Válečnictví Hunů

V průběhu 4. století vrcholí stěhování národů a objevuje se protivník s pro Římskou říši do té doby neviděnou bojovou taktikou – kočovný kmen Hunů. V malých oddílech napadali formující se římskou armádu pomocí luků, poté je prostřednictvím předstíraného útěku přiměli k pronásledování a již neuspořádané řady nepřátel pak znovu napadli s pomocí do té doby skrytých oddílů. Koně protivníků v přímém boji také svazovali lasy, rozřezávali si tváře a holili polovinu lebky, zatímco druhá polovina vlasů byla spletena do copu, aby nad svými nepřáteli získali psychologickou výhodu strachu. V pozdějších dobách dokonce přijali nový ideál „krásy“ - takzvané věžovité lebky. Dětem již od kojeneckého věku obtáčeli hlavy řemenem, aby se jejich lebka růstem protahovala.

Kromě tohoto děsivého vzhledu využívali samozřejmě i běžnější ochranu v podobě zbrojí. Typický hunský bojovník měl přes lněné nebo vlněné oblečení skládající se z kalhot a delší tuniky lehčí zbroj. Nejčastěji se objevovaly zbroje šupinové nebo kožené pokryté kovovými pláty. Čistě železné součásti se využívaly zřejmě jen výjimečně a byly spíše výsadou velmožů, proto je téměř nenacházíme ani ve výbavě hrobů. Hlavu mu kryla kónická přilba s chrániči lící a nosu. Ta byla nejčastěji železná, případně kombinovaná s koženými lícnicemi. Ze zbraní se těšil největší oblibě reflexní luk a dlouhý meč, které si přiblížíme později, kopí pak stálo spíše v pozadí zájmu. A zapomenout nesmíme ani na jejich koně, umožňující bojovníkům dlouhé přesuny téměř bez přerušení. Každý válečník si s sebou vedl kolem 7 malých houževnatých zvířat proslulých svojí nenáročností. Byli speciálně vyšlechtěni z divokých koní, v současné době je jim typově podobný kůň převalského nebo hucul.

To, že Hunové působili jako srostlí se svými koni, umožňovalo jejich sedlo s dřevěnou kostrou namísto pouhé kůže obepínající tělo koně. To mělo přední rozsochu částečně chránící třísla jezdce, zadní rozsochu znesnadňující sražení jezdce kopím nebo mečem, a hlavně, na rozdíl od římských sedel, třmeny. Ty nejenže zmenšovaly únavu při dlouhých cestách a posilovaly stabilitu, ale hlavně se jezdci mohli v sedlech otáčet i vzpřimovat a střílet z luků i dozadu.

Věhlasné hunské luky byly unikátní svým asymetrický tvarem v podobě dvou nad sebou umístěných písmen C, přičemž spodní bylo menší, aby měl jezdec větší možnost lukem manipulovat. Konce luku a jeho střední část zesilovaly ploché kosti. Tento reflexní luk měl větší průraznost i dostřel, a kromě toho Hunové používaly šípy s otvorem v dříku. Pískání takto upravených šípů mělo dva účely – psychologický dopad na nepřítele a předávání šifrovaných rozkazů. Původně se bojovníci se svými luky i pohřbívali, ale s rostoucí vzdáleností od původní vlasti od zvyku upustili, jednak kvůli chybějícímu materiálu, ale i kvůli absenci specialistů na výrobu luků.

Meče Hunové používali velmi různorodé, výjimkou nebyly ani zakřivené. Nejčastěji se ale objevovaly dvousečné meče dlouhé 80 – 120 cm. Ty měly úzkou čepel s robustní záštitou a především vzpěru umístěnou napříč rukojeti, která chránila ruku bojovníka. Užívaly se v kombinaci se štíty, jejichž přesná podoba se bohužel nedochovala, s největší pravděpodobností se ale jednalo o lehčí variantu štítu zhotovenou ze dřeva a kůže.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz