ŽIVOTOPIS A CHARAKTERISTIKA Marca Livia Drusa, tribuna lidu

Připravila: Caecilia Metella

Marcus Livius Drusus pocházel z významné plebejské rodiny Liviů.... Jeho otec - také Marcus Livius Drusus byl konsulem v roce 112 př.n.l. a hned pár let poté se stal i censorem. S matkou se malý Marcus nijak nestýkal, protože otec se s ní rozvedl kvůli milostnému poměru, který měla s Aemiliem Lepidem a ona se za něj následně dokonce provdala a společně adoptovali Markova bratra, který tak přijal jméno Mamercus Aemilius Lepidus Livianus.

Když roku 108 př.nl.l. zemřel, stal se tehdy asi šestnáctiletý Marcus novou hlavou rodiny (pater familitas). Mladý Marcus Livius Drusus bydlel i po otcově smrti v přepychové rodinné vile, kde vychovával svou mladší sestru Livii.

Už tehdy se aktivně zapojoval do veřejného života a dění na fóru - hlavně jako obhájce na soudech - a svým řečnickým uměním se stal poměrně známým. Jeho nejlepší přítel se jmenoval Quintus Servillius Caepio. Byl to syn člověka téhož jména, který byl i přítelem Markova otce. Bylo ujednáno, že Drusus si vezme Caepionovu sestru Servillii a Caepio se zase ožení s Drusovou sestrou Livií a tak se taky stalo.

Nedlouho poté byl Drusus zvolen vojenským tribunem a pod velením Caepionova otce se zúčastnil tažení proti Germánům. V té době totiž germánské kmeny Kimbrů a Teutonů vpadli nejprve do Galie a když všechny pokusy je zastavit ztroskotaly, i na italské území.

Kvůli nabubřelosti svých generálů, kteří se odmítali spojit a podřídit se novému veliteli, který byl "homo novus" a proto měli pocit, že není hoden, aby velel někomu s řádnými předky, utrpěla rozdělená římská armáda katastrofální porážku v bitvě u Aurasia, v roce 105 př.n.l. Tehdy se Drusus, který ji jako jeden z mála přežil, seznámil s centurionem italiků Titem Poppaediem Silonem a časem se stali dobrými přáteli.

Pak se vrátil do Říma, kde v roce 102 př.n.l. působil jako kvestor. Spolu s manželkou Servillií Caepionis neměli žádné děti a tak se rozhodli adoptovat chlapce z rodiny Claudiů Neronů - tehdy asi jednoletého.

V té době se začala situace v celé Itálii zhoršovat. Hlasy tisíců Italiků se ozývaly, že jsou utlačováni, že bojují za Řím a v bitvách se statečně ohánějí nebo umírají jako oni - ale přece dosud nemají římské občanství.

Drusus, za nímž častokrát jezdil i italický centurio Silo, s Italiky soucítil a také si myslel, že je to nesprávné a byl přesvědčen, že se to musí změnit. V roce 98 př.n.l. se ošklivě pohádal a ve zlém rozešel s Caepionem. Vyplynulo totiž najevo, že svou ženu, Drusovu sestru Livii, začal týrat, protože pojal podezření, že dítě které se jí narodilo nebylo jeho a že jej má s někým jiným. Drusus donutil Caepiona k rozvodu a tím mezi nimi došlo k nesmiřitelnému nepřátelství, dokonané ještě tím, že rozzuřený Caepio vydědil ze závěti všechny své a její děti. Livia se zanedlouho znovu provdala za Marka Portia Catona Saloniana.

Marcus Livius Drusus tehdy poprvé rozvířil v s senátu diskusi o italickém problému. Mluvil velice přesvědčivě, senát mu naslouchal , ale jeho nynější nepřítel a tedy i politický odpůrce Caepio, spolčený s Marciem Philippem jej doslova ubijí argumenty.

O dva roky později se Drusově ženě konečně podařilo otěhotnět, ale k velkému zármutku rodiny při porodu zemřela a dítě s ní.

Situace v Itálii se mezitím dále zhoršuje. Drusův přítel Silo se mu svěřuje, že Itálie už se tajně chystá na ozbrojené povstání. Drusus naléhá na Silona, ať vzkáže nespokojeným s povstáním počkat, že se pokusí udělat, co je v jeho silách.

Nebohého Drusa stíhá jedno neštěstí za druhým. Nejdříve jeho manželka , teď jeho sestra. V roce 93 př.n.l. zemřela Livia Drusa při porodu Catonova syna. A když záhy umírá na nevyléčitelnou nemoc i Cato Salonianus, zbude na Drusa opatrovnictví všech Liviiných dětí - Servillie starší, Servillie mladší, malého Caepiona a dále ještě Porcie a maličkého Catona, které měla s nebožtíkem Salonianem.

Itálie se podobala parnímu hrnci kterému jen málo chybí, aby se přetlakoval a vybuchl, ale senát si řešil své titěrné problémy a odmítal věnovat této závažné situaci pozornost. Nic nedbali Drusových upozornění, že Italikové jsou schopni vyvolat otevřené povstání, nehodlali uvěřit, že jej už dávno připravovali a tudíž jejich námitky, že nejsou připraveni, jsou naprosto zcestné. Drusus však přísahal Silonovi a Italikům pomoci a proto se rozhodl k radikálnímu kroku - kandidovat na tribuna lidu. Byl zvolen na rok 91 př.n.l. Vypracoval mnoho návrhů zákonů a mírnil Silona (který byl v tu dobu už jedním z tajných vůdců italického odporu) aby se Italikové nechápali zbraní a aby vyčkali, že všechno se dá vyřešit v míru. Zákony předkládané tribunem Markem Liviem Drusem byly velice důmyslné, propracované a také prospěšné pro Řím. Rozhodl se totiž, že než se pustí do záležitostí s Italiky, napraví ještě pár dalších věcí, aby si všichni uvědomili, že mu jde o blaho celého státu, nejen o italské spojence.

Kladl velký důraz na svou pověst a původ, zdůrazňoval, že je ze slavného rodu Liviů, který je věrný senátu a tradicím, a ne nějaký laciný podplacený demagog a proto velmi dbal na to, aby všechno co za svého tribunátu dělal, nebylo v rozporu s římskými mravy, zvyky i zákony. Prostě a jednoduše, senát mu nemohl vůbec nic vytknout, ať už se jednalo o vedení lidových shromáždění, při kterých si vždy zajistil pořádek a pokud se strhly nějaké nepokoje, dal jednání ihned rozpustit, nebo o způsob mluvy v Hostilliově kurii. Proto jej také značná část senátu podporovala, včetně takových důstojných osobností jako byl Marcus Aemilius Scaurus, Gaius Marius nebo Crassus Orator.

Nejprve se zaměřil na činnost soudů a senát. Hned při nástupu do funkce přednesl návrh, aby se rozšířil počet senátorů a aby se napříště soudní poroty vybíraly nikoli jen z řad jezdců, jak tomu bylo od dob Gaia Grakcha, ale aby tato povinnost byla rozdělena rovnoměrně mezi jezdce a senátory. Poté přikročil k pozemkovému zákonu, podle kterého se měl ager publicus - veřejné, státní pozemky v Itálii, které ležely zbytečně ladem či na nich někdo hospodařil neprávem - rozparcelovat na deseti jitrové dílce a ty rozdělit/odprodat římskému lidu. Jelikož si dobře uvědomoval, že to nemůže ani zdaleka stačit pro všechny občany a capite censi(nejchudší občané) by zase přišli zkrátka, vytasil se v polovině roku ze zákonem dalším, a to "obilným". Měla se stanovit pevná cena, neměnná, neovlivnitelná tím, kolik obilí se jaký rok urodilo, za kterou stát bude lidem prodávat obilí - 5 sesterciů za modius. Senát - kterého se Drusus vždy z úcty ptal předem o svolení - si dobře spočítal, že občas se to státu sice prodraží, ale při nějakém zvláště úrodném roce, kdy nakoupí obilí v kurzu řekněme 2 sestercie za modius se zase velice ušetří a státní pokladna bude nabývat. Ozvalo se však pár hlasů, že mohou přijít nečekané události a že letošní rok je neúrodný, tudíž nemá zdání, jak chce pokrýt počáteční náklady. Drusus měl však vše dokonale promyšlené a navrhnul devalvaci měny. Jeden z osmi ražených denariů bude z bronzu s přimíchaným olovem, aby se vyrovnal váze mince stříbrné a poté postříbřen - tak, aby nikdo nepoznal, která mince je pravá a která není. Všechny tyto zákony senát posvětil svým souhlasem - i když to nebylo zapotřebí - a lidové shromáždění je schválilo. (Jen o těch stříbrných denariích samozřejmě nic netušili)

Poté se Marcus Livius Drusus, potěšen svými úspěchy, po krátké letní přestávce vrhl na svůj původní a nejtěžší úkol - prosadit zrovnoprávnění Italiků. Nejprve o tom nikdo nechtěl ani slyšet. Jak senátoři, tak obyčejný lid, který si velice zakládal na svých občanských privilegiích a o přiznání občanství nějakým italikům nechtěl ani slyšet. Nicméně vytrvalý Drusus si senát postupně více a více nakláněl na svou stranu, jelikož nebezpečí otevřeného povstání bylo čím dál jasnější.

Nezaháleli však ani Quintus Servillius Caepio, Marcius Philippus a jejich frakce. Vymysleli takový plán, který udělal našemu tribunovi pěknou čáru přes rozpočet. Na jednom ze senátních zasedání vystoupil Philippus a k údivu celého shromáždění navrhl hlasovat o zrušení všech Drusových zákonů, protože při jejich schvalování a projednávání nebylo dodrženo předepsaných postupů, docházelo k výtržnostem. V hlasování byl však na hlavu poražen, jelikož bylo všeobecně známo, že Drusus byl jedním z nejlepších tribunů, které kdy Řím viděl. Na dalším zasedání však Philippus zahrál na tu správnou strunu - pověrčivost. Vytáhl svitek a jakožto augur začal předčítat celý ohromný soupis nechvalných a děsivých znamení, která se udála vždy v den schvalování jednotlivých zákonů po celé itálii a provolával, že sami bohové nechtějí, aby tyto zákony byly schváleny. Augurové požívali v Římě veliké vážnosti a znamení se brala vcelku vážně a tak když Philippus znovu navrhl hlasovat,vyděšení pověrčiví senátoři přehlasovali Drusovy příznivce a jeho zákony byly v nejbližší době prohlášeny za neplatné a desky na nihž byly zapsané zničeny. Ovšem Marcus Livius Drusus nebyl z těch, kteří se hned vzdají. Vždyť to hlavní, zákon o Italicích, ještě nebyl schválen - nemohl být tedy ani zrušen! Neúnavný tribun pořádal jedno contio za druhým, přesvědčoval lid i senátory že je to to jediné, co je může ochránit od otevřené války. Caepio, Philippus a jejich příznivci však také nezaháleli a začali všude rozhlašovat, že Drusus to všechno dělá jen pro to, že velká část Italiků se s ním spřáhla. A pokud jim prý bude dáno občanství, stanou se Drusovými klienty a on pak bude ovládat větší část Itálie! Když pak odněkud dokonce sehnali přísahu, kterou měl údajně složit každý italik, ve které přísahal věrnost Drusovi, mysleli si, že ten zanechá veškeré naděje. Navzdory těmto pomluvám se neúnavný tribun usilovně snažil dál. Přesvědčil senátory, že s těmi klienty je to sice částečně pravda, ale když si uvědomí důsledky - pro římské tradice je stokrát lepší, když se italikové stanou klientem Římana, pro kterého tak budou mít povinnost hlasovat a tím pádem moc zůstane v rukou skutečných Římanů, než aby stovky Italiků, nemající žádného patrona, volila do úřadů nějaké své Italické přátele - a to začalo účinkovat na obou stranách. Drusus trpělivě svolával další a další contia, přesvědčoval, přesvědčoval, a na každém dalším shromáždění už všichni vypadali souhlasněji a souhlasněji. Už byl dokonce stanoven termín, kdy se o tomto zákonu mělo hlasovat. Všechno nasvědčovalo zdárnému konci.

V předvečer hlasování se Marcus Livius Drusus vrátil už asi z milionpáté schůze na fóru,usadil se do atria aby přijmul pár pozdě přicházejících klientů. K jeho překvapení po něm nechtěli ani radu, ani doporučení - ale jeho život! Jeden mu strhl tógu a bodl jej tak, že postupně vykrvácel.

Poslední Drusova slova podle knihy Koruna z trávy MC Culloughové:
"Ecquandone?" otázal se, jasným a zřetelným hlasem. "Ecquandone similem mei civem habebit res publica? Kdo kdy bude schopen pomoci republice tolik jako já?"

Tak byl tedy tribun Marcus Livius Drusus, na prahu svého úspěchu, neznámými pachateli zavražděn.. Kdo vrahy najal, nikdo nezjistil. Ovšem myslím si, že moc možností,kdo by to mohl být,nezbývá. Já věřím pouličním drbům a sázím na kartu jedinou - Quintus Marcius Philippus a Quintus Servillius Caepio..


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz