Životopis císaře Domitiana

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Busta DomitianaCísař Domitianus, celým jménem Titus Flavius Domitianus byl nejmladším z VEspasianových synů a zároveň poslední z tzv. Flaviovské dynastie římských císařů, jenž vládla říši od roku 69 nl. až do roku 96 nl., kdy byl právě Domitianus zavražděn nespokojenci s jeho krutovládou.

Narodil se 24. října 51 n.l. v Římě a zemřel tamtéž 18. září 96 n.l. Vlády se ujal 14. září 81 n.l. po tragické smrti jeho bratra Tita (byl vážně nemocen). Narozdíl od svých předchůdců na trůně byl Domitianus spíše vzorem pro tyrana, než pro schopného vladaře, jako byl Vespasianus a jeho starší syn a Domitianuv bratr Titus, příliš se tedy "nepotatil", ba naopak: příliš se, naneštěstí pro Řím, nevyvedl. Za jeho, poměrně dlouhé vlády, započaly opět spory se senátem, kdy byli jeho členové často pronásledováni a různě persekuováni, Domitianus, narozdíl od svého otce a bratra zavedl opět dobře placenou síť špionů, rozhazoval státní prostředky ve velkém a dokonce předčil svého předchůdce z Julsko - claudijské dynastie, Nerona co se týkalo uplatnění zákona o urážce majestátu císaře. Nutno dodat, že Domitiana postihl stejný osud, jako Nerona, i když ne tak zcela: Nero byl dohnán k sebevraždě, zatímco Domitianus byl zavražděn spiklenci v čele s jeho manželkou Domitií, čímž byla ukončena vláda Flaviovské dynastie, jenž vládla říši defakto tři dekády (přesně pak 27 let).

O historii Gens Flavia (rodu Flaviů) se můžete dočíst ve článku o Domitianově otci Vespasianovi.

Domitianuv život a kariéra:
Vespasianův druhý syn Domitianus se narodil v Římě roku 51 n.l. V ulici U Granátového jablka v domě, který byl později přeměněn v chrám Flaviovského rodu, a to do poměrně chudých poměrů. Jeho otcem byl budoucí vynikající císař Vespasianus a matkou Flavia Domitilla. Dostalo se mu kvalitního vzdělání, hlavně pak v řečnictví a svobodných uměních, kterým se však v budoucnu již dále nevěnoval. Traduje se, že dětství i jinošství strávil v dosti chudých poměrech a v neustálé hanbě. Byl velmi schopným rétorem a autorem drobných literárních děl, snad by měl být autorem jakéhosi spisku o pěstování vlasů. Velmi rád a dobře také střílel z luku, často mířil na otroka a šípy prolétávaly nešťastníkovi mezi prsty bez toho, aby byl nějak zraněn.

Aureus Domitiana, na reversu jeho manželkaPozději se oženil s dobře postavenou významnou ženou jménem Domitia, což byla dcera velmi významného a dobře postaveného muže: Neronova vojevůdce Gnaea Domitia Corbulona. Domitianus této ženě udělil dokonce, po nástupu na císařský trůn, titul Augusta, přičemž tohoto titulu se za živa nedočkala ani Augustova žena Livia. Manželství nebylo příliš šťastné, protože jeho jediný syn zemřel, a to již v útlém věku, roku 83 n.l. Po této osobní tragédii svou dosavadní paní zapudil, i když šeptanda tehdá udávala jako důvod její milostný vztah s hercem jménem ParidusNa druhou stranu si neměli co vyčítat, neboť dle Suetonia si ani on nedělal příliš servítky: věnoval se prý náruživě lůžkovému zápolení a později, dokonce prý, udržoval milostný poměr i se svou neteří, Titovou dcerou Julií. Tento vztah zřejmě pokračoval i po té, co se s Domitií udobřili, neboť krátce po jejím zapuzení nemohl prý snést odloučení, a tak jí, jakoby na žádost lidu, povolal zpět k sobě.

Také Vespasianova nejmladšího syna se dotkl rok čtyř císařů, nyní se budeme zabývat obdobím jeho života v této bouřlivé době: v době, kdy jeho otce, Vespasiana, v roce 69 n.l. jmenovaly a provolaly Sirské legie římským císařem, pobýval Domitianus zrovna v Římě. Zde, se svým strýcem Flaviem Sabinem, byli hlavní představitelé přívrženců VEspasiana, a když se snažil Sabinus s Viteliovci dohodnout na podmínkách jejich kapitulace, Viteliovští vojáci zaútočili, obklíčili Vespasiánovce na Kapitolu, kde po třídeních bojích, kdy celý Kapitol lehl popelem, zajali Sabina a později jej zabili. Nicméně Domitianovi se podařilo z nebezpečné situace uniknout v převlečení za kněze - obětníka a podařilo se mu ukrýt v domě jednoho z Vespasianových klientů (šlo o dům matky Domitianova spolužáka). Vyjít se odvážil až v době, kdy byla Viteliovská strana definitivně poražena. Po té byl vojáky pozdraven jako císařský princ a začal se věnovat záležitostem podpory jeho otce Vespasiana, stal se jeho prodlouženou rukou v hlavním městě říše (Vespasianus se v té době nacházel stále ještě v Judeii).

Ne dlouho po té, co Domitianus získal moc a postavení, se projevila jeho negativní stránka osobnosti: prý nenechal žádnou ženskou na pokoji, počínal si velmi pyšně a rozmařile, zneužíval svého postavení, jak a kde mohl. Dokonce to došlo tak daleko, že se osobně VEspasianus vydal do hlavního města, aby svého mladšího syna umravnil.

Stalo se dokonce, že v jeden den jmenoval najednou dvacet úředníků, v hlavním městě i mimo něj, což komentoval Vespasianus velmi trefně: "Divím se, že neurčil nástupce i mně!"

Jeho kariéra nebyla nijak závratná, v roce 70 n.l. získal jmenování prétorem s konzulskou pravomocí (praetor urbanus consulari potestate), což bylo ovšem v jeho případě na dlouhou dobu jediné jmenování, kterého se dočkal. Jelikož záviděl svému bratrovi jeho úspěchy a snažil se mu všemožně ve všem přinejmenším vyrovnat, hodila se mu vzpoura na severu Galie, kde se proti říši postavilo několik místních kmenů, okamžitě tedy vyrazil, aby nebezpečnou rebélii potřel vojenskou silou, avšak než vůbec mohl dorazit na místo, vzpoura byla potlačena, a tak mu nezbývalo než nadále sledovat, jak je jeho bratr vojensky i jinak úspěšný. Raděj se stáhl z veřejného života do ústraní a věnoval se vědám a uměním.

Výprava do Galie i Germanie byla naprosto zbytečná a nutno říci, že Domitiana od této výpravy zrazovali také Vespasianovi přátelé. Byl za tyto výstřelky často kárán a aby si uvědomil, jaké je jeho opravdové postavení, byl nucen bydlet s otcem a jeho nosítka byla nošena až za nosítky Vespasiana a Tita. Také při triumfu nad Judeí oba doprovázel, ale pouze na koni.

Jednou se také přihodilo, že za Vespasianem přišel s prosbou parthský král Vologésus a žádal o pomoc proti Alanům, Domitianus velmi usiloval, aby byl vybrán pro tento úkol právě on. Když volba padla na Tita, snažil se o to (dary a penězi), aby přišel jiný východní vládce s tou samou prosbou a mohl si tak dobýt slávu i on.

Když jeho otec a císař Vespasianus zemřel a na trůn nastoupil jeho bratr Titus, začala se pro něj dosud nepříznivá situace pomalu měnit k lepšímu: Titus mu udělil další pocty a v roce 80 n.l. si ho dokonce vybral jako svého kolegu do konzulského úřadu a označil ho veřejně jeho dědicem a nástupcem na trůn. I nadále byl však Domitianuv faktický vliv na politiku nulový. A když Titus nenadále zemřel po těžké nemoci, objevily se okamžitě fámy, že se Domitianus na smrti svého bratra podílel.

Je na místě říci, že po Vespasianově smrti Domitianus dlouho váhal, zda nemá nabídnout vojákům trojnásobný žold, než bratr a zmocnit se tak trůnu, ale nakonec se spokojil s neustálým strojením úkladů a dokonce, když Titus vážně onemocněl, rozkázal jej opustit jako mrtvého v době, kdy ještě dýchal, čímž mu neprokázal tuto poctu, být s ním až do konce, nechal ho pouze prohlásit bohem.

Domitianova vláda:
socha DomitianaKdyž v roce 81 n.l. zemřel Titus, měl Domitianus cestu na trůn bez problému zajištěnu a zdá se, že alespoň z počátku si nevedl zas tak zle: snažil se držet politické i etické linie svých předchůdců, otce a bratra. Svého zesnulého bratra nechal provolat bohem, potvrdil veškeré dary a jmenování, jenž jeho předchůdce učinil a počínal si obezřetně, zvláště pak při soudních jednáních. Zkorumpované soudce trestal a osobně nabádal lidi, aby, pokud se s tím setkají, okamžitě takového nepoctivce oznámili tribunům lidu, aby mohl být řádně stíhán. TAkto přísný byl také k úředníkům mimo hlavní město, a tak Suetonius udává, že tito úředníci: "nikdy nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji".

Dokonce, z počátku, velmi přísně přikázal trestat veškeré udavače široko daleko a prohlásil prý: "Císař, který udavače netrestá, přímo je podněcuje." Byl dokonce natolik štědrý a štítil se jakéhokoliv zabíjení, že zamýšlel zakázat také obětní obřady s býky.

Co se týče jeho stavebních projektů, tak vytrvale pokračoval v započatých stavbách jeho předchůdců, dostavěl Flaviovský amfiteátr, kde pořádal nákladné hry, vč. pěších i jízdních bitev a soubojů gladiátorek, znovu vystavěl a obnovil Kapitol (za Tita opět zničen požárem), nově vybudoval na Capitoliu chrám Jovovi Strážci, vystavěl také forum a Odeion, také Naumachii, u Tiberu (prostor pro konání námořních bitev) a stadion a mnoho dalších budov. Pro lid často pořádal nákladné a okázalé hostiny, při kterých rozdával dary. Na hrách, i při těch největších deštích přihlížel až do konce, na počest Iova Kapitolského zavedl závody, na Albské hoře konal každoročně oběti na počest Minervy. Třikrát ročně rozdával lidu také peněžitý dar (300 Sestercií). Na věnovacích nápisech nechával vyrýt pouze své jméno a to i přesto, že se na stavbách podíleli také jeho předchůdci na císařském trůně.

Domitianův stadionAčkoliv se vzdal svobodných umění hned, jakmile oblékl císařský purpur, nechával obnovovat zničené knihovny a posílal do Alexandrie opisovače, aby byl vždy dostatek kopií. Na druhou stranu nebyl nikdy obeznámený s dějepisectvím a neovládal sloh, kromě ediktů a nařízení nic nečetl. Veškeré edikty, dopisy a řeči mu psali jiní.

Domitianus se profiloval do role tradic dbalého panovníka: v divadlech opět zavedl jednotlivé sektory podle společenského postavení, jako censor vyloučil několik lidí ze senátorských řad, protože se nechovali dostatečně mravně a jejich původ se příčil starým pořádkům (šlo i o herce či bývalé otroky!). Zakázal také provádět kastraci mužů a byl silně proti homosexualitě ve společnosti. Byl horlivý uctívač bohů, hlavně pak Minervy (můžeme ji vidět na mnoha jeho mincích), každý rok, na jeji počest, pořádal nákladné hry v Panathénském stylu (gladiátorské zápasy a soutěže básníků), opět zavedl prastarý a velmi krutý trest pro Vestálku, která poruší slib čistoty a není již pannou: pohřbení za živa. Odmítl se zmocnit dědictví zemřelého, pokud měl dědice.

Co se týče jeho vojenských ambicí, chtěl se velmi vyrovnat svému otci a bratrovi, a tak krátce po nástupu na trůn (rok 83 n.l.) se vydal na vojenskou výpravu proti Germánskému kmeni Chattů, aby i on mohl ke své osobě připojit vojenský úspěch. Tyto akce a jejich vojenský význam, dle dobových autorů, byly silně pochybné a mělo jít o loupeživé nájezdy proti kmenům, které žily v Porýní. Není jisté, zda to tak bylo, či nikoliv, nicméně Domitianus, po svém návratu, uspořádal velkolepý triumf na počest jeho vítězství nad Germány (toto se objevuje také na jeho mincích). Po té v tomto území utvořil dvě nové provincie: Horní Germánii (Germania Superior) a Dolní Germánii (Germania Inferior) a dokončil anexi území známého jako Agri Decumates (Desátková pole).

Další oblastí, kam se zaměřila jeho pozornost, bylo Podunají, které už nějakou dobu čelilo hrozbě vpádu Svébů, Sarmatských Jazygů, ale také Dáků, kterým tehdy vládl schopný vojevůdce a vladař Decebalus. Již nějakou dobu trápily tuto hraniční oblast také občasné loupeživé nájezdy těchto bojovných kmenů.Dokonce, při jednom z nájezdů, padl i místní správce Oppius Sabinus. Toto tažení však, narozdíl od toho Germánského, nevedl císař osobně, nýbrž jeho zástupci. Ze začátku se ale Římanům vůbec nedařilo a v jedné z bitev byla zničena celá jedna legie i se svým velitelem, prefektem Praetoriánské gardy, Corneliem Fuskem. Domitianus, velmi rozzuřený touto potupnou porážkou, vyrazil, aby potrestal Markomany a Kvády, kteří měli, v souladu s dohodou, vyslat pomocné sbory, ale i zde byl poraženn. Bylo to pro říši velmi potupné, i přesto, že alespoň na oko se nechal Decebalus korunovat Domitianem za krále, nicméně svou nezávislost neztratil. Naopak: Řím byl nucen platit potupný tribut a dokonce byl nucen vyslat k Decebalovi odborníky z oblasti inženýrství, stavebnictví, vojenství a pod.

I když šlo o jasný neúspěch říše, Domitianus neváhal toto tažení vydávat za obrovský úspěch a dokonce v roce 86 n.l. oslavil další triumf. Jelikož nebyl dostatek zajatců do průvodu a kořist taky nestála za nic, měly v průvodu údajně pochodovat koupení otroci a jako kořist měly být vozeny předměty z císařských skladišť. Nicméně za krátko byly boje v Dákii opět obnoveny a tentokrát pro říši úspěšně, římské legie s velením Tettia Juliana dokázali Decebala porazit u Tapae (88 n.l.). K definitivní porážce krále Decebala došlo až za vlády císaře Traiana (98 - 117 n.l.). Nutno říci, že u vojska byl tento císař velice oblíben, už asi proto, že, poprvé od Augusta, zvedl žold (z 300 na 400 Sesterciů ročně), což znamenalo obrovský nápor na státní pokladnu. Zatímco lid a senát, po té, co byl Domitianus zabit, slavil, tak vojsko truchlilo a žádalo tvrdé postihy pro vrahy.

V průběhu Domitianovi vlády došlo také ke vzpouře a občanské válce, když se proti císaři postavil velitel římských sil v Horní Germanii Lucius Antonius. Tato válka byla ovšem ukončena dříve, než mohla vůbec začít a než vyžadovala osobní intervenci císaře. V průběhu bitvy (89 n.l.) s velitelem L. Maximem a jeho silami najednou, naprosto nečekaně rozmrzl Rýn a tak se k Antoniovi nemohly dostat Germáni, kteří měli přispěchat Antoniovi na pomoc. I přesto, že byla vzpoura udušena v zárodku a veškeré kompromitující dokumenty a důkazy byly zničeny, byla to dokonalá záminka pro to, aby mohl Domitianus zavést postupně další represálie proti rostoucí opozici. Mezi jeho nejvýznamnější oponenty patřili tito lidé: Herennius Senecio, Arulenus Rusticus a Neronův propuštěnec Epafroditos.

Na základě této zkušenosti, kdy se proti němu obrátil jeden z velitelů, provedl Domitianus, zásadní reformu ve správě státu a ve vojenství. Zakázal, aby v jednom táboře byly dislokovány dvě legie, dále omezil objem peněz, které mohly být uloženy v každé vojenské pokladně na pouhých 1 000 Sesterciů. Totiž, právě Lucius Antonius měl pod svým velením dvě legie a velké množství finančních prostředků, o které se při své revoltě mohl opřít. Některé nejvyšší úřednické posty otevřel také jezdcům a dokonce propuštěncům.

PO občanské válce jeho podezíravost a krutost vzrostla a jeho, dříve laskavá a štědrá vláda byla u konce. Mimo jiného dal zabít dějepisce Hermogena z Tarsu, údajně kvůli nějakým narážkám v jeho dějepisném díle, dokonce jeho hněvu neunikli ani písaři, kteří pořizovali kopie, nechal je prostě ukřižovat. Kromě výše zmíněných lidí nechal zabít také několik senátorů podezřelých z úkladů proti jeho osobě,bývalých konzulů, ale také jakéhosi Aelia Lamiu, a to kvůli jakýmsi neškodným dávným vtípkům, jeho pozornosti neunikla ani oslava Othonova synovce: Salvius Cocceianus byl popraven za to, že si dovolil slavit strýcovi narozeniny. Mezi jeho další oběti patřil také jistý muž, kterému bylo věštěno císařství, a tak nechal onoho Ettia Pompusiana, pro jistotu, popravit. Zbavil se také schopného velitele v Británii Sallustia Luculla a to pouze proto, že si dovolil nový typ oštěpu pojmenovat "Lucullský". Nechal zabít i svého bratrance a to kvůli banalitě, kdy nechal Domitiana, ve dni, kdy byl zvolen konzulem, pozdravit jako "Imperátora" a nikoliv "Konzula"

Co se týče ostatních aspektů vládnutí, tak narozdíl od svých předchůdců, kteří měli korektní vztahy se senátem a dařilo se jim držet alespoň zdání starých pořádků, Domitianus, narozdíl od Vespasiana nebo Tita považoval senát za hrozbu pro svou moc a podle toho se k této instituci také choval. Když byl jmenován císařem, narozdíl od svých předchůdců nedal slib, že nevztáhne nikdy ruku na žádného ze senátorů, nestačil mu titul Princeps (první mezi senátory), ale zavedl titul Dominus et deus (pán a bůh) a tohoto titulu užíval i při oficialitách. Nechal sám sobě stavět nákladné sochy (zlaté a stříbrné) a to pouze konkrétní váhy a bylo jich velké množství. Po jeho vítězství nad Germánskými Chatty si také nechal paralizovaným senátem odhlasovat neůměrně vysoké pocty: získal právo kdykoliv vstoupit do senátu v oblečení, které nosil triumfátor a dokonce nechal, na svou počest v kalendáři přejmenovat dva měsíce: září na Germanicus a říjen na Domitianus. V roce 85 n.l. se nechal jmenovat na doživotí censorem a získal tak neomezenou moc nad senátem a to do té míry, že mohl neomezeně jmenovat a odvolávat senátory. Vztahy byly tedy víceméně na bodu mrazu, a tak začal být Domitianus víc a víc podezíravý, neboť se množily domnělé, ale i skutečné zprávy o spiknutích proti jeho osobě, na toto doplatilo, jak jsme zmínili výše, několik lidí ze senátorského i jezdeckého stavu svým životem. Byl celkem sedmnáctkrát konzulem, častěji, než kdokoliv z jeho císařských předchůdců, po svých dvou triumfech si nechal ke jménu připojit čestný přídomek Germanicus.

Jeho despotické chování se stalo také potutelné a dobře zkrývané. Když se totiž chystal nějakého nešťastníka odpravit, nejdříve ho uchlácholil a ujistil ho o své všeobecné mírnosti. Traduje se o něm, že prý jednoho pokladníka, kterého se chystal nechat zabít, propustil od svého stolu s dary a pocitem bezpečí. Z Říma nechal vyhnat všechny filosofy. Nebylo tedy nijak těžké uhodnout, že ty obžalované, u kterých se v Domitianově řeči objevila mírnost, bude čekat ten nejhorší a nejkrutější trest.

Co se týče Domitianovi finanční politiky, tak kromě zvýšení žolddu vyčerpával státní prostředky hlavně nákladnými hrami a stavbami. Nejdříve se neutěšenou finanční situaci snažil řešit tak, že snížil početní stav vojska. Hodně brzi však přišel na to, že mu to nejenže nepomůže, ale, ještě sám sebe vystavuje nebezpečí atentátu a nájezdům barbarů. A tak začal drancovat, zabírat statky a majetek mrtvým i živým, stačila jakákoliv záminka: řeč proti císaři, to, že někdo slyšel zemřelého říkat, že dědicem jeho majetku bude císař a pod.

Svůj konec prý tušil a měl jej předpovězen od mnoha astrologů a věštců a jak se vláda tohoto, z počátku schopného vladaře a později despoty chýlila ke konci, nemohl se před ním cítit bezpečně nikdo a to včetně lidí z jeho příbuzenstva. Tak například v roce 95 n.l. nechal zabít svého bratrance a také spolukonzula Flavia Clementa, a to kvůli zmíněnému "incidentu", kdy si popletl titulaturu Domiciana, zatímco jeho malé synky, Domitiana a Vespasiana určil za své dědice. Bylo jasné, že musí dojít ke změně. Důsledkem jeho vražedných extempore bylo spiknutí.

V den, kdy mu byl předpovězen věštci a astrology jeho konec, se v 11 hodin rozhodl odejít a věnovat se péči o své tělo, ale byl zadržen komorníkem, který jej zadržel s tíim, že jej čeká neodkladná schůzka. Spiklenci, mezi které patřila i jeho manželka Domitia, propuštěnci a přátelé nejdříve váhali, kde ho mají napadnout, zda v lázni či a ž bude jíst. Nabídl se však Domitiin šafář Stephanos, kterého císař obvinil ze zpronevěry. Svou levou ruku si několik dní před tím zavázal do vlněného obvazu a předstíral zranění. Těsně před tím, než vstoupil k Domitianovi si do obvazu skoval dýku a oznámil, že jde vyzradit spiknutí, císař tedy všechny poslal pryč a Stephana přijal. V okamžiku, kdy byl Domitian začten do udání, které mu šafář přinesl, Stephanos vytasil dýku a nevěřícně zírajícího císaře bodl do slabin, ten, ač raněný se začal stavět útočníkovi na odpor, avšak byl sedmi ranami dobit. Jeho vrahem také byl vojenský přidělenec Clodianus, Partheniův propuštěnec Maximus, vrchní komorník Satur a jeden muž z gladiátorské školy. Říká se, že prý po první ráně požádal Domitianus chlapce, který se staral o domácí bůžky, aby mu podal dýku, kterou měl mít pod polštářem, on zde však našel pouze jílec a ostří bylo ulomené. Stephana prý povalil a chvíli s ním zápasil, pak byl zabit, stalo se tak 18. září 96 n.l., bylo mu 45 let a vládl 15 let. Jehho mrtvolu odnesli prý na obyčejných nosítkách a jeho ostatky spálili u Latinské silnice. Byla to jeho chůva, která popel tajně odnesla do chrámu Flaviovského rodu a jeho popel promíchala s popelem Titovi dcery Julie, o kterou se v dětství také starala.

Domitianův vzhled a osobnost:
Co se týče císařova fyzického vzhledu, Tak Suetonius říká: "Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou noh, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech jej hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchřadly teprve po dlouhé nemoci."

Prý nesnášel, když mu někdo vyčítal jeho pleš a kdykoliv někdo prohlásil něco o plešaté tváři, vztáhl si to okamžitě na sv ou osobu. Nesnášel fyzickou námahu a téměř nikde nechodil pěšky, ale na voze či koňmo nebo v nosítkách.

Kromě již zmíněné lukostřelby mezi jeho koníčky patřila hra v kostky, měl ve zvyku obědvat do sytosti, proto prý, jak se říká, po večeři nemohl sníst již ani jablko. Pořádal sice hostiny, ale neprotahoval je do západu slunce, nenásledovaly pak pitky. Před spaním se vždy šel projít na místa, kam nikdo jiný nesměl chodit. Začalo se vykládat, že se na těchto tajných procházkách koupe s těmi nejhoršími prostitutkami široko daleko. Dovedl prý také odivuhodně uvěřitelně předstírat svou zkromnost a před nástupem na trůn dokonce zálibu v básnictví (občas i přednášel). Traduje se, že na počátku své vlády se na několik hodin uchyloval, vždy každý den, do přísného ústraní, kde údajně nedělal nic jiného, než že chytal mouchy.

Zpočátku se jeho osobnost jevila jako vyrovnaný poměr mezi vadami a přednostmi, později však vady převážily a stal se nenáviděným tyranem s jehož smrtí zkončilo období vlády císařské Flaviovské dynastie a nahradil jej systém adoptivních panovníků.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz