťanských autorů obrovskou nenávist. Byl ze všech pohanských císařů, kteří proti církvi vystupovali, ten nenáviděnější a to i přesto, že nenechal jediného křesťana potrestat pro jeho víru.

    Mezi křesťany vyvolala zpráva o císařově smrti radost a označili ji jako vítězství Ježíše, které na smrtelném lůžku uznal i sám Juliánus. Podle záhy rozšířené pověsti prý totiž, když umíral, vyhodil svou krev do výšky a zvolal: "Zvítězil jsi, Galilejský". Ne každý měl ale ze skonu mladého panovníka radost, mnozí ve svých srdcích nosili Juliána jako boha, v provinciích, zejména v Galii, lidé vzpomínali na jeho spravedlivou správu, mnozí obdivovali jeho zkromnost a prostotu. Díky jeho úsporám se lidem ulevilo od velkého daňového zatížení. Jeho administrativní přínos musela uznat také církev a nedovolila si rozmetat jeho ostatky po okolí.

    A tak se další vývoj ubíral naprosto jiným směrem, než tento reformátor doufal. Kormidlo směřovalo nevyhnutelně k nástupu křesťanství jako jediného státního náboženství, a to i přesto, že pohanství bylo i jeho nástupci tolerováno, až do vlády Theodosia I., který učinil z křesťanství jediné celostátní náboženství. Od Milánského ediktu vydaného v době vlády Constantina I. Magna (313 n.l.) za vlády Juliána uplynulo již padesát let, většina městského obyvatelstva konvertovala ke křesťanství, v úřadech seděli především křesťané, kteří horlivě a ochotně pohanské kulty potírali. Na druhou stranu: vyznávačů starých kultů a bohů nebylo málo, především vzdělanci s vlivem na veřejné mínění, armáda, převážně tvořená Germány, byla také spíše pohanská, téměř nekřesťanský byl také venkov. Mnoho městského obyvatelstva přešlo na křesťanství prostě proto, že to bylo výhodné. Až do 6. stol. n.l. se v říši pohanství vyskytovalo, ovšem již v 5. stol. n.l. začalo významně ztrácet. Juliánova vize o návratu do stavu před nástupem Constantina se stala naprosto nereálnou, což se projevilo již v neúspěchu jeho státní pohanské církve a při rozbrojích v Antiochii.

    Brzo se stal Julián předmětem historických děl, pohanští autoři mu ve svých dílech vyjadřovali sympatie, zatímco ti druzí na něm ukazovali příklad, jak neslavně skončil odpadlík od víry. Pohané jej považovali za tragického hrdinu. Tak například Eutropius píše o vynikajícím vladaři, který skvěle spravoval stát, ale nebylo mu dáno dost času. Řečník Libanios, historik Ammianus Marcellinus, Julianův osobní lékař Oreibasios a Zósimos, stejně jako další stoupenci starých kultů a pořádků, popisují jeho vládu jako tu nejlepší v jejich době a to i přesto, že si mnozí stoupenci pohanství uvědomovali, že je jeho snaha o restauraci starých pořádků celkově neúspěšná.

    Naopak křesťanští spisovatelé nenechali na Juliánovi niť suchou a jejich hodnocení je ve valné většině negativní. Nicméně například Orosius mu prokazuje úctu. Prudentius jej označuje za nevěrného bohu, Theodoretos ho častoval nelichotivým označením "Nečisté a páchnoucí prase" a církevní otec Hieronymus jej označuje za "vzteklého psa, jehož brzká smrt byla zaslouženým trestem za jeho příklon k pohanství.". POzději (9. stol. n.l.) si Julián "zasluhuje" přídomek Apostata (odpadlík) a toto označení trvá po celý středověk, kdy je císařova vláda hodnocena silně negativně a osoba Juliána je očerňována. Až v době renezance se Julián dočkává pozitivnějšího hodnocení, především tzv. humanisté, jako Erasmus Rotterdamský (považuje Juliána za dobrého císaře) či osvícenci, např. Montesquieu, Voltaire či anglický historik Edward Gibbon, považují Juliána za příkladného císaře.

    Těžko říci, zda měla Juliánova snaha o restauraci starých kultů a kulturních i politických tradic šanci na úspěch, zda mohl zvrátit vývoj římské společnosti zpět ke starým pořádkům a tradicím. Minimálně na východě říše to bylo již zřejmě vyloučeno, zde totiž stihlo křesťanství, za uplynulých padesát let, pevně zakotvit. Další problém bylo to, že pohanský polyteismus byl silně roztříštěný a celkově v úpadku. Vezměme si oblibu monoteistického kultu Soll Invictus (Neporazitelné slunce) v 3. stol. n.l.

    Co se týče Juliánova velkého tažení proti Sasánovcům, panuje všeobecně uznávaný názor, že bylo uspěchané, připravené na honem a celkově nedomyšlené a špatně naplánované. Osudovou chybou byl Juliánův rozkaz o spálení doprovodných plavidel se zásobami. Jeho střet s křesťany v Antiochii mu na popularitě také nepřidal a umocnil to ještě více jeho tvrdý moralistický postoj. Jeho nástupce, Jovianus, kterého zvolilo vojsko po Juliánově smrti, byl opět křesťan.

    Naopak co je na Juliánovi velmi pozitivní je jeho vynikající intelekt, bystrý úsudek, vzdělání, pracovitost, skromnost a jím vyhlášená náboženská tolerance. Dovedl ironicky nahlížet sám na sebe. Jeho tolerance ovšem měla své meze: nevztahovala se na křesťany. Byl to vynikající spisovatel, řečník, administrátor, schopný politik, ekonom a právník, voják a vojevůdce, který opět dovedl vzbudit v barbarech hrůzu z římské armády a svými správními reformami postavit, alespoň v rámci možností, skomírající Římskou říši na nohy, snížit neúnosné daňové zatížení prostého obyvatelstva a uvolnit pravidla pro podnikání. Vystavěl mnoho nových a opravil mnoho pobořených pevností, zajistil klid na římském limitu, obnovil mnoho zničených silnic a dalších staveb, zreformoval státní poštu, výrazně zeštíhlil přebujelý císařský dvůr, neschopné úředníky a důstojníky propustil ze služby, zrušil daňovou imunitu pro církevní hodnostáře a uvedl v život další důležité reformy. Celkově lze říci, že patřil mezi ty lepší z římských císařů.


    Kontakt

    Bc. Lukáš Hrdina
    Jitřní 41
    312 00 PLZEŇ

    E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz