ŘÍMSKÝ VYSOKÝ DŮSTOJNÍK (Výzbroj, výstroj a ošacení)

Připravili: Tita Iuventia Martia a Appius Sollanius Pertinax

Úvod:
Oblečení, výzbroj a výstroj vysokých důstojníků římské legie byla naprosto odlišná od té, kterou nosili běžní vojáci, poddůstojníci a centurioni. Byla založena na silné helenistické tradici a naše znalosti o této problematice pochází především z nepřímých důkazů, jako jsou sochy, ikonografie, reliéfy atp. Dochovalo se totiž jen opravdu málo přímých důkazů, jako jsou například zbroje a přilby těchto důstojníků. I přesto, že legáti a tribunové měli rozdílnou hodnost v rámci římské armády, všichni byli aristokraté (senátorský či jezdecký stav) a tudíž pocházeli ze dvou nejvlivnějších a nejbohatších vrstev římského obyvatelstva. Tito lidé tak obvykle nosili stejné nebo velice podobné oblečení a velice podobnou zbroj, i když je jasné, že vyšší hodnosti a generálové měli svou zbroj více zdobenu, než například vojenští tribunové z jezdeckého stavu. Možné byly také rozdíly v barvách a zdobení běžného oblečení, které mohlo být také velice nákladné.

Oblečení a obuv:
Legát legie (Legatus legionis) a Tribunus laticlavus (Senátorský tribun), oba z nejvyšší sociální vrstvy římského obyvatelstva, nejčastěji nosili bílou tuniku s širokými purpurovými pruhy, což byl odznak jejich vysokého sociálního postavení. V legii také sloužilo pět tribunů jezdeckého stavu (Tribuni angusticlavi), kteří mohli nosit (a ve většině případů asi také nosili) bílé tuniky s úzkými purpurovými pruhy na tunikách - symbol jejich statusu. Co se týče obuvi, tak důstojníci senátorského stavu mohli nosit klasické senátorské uzavřené boty - Calcei červené barvy (odznak jejich postavení) či vysoké boty (často dekorované ornamenty) a s lemy v podobě lvích hlav. Jezdečtí tribunové mohli nosit uzavřené boty - Calcei) černé barvy či vysoké zdobené boty. Nákladnost oblečení, obuvi, výzbroje a výstroje či vybavení vojenského stanu, záležela nejen na tom, jakou hodnost člověk měl (generál, legát, tribunus laticlavus, tribunus angusticlavus) a z jaké byl sociální vrstvy (senátorský či jezdecký stav), ale také na tom, kolik prostředků byl každý jedinec do zdobení svých věcí určených pro službu ve vojsku ochoten a schopen investovat. Typický byl také obdélníkový plášť zvaný Paludamentum, který si důstojník spínal sponou (často z drahých kovů a bohatě zdobenou) na svém rameni a mohl být ozdobně omotán kolem jeho levé ruky.

Zbroj:
I co se týče zbroje, bylo vybavení naprosto odlišné od toho, které nosili legionáři a nižší důstojníci. Vysocí důstojníci nosili totiž svalový pancíř (Thorax), který byl, velice pravděpodobně, vyráběn z bronzu (nicméně mohl být také pocínován, postříbřen či pozlacen) a tvarován do formy mužské prsní a břišní muskulatury. Původ tohoto pancíře lze vysledovat do tzv. Řeckého klasického období (6. stol. př. n.l.), první italo-řecký nález pak pochází ze 4. stol. př. n.l. Existovaly dvě varianty této zbroje: delší a kratší. Kratší varianta byla používána později a hodila se lépe pro jízdu v sedle. Některé exempláře (jak naznačují archeologické důkazy) byly bohatě dekorovány ozdobami z různých kovů. Variabilita byla vskutku velká - od naprosto nezdobených pancířů až po velice zdobné a také nákladné z broje, které si mohli dovolit jen ti opravdu velice bohatí. Nedochovaly se žádné svalové pancíře z období římského císařství, ale ty z období republiky, či dokonce prerepublikánské (nálezy především z oblasti jižní Itálie) nám dokazují, že šlo o velice kvalitní a účinné ochranné odění, které přesto nebylo pro nositele zbytečně těžké. Vyobrazení kyrysů na sochách a dalších uměleckých dílech jsou považovány spíše za uměleckou konvenci té doby než za přesné zpodobnění. U některých je dokonce zjevné, že se má jednat o ohebný materiál, nikoliv však o kroužky či šupinky. Mohlo jít o látku či kůži. To naznačuje možnost, že tyto lehké varianty mohly sloužit jako náhrada kovových pancířů při ceremoniálních příležitostech. Pro období poloviny 1. stol. n.l. je však stále nejpravděpodobnější to, že zbroje byly vyráběny z leštěného kovu, zvláště, když mělo jít o pancíře používané v bitvě. Sochy a další archeologické nálezy naznačují, že oblíbenými ozdobami byly různé florární motivy, mytologické postavy (například hlava medůzy, gryf atp.), zvířata (například. orel, lev), případně božstva (Victoria, Mars, Minerva atp.) Důstojníci jsou často zobrazováni bez přilby, ale je zcela zjevné, že v bitvě přilby nosili. Typické byly tzv. Atické přilby vyráběné z leštěného kovu a v bitvě mohly dobře posloužit nositeli v případě nutnosti i přesto, že nebyly tak efektivní a uzpůsobené jako typické přilby používané mužstvem bojujícím v řadách. Také chochol byl připevněn na přilbu naprosto odlišně, než ten používaný mužstvem, a to pomocí lůžka, do kterého byl chochol přímo vsazen. Toto lůžko bylo připevněno přímo ke zvonu přilby, nepoužíval se tedy žádný držák jako u běžných přileb. Helmice mohly být pochopitelně zdobené jen málo, nebo také vysoce dekorované. Chochol byl vyráběn buďto z ptačích per a nebo z koňských žíní. Zdá se, že náholenice nebyly součástí tradičního vybavení římského vysokého důstojníka, ale není pochyb, že si je mohl zvolit jako další ochranný prvek. Tyto náholenice byly vyráběny z leštěného kovu a mohly být opět bohatě dekorované či pozlacené, pocínované nebo dokonce pozlacené. Chránily nositele od kotníků až po horní okraj kolen a byly k noze upevňovány buďto řemínky a nebo řemínky se sponami (Tyto náholenice nosívali také centurioni legie). Pod náholenice byly běžně nošeny tzv. ovinky, nebo mohla být vnitřní strana náholenic polstrovaná (především šlo o pohodlí a o funkčnost - polstrování tlumilo sílu nárazu zbraně do náholenice). Pod zbroj byla nošena zcela jistě (jak nám dokazují četná vyobrazení na sochách, reliéfech atp.) vycpávaná nebo podobně konstruovaná vesta (subarmalis, thoracomachus). Jak a z čeho byl tento gambeson vyráběn není úplně jasné, ale běžně se předpokládá, že šlo o len vycpávaný vlnou, případně šlo o kůži vycpávanou vlnou a vše bylo prošito. Typické byly u vysokých důstojníků ozdobné látkové (či kožené) pruhy (Pteruges) v několika řadách na ramenou i na spodní části prošívanice. Vyobrazené jsou jak pteruges jasně látkové, na konci většinou třepené, tak pteruges zakroucené, působící tak dojmem tužšího materiálu, než je len. Tedy zřejmě kožené pteruges, které byly často zakroucené a zapletené na konci do "copánků", byly k sobě upevněny kovovým kroužkem, aby držely požadovaný tvar. Častější, a dnes také obecně příjmané za více dobové, zvláště u tribunů, byly pteruges lněné zdobené třásněmi. Jak ale tento doplněk pod zbroj přesně vypadal, z čeho se přesně vyráběl a jaké byly varianty a zda byly jednotlivé varianty určené jen pro konkrétní hodnost a sociální status, není dosud zcela jasné. Na některých sochách můžeme dokonce jasně rozpoznat krátké pteruges ve tvaru jazyka, často s kovovými ozdobami. Je velice velice obtížné interpretovat, zda tyto krátké pteruges byly součástí subarmalis anebo zda měl důstojník ještě tenkou koženou vestu mezi Subarmalis a svou zbrojí. Ke svalovému pancíři nebyl nošen klasický vojenský opasek s kovovými destičkami a případně koženou zástěrkou (Balteus militare) ale látkový pásek či látková šerpa (opět mohl být tento doplněk bohatě dekorován a mohlo jít o nákladně barvenou látku). Stejně jako většina výzbroje a výstroje, i tento opasek či tato šerpa vycházel ze staré řecké tradice, kterou přebrali Římané již v období království a ranné republiky (kontakt s řeckými koloniemi v Itálii).

Zbraně:
Co se týče poboční zbraně, tak důstojník spíše než gladius nosil zbraň zvanou Parazonium. Problém u této zbraně je ten, že se nám nedochoval žádný exemplář a proto vycházíme při její rekonstrukci pouze z nálezů soch, reliéfů a dalších uměleckých děl. Rukojeť a hruška bývala velmi často bohatě zdobena, nebo vyřezávána do tvaru orla, mnohem častěji měla však tvar jako u typické legionářské dýky (pugio). Parazonium mohlo být nošeno zavěšené na koženém bandalíru přes rameno, nebo jednoduše zastrčené za pásek a držené za rukojeť. Jelikož vysocí důstojníci se nejčastěji po bojišti pohybovali na koních, je také pravděpodobné, že důstojník nosil jezdecký dlouhý meč (Spatha) zavěšený na koženém bandalíru přes rameno. Na rozdíl od krátkého meče (Gladius) či zdobné dýky (Parazonium) mohl důstojník v případě nutnosti použít meč v boji pohodlně ze sedla svého koně.

Štíty:
Několik vyobrazení vysokých důstojníků také dokazuje, že byl používán, v případě nutnosti, kulatý či oválný štít, a to jak pro případný pěší tak pro jízdní boj. Je možné, že důstojník mohl použít též scutum a to v případě pěšího boje, o tomto pojednává G. Julius Caesar ve svých zápiscích o válce Galské, Občanské a Hispánské. Zcela jistě však šlo o výjimečné situace plynoucí z nouzové situace na bojišti, která vyžadovala osobní intervenci tribuna, legáta či dokonce generála.

Vojenská vyznamenání:
Co se týče možnosti obdržet vojenská vyznamenání (Dona militaria), důstojníci mohli, v závislosti na své hodnosti očekávat:
Běžná vyznamenání - páry torques (Keltského původu), náramky (Armillae, také převzaté od barbarů) a sada phalerae. Phalerae měly podobu zlatých nebo stříbrných puklic zdobených například reliéfy s mytologickými stvořeními, které byly nošeny na hrudi upevněné na koženém postroji.
Mladší vojenští tribuni - všechna výše zmíněná vyznamenání a také zlatá koruna (Corona aurea), případně malé stříbrné kopí (Hasta pura).
Starší důstojníci - starší tribuni mohli očekávat: dvě zlaté koruny, dvě stříbrná kopí a dvě malé stříbrné standarty (vexila). Legáti mohli obdržet po třech od každého vyznamenání a provinční guvernéři konzulské hodnosti dokonce po čtyřech kusech. Hasta pura a vexilum získaly podobu symbolických replik, menších než originály, a také se objevují na náhrobních kamenech. Při ceremoniálních příležitostech byly nošeny doprovodem vyznamenaného důstojníka.

Závěr:
Závěrem lze tedy říci, že šlo zřejmě nejen o sociální postavení nositele, o jeho vkus, ale také o jeho finanční možnosti. Je logické, že nejzdobnější výzbroj, výstroj a oblečení (pomineme-li samotného římského císaře) měli generálové, velící často několika legiím, legáti a tribunové senátorského stavu, jelikož šlo o opravdu velice bohaté lidi, kteří si mohli horentní sumu dovolit vynaložit, aniž by to jakkoliv ohrozilo jejich sociální postavení, zatímco se dá předpokládat, že tribunové jezdeckého stavu zdaleka neinvestovali takové horentní prostředky do vybavení pro službu ve vojsku. Argumentem pro toto tvrzení může být dost dobře to, že šlo ve velké většině o ekonomicky aktivní obyvatelstvo, o majitele statků, obchodů, řemeslnických továren, lodí, komerčních nemovitostí atp., kteří museli investovat především do rozvoje rodinného podnikání a sociálního postavení v rámci jezdeckého stavu, zatímco senátorskému stavu byl klasický obchod zapovězen a svůj majetek tak hromadili nepřímo, pomocí prostředníků a společníků, a měli často mnohem větší majetek v pozemcích a dalších soukromých nemovitostech a větší objem hotových peněz. Samozřejmě šlo také o otázku prestiže v rámci své majetkové třídy. Také bylo jistě nutné brát v potaz podnebí a počasí, které v dané oblasti obvykle panovalo, zda bylo spíše chladněji či spíše velké horko. Na to, abychom si mohli být v této problematice více jistí, bychom potřebovali více přímých archeologických důkazů. Do té doby jde jen o fundované odhady, spekulace a domněnky, založené na především uměleckých archeologických nálezech a na dochované literatuře.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz