GAIUS JULIUS CAESAR

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod
Tento vynikající státník, vojevůdce, politik, řečník, reformátor a spisovatel se narodil buďto 12. a nebo 13. července roku 100 př. n. l. / 101 (zde se prameny rozcházejí) v Římě do starobylého a váženého patricijského rodu Juliů a zemřel rukou spiklenců v Pompejově divadle při zasedání senátu o březnových Idách roku 44 př. n. l. (15. března), bylo mu tedy necelých 56 / 57 let. Caesar byl bezesporu jedním z vůbec nejmocnějších mužů antického světa a také jeden z největších Římanů všech dob. Co se týče jeho politického názoru, patřil ke straně Populárů (Populares) a navazoval na odkaz Gaia Maria. Gaius Marius měl na Caesara zřejmě velký vliv a nespojoval je pouze stejný politický názor, ale také to, že sestra Caesarova otce se za Maria provdala. Spolu s Marcem Liciniem Crassem (jeden z vůbec nejbohatších mužů tehdejšího Říma) a Gnaeem Pompeiem Magnem vytvořil tzv. První triumvirát, díky jeho výbojům v Galii se moc a vliv Říma rozšířil daleko na sever, též jako vůbec první Říman Caesar vstoupil na britské ostrovy a dokonce překročil řeku Rýn, aby zde Germánským kmenům demonstroval moc a sílu Říma a jeho legií. Po smrti Marca L. Crassa, který nešťastně padl při nepovedeném tažení do Parthské říše se dostal Caesar do konfliktu s G. Pompeiem Magnem a došlo k rozpadu triumvirátu. Proti Caesarovi stál nejen Pompeius, ale také celý senát. Caesarovi nezbývalo nic jiného, než překročit formální hranici Itálie (řeka Rubicon) a zahájit občanskou válku (49 př. n. l.). Zde také pronesl svůj citát: "Kostky jsou vrženy". Pokud totiž vojevůdce nerozpustil před vstupem do Itálie svá vojska a nevydal se do hlavního města jako soukromá osoba, vyhlásil tím válku senátu. Po skončení války se stal Caesar jediným a nesporným vládcem celé říše a byl jmenován doživotním diktátorem.

Po uchopení veškeré moci se pustil energicky do reforem celé společnosti i vlády. Jeho jmenování diktátorem na doživotí podnítilo Marca Iunia Bruta a další nespokojené senátory ke spiknutí, které vedlo k Caesarově zavraždění a další občanské válce mezi Caesarovými stoupenci a jeho vrahy. Spiklenečtí senátoři doufali, že se jim podaří obnovit republiku, avšak k tomu nedošlo a z nastalé občanské války vyšel nakonec vítězně Caesarův adoptivní syn Octavianus, později císař Augustus. Caesar tedy sehrál klíčovou roli v pádu, tehdy již zastaralé a zkostnatělé republiky, která nebyla efektivně schopna spravovat tak rozsáhlé římské državy a byl nastolen tzv. Principát. Gaius Julius Caesar byl v roce 42 př. n. l. deifikován (prohlášen senátem za jednoho z bohů) a byl uctíván v chrámech božského Caesara v celém impériu.

Jak vzniklo cognomen "Caesar"?
Plinius starší píše, že jméno bylo odvozeno od latinského caedare (vyříznout), případně též caesus (řez). Rodová větev Juliů s cognomen Caesar měla prý vzejít od muže, jenž se narodil pomocí císařského řezu. Historia Augusta nám dává další možnosti: první Caesar zabil v punských válkách slona (caesai), nebo měl bujnou kštici (Caesaris), nebo měl pro změnu jasně šedé oči(oculis caesiis). K první variantě se prý přikláněl sám Caesar, nechal v Galii razit mince se svým jménem a vyobrazením slona.

Juliovo cognomen Caesar se stalo od doby prvního císaře Augusta součástí jména a titulatury každého císaře, který usedl na římský trůn. Od doby vlády císaře Hadriana bylo jméno Caesar dáváno jeho designovanému nástupci a v době tetrarchie měl titul a jméno Caesar nižší ze spoluvládců.

Caesarův život a kariéra
Caesarova rodina: Caesar se narodil do významné Patricijské rodiny náležející ke gens Julia (rod Juliů), který svůj původ hrdě odvozoval od Iula, syna bájného Trojského hrdiny Aenea, jehož matkou byla sama bohyně Venuše (Venus). Ač se jednalo o starobylý a aristokratický rod, větev Caesarů nikdy nedosáhla na konzulskou hodnost, Caesarův otec Gaius Julius Caesar starší byl pouze Praetorem, a to i přesto, že jeho švagrem byl Gaius Marius, sedminásobný římský konzul. Caesarovou matkou byla významná patricijka Aurelia Cotta, z tohoto rodu vzešlo mnoho významných úředníků, vč. konzula. Nezdá se ale, že by matka měla na svého syna nějaký významnější vliv co se týče jeho politického názoru. Jako miminko byl Caesar kojen přímo matkou, což v této době byla spíše výjimka než pravidlo (v bohatších rodinách se najímala kojná) a když ještě povyrostl, vzala si Aurelia osobně na starost Juliovo vzdělání, zlepšoval si fyzickou kondici, jak se na Římana slušelo, učil se Řecky, psát, počítat a řečnit, jako děcko byl prý velmi nadaný, ale také dosti ctižádostivý. Caesar měl ještě dvě mladší sestry, obě pojmenované Julia (jak bylo v tomto rodě již po generace zvykem).

Politická situace:
V době, kdy Caesar prožíval dětství a vyrůstal v dospělého muže byla republika zmítána politickými zmatky, v roce 91 př. n. l. vypukla tzv. Spojenecká válka mezi Římem jako takovým, a to po té, co Marcus Livius Drusus předložil v senátě návrh, aby spojenci získali konečně zasloužené římské občanství, ale byl následně zavražděn, a jeho Italskými spojenci, kteří požadovali pro sebe Římské občanství, díky loajalitě některých ze spojeneckých kmenů se Řím podařilo nakonec zachránit. V roce 89 př. n. l. nabídl senát těm kmenům, které ukončí boje občanství, konflikt byl definitivně zažehnán roku 88 př. n. l. Zbytek odbojných kmenů v čele se Samnity porazil L. Cornelius Sulla. Téměř současně ohrožovalo republiku jiné nebezpečí a to v podobě Pontského krále Mithridata VI. , jenž napadl východní provincie. Aby toho nebylo málo, co se týče politické situace jako takové, tak mezi sebou neustále soupeřili dvě politické frakce: Optimáti (Optimates) a Populárové (Populares). K vůdcům Populares patřil Caesarův strýc a vítěz nad zpupným a vzdorovitým králem Jugurthou Gaius Marius. Mezi vedoucí muže strany Optimates patřil Lucius Cornelius Sulla, dřívější Mariův přítel a legát. Problém nastal, když oba tito mužové požadovali po senátu (mimo jiné za své zásluhy ve Spojenecké válce), velení nad tažením proti Mithridatovi. Velení nakonec vyzískal pro sebe Sulla, ovšem jen co vytáhl proti Pontskému králi a východní hrozbě, na jeho místo byl jmenován Marius. Rozčilený Sulla, kterého zpráva zastihla při obléhání malého městečka Nolly, vytáhl se svými šesti legiemi na samotný Řím, což bylo do té doby nevídané a nemyslitelné. Obyčejní vojáci neměli s pochodem na hlavní město problém, neboť mladý silný, vojácký a fešácký Sulla jim velmi imponoval. Je překvapivé, že Sulla neměl v úmyslu uchvátit moc pro sebe, byl to zarytý konzervativec a neměl rád nikoho, ať už Populáry a nebo Optimáty, zkrátka komu kohokoliv, komu byl bližší vlastní prospěch, než blaho jeho milované republiky. Prý prohlásil, že republika je prohnilá a je třeba ji vyléčit. První, co Sulla učinil, když se vrátil do města bylo postavení tribuna lidu Sulpicia Rufa (prosadil vrácení velení Mariovi), spolu se samotným Mariem a jeho dvanácti kumpány, mimo zákon. Sulpicius byl při pokusu o útěk popraven, ale Marius (tehdy mu bylo již 70 let) byl nucen ve spěchu utéci do vyhnanství, za svůj cíl si zvolil Asii. Sulla vyhlásil konzulské volby a nechal zrušit zákony stranící plebejům, například odebral nedávno získané občanství spojencům. Do voleb nijak nezasahoval, a tak byl konzulem zvolen populár Lucius Cornelius Cinna a konzervativec Gnaeus Octavius.

Válka s Mithridatem:
Mithridatés, král malého království Pontus neměl Římany nikdy rád, už za spojenecké války všemožně podporoval vzbouřené Italiky, aby toho nebylo málo, tak platil pirátům, aby dělali římským lodím co největší potíže. Vše vyvrcholilo, když se Bithýnský král (na podnět Říma) rozhodl Pontus napadnout, což si pochopitelně Mithridatés nenechal líbit a roku 88 př. n. l. vtrhl do provincie Asia, kterou bez potíží obsadil. Provincii spravoval neskutečně chamtivý místodržitel Manius Aquilius, a tak, když byl zajat a veden v okovech, místním to udělalo velkou radost. Popraven byl tak, že mu bylo do krku nalito roztavené zlato. Další pomsta vůči Římanům přišla v podobě vraždění všech Italiků, bez rozdílu věku i pohlaví, zabito bylo na 80 000 lidí. Mithridatés však neskončil: rozhodl se osvobodit Řeky, a tak v Athénách vítali Peršana jako osvoboditele od Římanů. Proti králi se nakonec vydal (viz. politické zmatky) Sulla, nejdříve porazil dvakrát Mithridatovo vojsko v Řecku a ve finále padly i Athény, Sulla nechal své vojáky, aby město vyplenili. Nedlouho po té se Sulla přepravil do Asie posilněn o další legie, které se z Říma vypravili, aby jej dostihli a zajali, nicméně cestou změnili názor a přidali se na jeho stranu. K větším bitvám již nedošlo a král se v roce 85 př. n. l. u Dardanu (nedaleko Tróje) Sullovi vzdal, vyklidil dobyté Římské území a zaplatil válečné reparace, mnohem hůře dopadla Řecká města, která zmasakrovala Italické obyvatelstvo.

Politické zmatky v hlavním městě pokračují:
Když byl Pontský problém zdárně vyřešen, obrátil se Sulla proti samotnému Římu a vládnoucím Populárům. Konzul Cina totiž mezitím přešel od Sully otevřeně k straně Populárů a Sullovi nepřátelé získali opět moc, zatímco konzervativci měli obrovský strach o své životy a majetek. Když byl Cina nezákonně vykázán z Říma, na venkově najal vojsko z otroků, gladiátorů, lupičů a jiných existencí, spojil se s G. Mariem a táhl na hlavní město. Každý z konzervativců a nebo Optimátů, či jenom boháčů, který nestihl vzít nohy na ramena, byl šíleně se mstícím Mariem zabit. Když čistky skončily, zrušil Marius veškeré Sullovi zákony a sebe s Cinou nechal zvolit konzulem (86 př. n. l.). Svůj konzulát Marius doslova prohýřil v pitkách a hostinách, brzo na to zemřel. Jeho pohřeb byl ve stylu okázalé oslavy lidu. V tuto chvíli se moci chopil, jako jediný konzul, Cina. Nevydrželo mu to však dlouho, neboť v roce 84 př. n. l. byl zabit při vzpouře vlastních vojsk. Iniciativy se opět chopil Sulla, jen co vstoupil na Italskou půdu, sbíhali se k němu Cinou pronásledovaní senátoři a jezdci ze všech stran, mezi nimi tehdá mladičký G. Pompeius se svou soukromou armádou a M. Licinius Crassus, také se svými vojáky. Populárové se v Římě chystali na obranu, dokonce jim na pomoc přišly i oddíly Samnitů, jelikož ti Sullu přímo nenáviděli. Sulla pak, při tažení v Itálii v roce 82 př. n. l. porazil vojska Populares v bitvě u Collinské brány, střet se udál v listopadu. Když pak vstoupil do města, sám sebe okamžitě jmenoval pomocí senátu diktátorem, ovšem v rámci ochrany a záchrany republiky na rozdíl od tradičního období šesti měsíců, nebyla jeho diktatura nijak časově omezena. Následovalo další kolo hrůzných proskribcí, tentokrát namířených proti Mariovcům. Sullovy čistky dokonce ve své krutosti překonaly ty Mariovi, všechny obrazy, sochy a další hmotné památky jako busty a podobně byly zničeny a jeho tělo dokonce vytaženo z hrobu a vhozeno do Tibery. proskripční listy nechal Sulla vyvěsit na Foru Romanu a každý, kdo se na nich ocitl, mohl být bez soudu zabit. Takto postiženým lidem byl zabaven majetek, který byl následně rozdělen mezi Sullovy vojáky, kteří ho v jeho věci podporovali. Zbytek pak vydražil ve veřejné dražbě. Na listinách se postupně ocitlo 2600 jezdců, 90 senátorů a nespočet dalších, méně významných osob.

Sulla se tedy s léčbou republiky nepáral, dokonce vydal tlustospis, tzv. Sullovu ústavu, kde se snažil obnovit starou aristokratickou republiku: počet senátorů zvýšil na 600 (dříve 300), udělil jim obrovské pravomoci, nyní to byl senát, který měl moc nad soudy a nad zákonodárnou činností, práva tribunů lidu byla omezena, tribun lidu nemohl následně kandidovat na další úřad, kariérní postup nastavil tak, aby nejnižší magistraturu mohl občan zastávat až ve svých třiceti letech a i u dalších postů v Cursus Honorum nastavil vyšší věkové limity.

Opět k Caesarovi:
V roce 86 př. n. l. náhle zemřel Caesarův otec, a tak se mladý Gaius, jenž právě odložil svou dětskou tógu a oblékl si tógu dospělého muže, ve svých 16 případně 17 letech stal hlavou rodiny (Pater familias), zrušil své původní zasnoubení s dívkou z velmi bohaté jezdecké rodiny, Cossutií, a za ženu si vzal Cinovu dceru Cornelii.

Pro mladého Caesara, jakožto Mariova synovce a zetě nedávno zavražděného Ciny, nebylo v Římě vůbec bezpečno a hrozilo mu smrtelné nebezpečí, ač původně na proskripčních seznamech nebyl, Sulla ho přímo vyzval, aby se se svou ženou rozvedl, zbavil jej jeho kněžského úřadu, ale také dědictví a věna jeho ženy, jelikož se s ní přes Sullovu výzvu ale odmítl rozvést, byl pak nucen se uchýlit do ústraní. Prchal před pronásledovateli na venkov, často jen o kousek unikl tomu, aby jej Sullovci zadrželi a jeho vrazi zabili, jednou je od toho odradil tím, že je podplatil. Díky zásahu jeho matky Aurelie, jejíž rodina podporovala Sullu (byli příbuznými), přátel a Vestálských panen, byl nakonec darován Caesarovi život. Sulla mu milost věnoval prý velmi neochotně a dokonce jeho prosebníky varoval slovy: "Vždyť v Caesarovy je skryto mnoho Mariů", což od něj bylo velmi prozíravé. Caesar byl na tuto větu velmi hrdý a měl skutečně v úmyslu Mariův odkaz následovat.

Caesar se po udělení milosti nevrátil do Říma, ale přidal se k propraetorovi M. Minuciovi Thermovi a vojsku v Asii. Asie byla pro Caesara jistě zajímavá, už kvůli tomu, že byla proslulá vzdělanci, ale také proto, že zde mohl dobře, jako voják, zbohatnout. Vojsko obléhalo město Mytiléna, ostrov Lesbos, Caesar byl, jako velmi schopný diplomat, vyslán k Bithýnskému králi Níkomédovi III., aby požádal krále o pomoc a podporu římské flotily. (Bithýnie, malé království na Bosporu). Na králově dvoře, v hlavním městě Nikomedeji tehdy pobyl delší dobu, a tak se vyrojily klepy o jeho homosexuálním vztahu s králem, který měl prý trvat až do královy smrti. O tomto údajném románku zpívali Caesarovi vojáci oplzlé písně při triumfu v Římě a i Suetonius nám o tom zanechal zprávy. Ať to byly klepy či skutečnost, Caesar uspěl a vracel se k Lesbu v čele loďstva.

Při závěrečném útoku na Mytilénu si počínal Caesar velmi schopně a udatně, dokonce si za záchranu svých několika spoluobčanů v boji vysloužil tzv. občanskou korunu (Corona civica), věnec z dubového listí. S touto korunou na hlavě se stal Caesar nepřehlédnutelný, a když se vydal na závody do arény, ostatní mu vzdávali čest tím, že povstali ze svých sedadel. Krátce byl Caesar také přítomen tažení proti pirátům v Kilíkii, kde sloužil pod velitelem Serviliem Isauricem .

Zpět k politické situaci:
Po dvou letech své samovlády v Římě se Sulla sám vzdal svého doživotního úřadu diktátora (80 př. n. l.) a dokonce propustil i své liktory a chodil tak zcela nechráněn po městě a po foru. Z vlastní vůle se opět stal soukromou osobou a obnovil tak republikánské zřízení. Po dvou letech zemřel (78 př. n. l.) a na státní útratu mu byl vystrojen velkolepý pohřeb.

Caesarův návrat:
Když se Caesar dozvěděl, že Sulla je konečně po smrti, mohl se opět bezpečně vrátit do Říma. V hlavním městě byly silné nálady proti Sullovi a jeho opatřeními za diktatury a ti, kteří byli donedávna pronásledováni teď dělali vše, aby se tato opatření zrušila, Sullovi příznivci uznali, že nálady jsou takové, že není možné Sullu nijak hájit. Taková byla tedy politická nálada, když se Caesar vrátil do města.

Vzhledem k tomu, že Caesar nedisponoval přílišným majetkem, pořídil si dům ve čtvrti Subura, kterou obývali většinou méně majetní lidé. V době příchodu Caesara proběhl také pokus Marca Aemilia Lepida o převrat: zverboval po venkově vojsko a táhl na Řím, chtěl se zbavit konzervativců pro vždy, ale neuspěl, uprchl na Sardinii a nedlouho na to zemřel. Převratu se ale Caesar nezúčastnil, Lepidovi příliš nevěřil, navíc věděl, že tato akce nemá šanci na úspěch. Dal se raději na dráhu veřejného obhájce a začal si budovat politické konexe tím, že pořádal různé hostiny a večírky. Vznesl žalobu proti Sullově příznivci Gnaeu Corneliu Dolabellovi (bývalý správce Makedonie) a zažaloval také dalšího Sullova přívržence Gaia Antonia Hybridu , ale jeho snaha byla neúspěšná. První byl zproštěn obžaloby a u druhého ani nedošlo k procesu. Těmito aktivitami dal však jasně najevo svou náladu vůči Sullově diktatuře a jeho opatřením, čímž si získal náklonnost lidu jako Populár, který bojuje za svou věc legálními prostředky. I když tyto případy prohrál, stal se brzy proslulý díky svým rétorským schopnostem a také díky nelítostnému stíhání bývalých provinčních správců, kteří byli nechvalně známy tím, že často provincie odírali a přišli si tak na nemalý majetek. Cicero, tehdy největší a nejlepší řečník dokonce řekl: „Najde se někdo, kdo ovládá lépe než Caesar schopnost mluvit?“ . V roce 75 př. n. l. odcestoval Caesar do rétorské školy na Rhodos, kde se učil rétorice a filosofii u slavného učitele Apollónia Molóna, který také vyučil dříve Cicerona.

Zážitek s piráty:
V průběhu plavby Egejským mořem byl zajat Caesar Kilikijskými piráty, kteří jej drželi jako rukojmího u Dodekanéského souostroví, ale i tento zážitek ho nepřipravil o nezdolnost a sebevědomí, čas v zajetí trávil tím, že psal poesii a s piráty dokonce žertoval. Když za něj piráti požadovali 20 talentů zlata, dokonce na ně sám naléhal, ať si jen řeknou o 50 talentů. neboť sám sebe tak ocenil. Jelikož za zajaté římské občany platilo výkupné to město, poblíž kterého došlo k zajetí plavidla, bylo mu celkem jedno, kolik bude jeho svoboda stát. Když byl pak propuštěn, prý jim slíbil, že je osobně ukřižuje. Piráti v Caesarovi měli zřejmě velmi sympatického společníka a neradi jej pouštěli na svobodu. K účelu dopadení pirátů shromáždil loďstvo a jal se je pronásledovat, až je nakonec dopadl a zmocnil se tak veškerého jejich bohatství. I přesto, že po správci provincie Asia požadoval v Pergamu pro své bývalé věznitele smrt, byli prodáni do otroctví. To si nenechal pochopitelně Caesar líbit a na vlastní odpovědnost je nechal ukřižovat, jak jim slíbil. Po této "mezihře" pokračoval na Rhodos.

Caesarova politická dráha:
V Římě dosáhl Caesar svého prvního politického úspěchu, když byl zvolen v roce 72 př. n. l. vojenským tribunem (tribunus militum) a nastoupil tak oficiálně politickou dráhu (Cursus honorum). V této době se Řím potýkal s dalším problémem, a to se vzpourou otroků pod vedením slavného gladiátora a bývalého člena pomocných kohort, Spartaka. Konflikt probíhal v Itálii v letech 73 - 71 př. n. l. Do této války se Caesar buďto vůbec nijak nezapojil a nebo nám o tom není nic známo. Toto legendární povstání otroků potlačil až Marcus Licinius Crassus, ale triumf mu nebyl dopřán, i přesto, že nechal ukřižovat na 6 000 otroků podél silnice Via Appia. Triumf získal G. Pompeius, a to pouze za to, že bez nějaké větší námahy pobil asi 5 000 uprchlíků. Mezi G. Pompeiem a M. Crassem panovalo velké nepřátelství už od doby L. C. Sully a málem kvůli tomu vznikla další občanská válka.

Vyvstal ovšem další problém, protože král Mithridatés si nedal pokoj a vtrhl do Bithýnie, kde mezitím král Nýkomédés zemřel a království odkázal Římu. Proti Mithridatovi vytáhl schopný konzul Lucullus. Caesar se k Lucullovi připojil, ovšem se svou, soukromě naverbovanou armádou, což bylo, stejně jako ono ukřižování pirátů, nelegální.

Jak Caesarovo neustálé vystupování proti Sullovcům, tak jeho obrana Malé Asie mu vyneslo obrovskou popularitu u běžného římského lidu. Své příznivce se snažil získávat také štědrostí, nicméně je faktem, že peníze na tuto štědrost si opatřoval různě, především u věřitelů a jeho dluh tak enormně narůstal.

Caesarův odpor k Sullově ústavě (byla dosud platná) ho politicky sblížil s význačnými muži: Gnaeem Pompeiem a Markem Crassem, tito mužové za Sully patřili k jeho velkým přívržencům a zastáncům. Pokud však chtěli nadále působit v politice, byli nuceni brát v potaz velmi široký a masivní odpor proti Sullovým opatřením, a tak se stali nakonec mluvčími lidí, kteří požadovali úplné, nebo alespoň částečné zrušení Sullových nařízení.

V roce 69 př. n. l. byl Caesar zvolen quaestorem a když zemřela jeho teta Julia, vdova po Gaiu Mariovi, pronesl oslavnou smuteční řeč, ve které nešetřil nikterak chválou na velkého Gaia Maria, v průvodu byly dokonce neseny Mariovy zakázané obrazy a jeho maska, což od doby nástupu Sully k moci bylo nevídané a pro konzervativní kliku dosti nepříjemné. Téhož roku zemřela Caesarovi i jeho žena, což pro něj bylo velmi bolestné. Odebral se sloužit do Hispánie (provincie Baetica) pod Antistiem Vetiem. Suetonius nám uvádí, že prý v Gadesu (dnes Cádiz) spatřil sochu Alexandra Velikého a prý si povzdychl, že když byl Alexander v jeho věku, měl u nohou celý známý svět a on zatím nic nedosáhl.

Po návratu z Hispánie se opět oženil, tentokrát s Pompeiou (Pompeiova vnučka) a úspěšně zažádal o vstup do senátu (67 př. n. l.). Prosadil zákon, podle kterého mělo být veškeré hlasování v senátě zveřejněno na Foru Romanu, aby každý kolemjdoucí mohl vidět, jak kdo hlasoval.

Roku 65 př. n. l. byl Caesar zvolen aedilem (městským správcem), nechal opět obnovit Mariovu památku a jeho památníky, což bylo silně kontroverzní vzhledem k tomu, že u moci byli stále tehdejší Sullovi přívrženci. Zažaloval také některé občany, protože se obohatili na majetku proskribovaných osob. Od bohatého Crassa si vypůjčil peníze a věnoval je na mnohé veřejné projekty, čímž zastínil svého kolegu Marca Calpurnia Bibula. Caesar pořádal pro lid velkolepé hry (vystoupilo na nich 320 dvojic gladiátorů), nechal, v rámci zmíněné obnovy Mariovi památky, opět postavit Mariovi sochy, čímž dal lidu jasně najevo, že stojí za odkazem tohoto velkého muže.

Ve stejném roce (67 př. n. l.) podpořil Caesar tribuna lidu Aula Gabinia, aby bylo Pompeiovi svěřeno velení římských sil v chystaném tažení Římanů proti dotírajícím pirátům ve Středozemním moři. Tehdy se zřejmě poprvé projevilo spojení Caesara a Pompeia. Pompeius se s piráty vypořádal velmi efektivně a rychle, avšak do Říma se nemohl vrátit, neboť mu bylo svěřeno velení proti stále aktivnímu králi Mithridatovi, který se snažil neustále ohrožovat oblast Malé Asie.

V roce 63 př. n. l. Caesarova kariéra nabrala obrovské tempo: nejdříve se mu zadařilo přesvědčit tribuna lidu Tita Labiena, aby vznesl žalobu proti senátorovi z řad Optimátů, zažaloval Gaia Rabiria za vraždu tribuna lidu Lucia Appuleia Saturnina. Dosáhl také toho, že se stal jedním ze soudců onoho procesu, obžalovaného obhajovala dvojice Cicero a Quintus Hortensius, ale i tak byl obžalovaný uznán vinným z velezrady (perduellio), odsouzený se dovolával svého práva k odvolání se k lidu, ale praetor Quintus Caecilius Metellus Celer jednání přerušil. Titus Labienus jej sice mohl následně dát obnovit, ale to neudělal a tak Caesar dosáhl svého cíle. Labienus byl po celé desetiletí jeho velkým spojencem.

Caesar byl zvolen za nejvyššího velekněze (pontifex maximus), což mu vyneslo nejen prestiž, ale také hezký dům na bydlení a doživotní důchod. Byl zvolen i přesto, že se to díky Caesarově milostným aférkám a hýřivému životu zdálo téměř nemožné. Zmobilizoval veškeré své síly a vypůjčil si, od koho to jenom ještě šlo a jal se podplácet voliče. Dal se také do boje proti dvěma mocným Optimátům a bývalým konzulům Quintu Lutatiu Catulovi a Publiu Serviliu Isauricovi, obě strany se vzájemně obviňovali z korupce a tak v den voleb prý Caesar řekl své matce: "Matko, dnes uvidíš svého syna jako velekněze, nebo jako vyhnance." Caesar by byl jinak díky svým velkým dluhům odeslán bojovat do provincií.

Caesarovi nastaly další krušné časy, když Cicero (toho roku konzul) odhalil Catilinovo spiknutí. není jisté, jak to dokázal, ale zřejmě tomu napomohl Crassus, kterému dlužilo hodně Catilinových přívrženců peníze. Caesar byl podezřelý, z toho, že se v tomto komplotu angažoval. Catilina byl aristokrat, ale jako mnozí jiní se dostal do hrozivých dluhů a nevěděl, jak z toho ven, nenapadlo ho nic lepšího, než revoluce. Obklopil se podobně zoufalými lidmi a dal dohromady plán, jak zatočit se senátem. Když byl odhalen, a v senátě Cicero postupně přednesl čtyři slavné řeči proti Catilinovi, kde navrhoval, jak s ním a jeho příznivci naložit, uprchl z Říma na venkov, kde sestavil ze sedláků, otroků a svých přívrženců vojsko, ale následujícího roku byl zabit v bitvě s legiemi.

V této době u Caesara doma probíhala čistě ženská oslava dobré bohyně (Bona dea), ale jistý patricij jménem Publius Clodius Pulcher se postaral o pořádný rozruch, protože tam vnikl v převleku za ženu a byl následně odhalen, obřad musel být přerušen, a Clodius z domu vyhnán, údajně měl chtít svést Caesarovu manželku Pompeiu. Pulcher byl obviněn z rouhačství, ale jelikož si nechtěl Caesar proti sobě poštvat rodinu Clodiů (velmi vlivný římský rod), nedal proti Clodiovi jediný důkaz. Díky zastrašování a uplácení svědků i soudců ze strany Clodia byl následně osvobozen. I tak se ale Caesar rozvedl, protože řekl, že na jeho ženě nesmí být ani troška podezření.

Caesar se zúčastnil jako zvolený praetorem pro rok 61 př. n. l. zasedání, kdy se řešilo, co se spiklenci, ale moc pozornosti tomu nevěnoval, jelikož četl zrovna milostný list od Catonovy sestry Servilie. Nastal trapný okamžik pro Caesarova nepřítele Marca Porcia Catona, protože obvinil Caesara, že udržuje korespondenci se spiklenci a donutil ho, aby list přečetl nahlas, on neváhal a milostný list přečetl. I když byla Caesarova řeč i argumenty přesvědčivé, nepodařilo se mu spiklence zachránit.

Během své Praetury zažil Caesar další turbulence, když se svým spojencem tribunem lidu Caeciliem Metellem předkládali natolik kontroverzní návrhy, že je senát zbavil úřadu. Teprve srocený dav na jejich podporu donutil senát, aby je instaloval zpět do jejich úřadů. Opět byla zřízena komise na vyšetření Catilinova spiknutí a opět byl Caesar v podezření, ale nebylo mu nic prokázáno.

Když skončila Caesarova Praetura, stal se správcem provincie Hispania Ulterior (Vzdálenější Hispánie), před tím musel ale vyhovět svým věřitelům, neboť byl stále velmi zadlužen a na krátkou chvíli, mezi koncem jeho praetury a začátkem úřadu propraetora byl vystaven žalobám kvůli dluhům, ve kterých se Caesar topil až po uši. Peníze si nakonec půjčil od Crassa a oplátkou mu slíbil politickou podporu proti Pompeiovi, Crassus za něj následně část dluhů uhradil a za zbylé se osobně zaručil.

V Hispánii byl Caesar dobrým správcem a opět se osvědčil. Jeho výboje proti Iberům na severu dnešního Portugalska mu vynesly dobré jméno jako schopnému vojevůdci a veliteli. Část získané kořisti použil na úhradu svých dalších velkých dluhů. byl navíc svými vojáky pozdraven jako Imperátor, což mu vyneslo nárok na triumf. Zároveň se ale chtěl stát konzulem, což dohromady nešlo uspořádat, požádal proto senát, aby mohl kandidovat v nepřítomnosti (in absentia), část senátu by mu i vyhověla a výjimku udělila, ale zatrhl mu to Cato mladší. Využil totiž tradice, kdy senát mohl zasedat pouze do západu slunce, a tak se M. Porcius Cato mladší ujal slova a řečnil a řečnil a řečnil do doby, než slunce zapadlo. Senát nemohl vydat žádné usnesení v Caesarově věci, a tak Caesar nepochodil. A tak nakonec, byť nerad nechal svůj triumf stranou a zvolil místo triumfu raději konzulát.

Není nezajímavé, že v podobně nezáviděníhodné situaci se ocitl také Pompeius, který zúčtoval jak s piráty, tak definitivně porazil krále Mithridata a k Římu připojil další území (Bithynie, Pontus, Sýrie). Oprávněně očekával, že bude přivítán senátem s ovacemi a slávou, ale to se přepočítal, neboť mnozí senátoři, vč. Catona, se báli jeho vzrůstajícího vlivu a popularity po jeho návratu do Itálie. A tak byl tento vynikající, vavříny a zlatem ověnčený, vojevůdce přivítán velmi chladně a až po obrovských průtazích se dočkal svého zaslouženého triumfu. Aby toho nebylo málo, tak mu byla zamítnuta jeho kandidatura na konzula.

Caesarův konzulát:
Podmínky konzulské volby byly dosti nedůstojné, kandidáti na konzulát byli celkem tři: Caesar, Lucius Lucceius a Marcus Calpurnius Bibulus (ten před několika lety zastával spolu s Caesarem úřad Aedila). Caesar uzavřel spojenectví s velmi bohatým Lucceiem a ucházel se o Ciceronovu podporu. Cato, jindy nezkorumpovatelný a poctivý muž, se uchýlil k uplácení ve prospěch konzervativního Bibula, a tak z oboustranně zmanipulovaných voleb vzešli noví konzulové pro rok 59 př. n. l.: Caesar a Bibulus. Jako konzul se Caesar vyznamenal především zákonodárnou činností a to tzv. agrárním zákonem a zákonem proti vyděračství v provinciích. Agrární zákon spočíval v tom, že stát měl rozdělit půdu v úrodné Campanii a další pozemky bezzemkům, od majitelů je se souhlasem vykoupit za plnou cenu a pamatovalo se především na Pompeiovy vysloužilé legionáře, kteří měli za svou službu na výsluhu nárok.

I když byl již z minulosti Caesar velkým Crassovým dlužníkem, nebránilo mu to, aby zahájil vyjednávání s Pompeiem (prosazoval v senátě jím nastolené uspořádání východních držav a rozdělení půdy pro své vojáky - veterány), tento spor mezi Pompeiem a Crassem trval již od roku 70 př. n. l. Caesar moc dobře věděl, že když podpoří jednoho, ztratí potřebnou podporu u druhého, a tak oba rivaly smířil a vznikl tzv. První triumvirát (vláda tří mužů): Pompeius, Caesar a Crassus, čímž získali velkou politickou moc a obrovské finanční prostředky. Síly těchto triumvirů byly zhruba stejné, přednosti jednoho byly vyrovnány přednostmi druhého a třetího: Pompeius je veliký a schopný vojevůdce, těšící se přízni a oblibě svých vojáků, Caesar je oblíben u prostého lidu, Crassus je obdivován a vážen pro své obrovské bohatství.

Celý svazek byl ještě upevněn svatbou Caesarovy dcery Julie s Pompeiem. Caesar se opět oženil, vzal si Calpurnii, dceru Lucia Cornelia Pisona, který byl konzulem v dalším roce. Lidé se o této nové vládě dozvěděli, když Caesar vydal zákon na rozdělení půdy chudým občanům a Pompeius a Crassus tento počin potvrdili a podpořili. Následně povolal Pompeius do města své vojáky, Bibulus se snažil prohlásit, že znamení jsou nepříznivá a zákon zrušit, ale Caesarovi odpůrci na foru mu v tom zabránili: z fora ho vyhnali, jeho liktory také, jejich svazky prutů (fasces) rozlámali a dva tribunové lidu z jeho doprovodu utrpěli zranění, Bibulus osobně byl zasažen hozenými výkaly a ze strachu o své bezpečí se na zbytek funkčního období stáhl do svého domu. Jednou za čas vydal nějaké to prohlášení o nepříznivém znamení, ale nemělo to na Caesara a spol. žádný účinek. Do komise zabývající se vykoupením a rozdělením půdy byl jmenován pochopitelně Crassus a Pompeius.

Bezohlednost této trojice v politice způsobila, že triumvirát začal postupně ztrácet u lidu popularitu, Pompeius z toho byl nešťastný, ovšem Caesar ani Crassus si z toho těžkou hlavu nedělali. Ještě, než se Caesar spěšně odebral do provincií, jelikož by jinak byl zřejmě stíhán kvůli nezákonným opatřením za konzulátu, přeřadil onoho P. Clodia do plebejského stavu, ten se stal tribunem a mohl se tak pomstít Ciceronovi za to, že proti němu svědčil a že jeho sestru Clodii označil za "lehkou děvu", nutno dodat, že prý oprávněně. Caesar, Pompeius a Crassus mu vyhověli také proto, že i oni byli terčem Ciceronových výpadů.

Caesar provinčním správcem (58 př. n. l.):
Když byl Caesar spolu s Bibulem zvolen za konzula, snažili se aristokraté omezit jeho budoucí prokonzulskou moc tak, že mu dali na starosti dohled nad lesy v Itálii, avšak působením Crassa, Pompeia a Pisona se toto rozhodnutí podařilo změnit. Caesar tak získal správcovství Předalpské Galie (severní Itálie) a Ilýrie (západní Balkán). Později, po smrti tamějšího správce, obdržel také správu Zaalpské Galie (jižní Francie), stal se tak velitelem čtyř legií (VII., VIII., IX., X.). Místo obvyklých dvou let mu byl tento úřad přiznán na pět let (získal tím imunitu a nemohl být stíhán úřady), jen co mu skončil konzulát.

Tažení Julia Caesara v Galii
Prokonzulát znamenal pro G. J. Caesara vynikající příležitost, jak nejen obohatit svou moc, ale také získat prostředky pro úhradu svých, stále velikánských, dluhů, k dispozici měl čtyři legie, do toho dvě jeho provincie byly hraniční (Ilyrie a Gallia Narbonensis). Římané měli z Galů strach a báli se, že jednoho dne vtrhnou opět do Itálie a vyplení ji. To se Caesarovi náramně hodilo a zjišťoval, jak s Galy zahájit válku, aniž by byl on ten agresor.

Příležitost na Caesara čekala právě v Galii, kde se místní kmeny neustálými válkami mezi sebou oslabovali. Situace byla napjatá, protože tehdejší spojenci Říma, Haeduové podlehli svým nepřátelům, ti si na pomoc přizvali germánský kmen Svéby a ti se následně v dobytém území prostě usadili a to i s náčelníkem Ariovistem. Aby toho zmatku nebylo málo, Helvétiové (pocházeli z dnešního Švýcarska), se dali na pochod do Galie, po té, co na jejich území vtrhli Germáni. V Galii se chtěli usadit. Po Caesarovi požadovali vstup na římské území, aby mohli přejít k pobřeží Atlantiku. Caesar jim odmítl vstup a hranice jim uzavřel opevněním ze systému valů a malých pevnůstek, dále reagoval zverbováním tří nových legií v Aquileii (město v Předalpské Galii) a další dvě legie vytvořil (XI. a XII.). Helvétiové dorazili na území kmene Haeduů a začali tam plenit, co se dalo, a tak se Haeduové obrátili s úpěnlivou žádostí o pomoc na Caesara, který nelenil, překročil hranici (což bylo nezákonné, ale přátelé v Římě tento problém vyřešili) a jal se Helvétie pronásledovat. Dohonil je u řeky Araru, počkal, až téměř celý voj Helvétiů překoná řeku a pak na zbytek zaútočil a téměř beze ztrát je pobil, nehodlal riskovat bitvu s tak početným nepřítelem najednou. Přes řeku nechal vystavět most a vydal se spížovat, jelikož zásoby se tenčili. Helvétiové se proti Caesarovi obrátili u města Bibracte (dnes Mont Beuvray), ten je (58 př. n. l.) porazil: své síly (6 legií a pomocných kohort umístil na blízký kopec, kde byl dokonale ze tří stran chráněn, bitva byla zuřivá, Caesar nakonec zvítězil a jeho legionáři pobili na 130 000 lidí. Helvetiové byli nuceni se vzdát a na Caesarův přímý rozkaz se odebrali zpět do svých domovů.

Následně vytáhl Caesar se svou armádou proti Ariovistovi na sever (dnešní Alsasko) a dohnal jej u Vensontia. Vyhnal ho hezky zpět za Rýn. Bitvě předcházelo několik neúspěšných jednání mezi Ariovistem a Caesarem. Ariovistus požadoval, aby se Caesar dostavil na jednání pouze s jízdou, bez legionářů. Jelikož Caesar nedůvěřoval své galské jízdě, nechal na jejich koně posadit legionáře X. legie, ti pak žertovali, že jejich legii povýšil Caesar do jezdeckého stavu. Jednání zkrachovalo, když Germáni vyvolali s Caesarovými "jezdci" bitku. v následné bitvě Svéby Caesar doslova smetl a zahnal je, Ariovistus sám se zachránil, ale pravděpodobně brzo na to zemřel.

Se svou armádou se Caesar následně usadil na zimu 58 - 57 př. n. l. na území kmene Sekvánů (severně od formální římské hranice), čímž dal jasně místním kmenům najevo, že zde není jenom na skok. Belgové proti jeho počínání protestovali, což posloužilo dokonale Caesarovi jako záminka pro opětovné zverbování dalších legií XIII. a XIV.), a podrobení Belgů, což také následně učinil.

V druhém roce si tedy podrobil v severní Galii Belgy, překvapil je svým rychlým pochodem, kdy během patnácti dnů dorazil na jejich území: ti sice shromáždili na obranu armádu (cca 300 000 mužů), ale Caesar je porazil nad řekou Axonou a donutil je se rozptýlit do okolí, zvlášť, když jim začínaly postupně, díky Caesarově přítomnosti, docházet zásoby. Caesar a jeho legie pak pochodovali od hradiště k hradišti a bez boje jim byly otvírány brány. Proti Římanům však povstal nečekaně kmen Nerviů a došlo k bitvě u řeky Sabis, kde Caesar Nervie zmasakroval (ženy a děti se rozhodl ušetřit).

Atuatukové, poslední kmen, který Caesarovi vzdoroval, se rozhodli bránit svou svobodu v jednom hradišti, na oko s Caesarem uzavřeli mír a v noci tábořící Římany přepadli. Nastala těžká bitva a krutá řež, kde legie jenom těžko odolávali přesile Galů a vypadalo to s nimi chvíli velmi zle, situaci zachránil až Caesarův legát Titus Labienus, který přivedl rychle posilu v podobě dvou legií. Atuatukové byli poraženi, hodně jich bylo pobito, zbytek byl prodán do otroctví.

v roce 56 př. n. l. také získal legát Publius Crassus, syn Marca Crassa, Akvitánii, čímž podstatná část Galie přešla pod nadvládu Říma a Caesar mohl do hlavního města poslat zprávu o svém vítězství. Na oslavu byly díky Pompeiovi, konány patnáctidenní slavnosti. Na zimu se Caesar opět odebral na jih.

Zatímco se Caesar věnoval inspekční cestě po Ilyrii, dobýval jeden z jeho legátů, Servius Galba Alpské průsmyky, vše šlo skvěle, až do chvíle, kdy kmen Venétů (sídlili na dnešním Bretaňském poloostrově) zajal několik římských důstojníků, kteří zde byli zabavovat potraviny pro vojsko. Jejich činem se nechaly inspirovat i další kmeny sídlící na pobřeží. Caesara tato znepokojující zpráva vyburcovala k okamžité akci, spěšným pochodem vyrazil na místo a Crassa požádal, aby vybudoval válečné loďstvo. Až do připlutí flotily se nedařilo Caesarovi zasadit nepřátelům rozhodující úder. Vše se změnilo, když došlo k námořní bitvě. Venétové, díky rozměrům a výšce svých lodí, měli zpočátku převahu, ovšem jen co přestal vát vítr, jejich plachetní lodě se zastavily, zatímco Caesarovy veslice mohly dále manévrovat. Brzo na to byly Venétské lodě rozděleny a obsazeny Římany, odpor Venétů tím skončil. Caesar je velmi tvrdě potrestal a použil je jako exemplární případ pro ty z kmenů, které by mohly dostat podobný nápad. Celou radu starších nechal popravit a zbytek kmene byl prodán do otroctví. Netrvalo dlouho a podařilo se zpacifikovat zbylé odbojné kmeny. Zásluhu na tom měl P. Crassus, který se svými vojáky pobil na 50 000 Aquitanů a Cantabrů. Římská vojska tuto zimu přečkala na území poražených kmenů.

Caesar se přesunul na jednání s Pompeiem a Crassem. Setkání se uskutečnilo v italském městečku Luca. Již v této době se začali projevovat první rozpory mezi triumviry, obzvlášť Pompeius a Crassus mezi sebou měli opět rozpory, které se utišili vytvořením politického svazku, avšak každý si moc dobře uvědomoval, že jejich síla a úspěch tkví právě v jednotě všech a kromě toho, nikdo neměl sám o sobě dostatek moci na to, aby se chopil sám vlády nad Římem. Caesarovi bylo tedy prodlouženo Imperium na dalších 5 let, Crassus a Pompeius se měli stát konzuly na další rok. Caesarovi byl tak dán dostatek času, aby si porobil všechny dosud svobodné kmeny mezi Pyrenejemi a řekou Rýnem.

celou akci měl Caesar ulehčenu tím, že Galové byli nejednotní a často sami zvali Římany, aby jim pomohli proti jejich sousedům. Hned na počátku roku 55 př. n. l. čekala na Caesara další hrozba a opět přišla od stěhujících se Germánů. Caesar se jim postavil u řeky Mosy (dnešní Maasa), ale jejich početní převaha byla natolik výrazná, že byl nucen uchýlit se ke zradě. Zajal Germánské náčelníky a na barbary zaútočil. Bez vedení byla armáda rychle rozprášena, Caesar uvádí, že padlo na 400 000 mužů, žen a dětí. Ti Germáni, kteří se neutopili při útěku v Rýně, nechal Caesar na pokoji a dovolil jim, aby se přidali k jeho vojsku. Na skutečnost, že se Caesar uchýlil ke lsti a zradě se v senátě snažil upozornit Cato, ale hrozba vpádu 400 000 divokých barbarů do Itálie byla pro Římany dostatečným argumentem, aby Catonovým výtkám nedopřáli sluchu.
Kvůli tomuto vpádu germánských kmenů Usipetů a Tenkterů musel Caesar demonstrativně překročit Rýn a vydat se na trestnou výpravu, aby si to Germáni propříště rozmysleli (55 př. n. l.). Přepravit své legie na lodích se Caesarovi nezdálo příliš bezpečné a důstojné legionářů, a tak nechal vystavět přes Rýn dřevěný most (stavba trvala deset dnů), po kterém svá vojska převedl, ale na území Germánů se příliš neohřál, pobyl zde pouze několik dní, kdy probíhaly pouze bezvýznamné šarvátky a jeho legionáři plenili, následně své legie převedl zpět do Galie a most nechal ztrhnout.

Téhož roku se Caesar vydal se dvěma legiemi, svou milovanou X. legií a také VII. legií, do Británie. Co se týče povědomí Římanů o Británii, tak tento ostrov byl ještě větší neznámou, než Germáni. Caesar chtěl touto výpravou rozšířit Římu obzory, ale také zastínit Pompeia a jeho výpravy, kromě toho se zde nacházely bohatá ložiska cínu a mědi a jako bonus několik uprchlých Belgických náčelníků. Přes noc se přeplavil Caesar přes kanál a další ráno už přistával někde poblíž dnešního Doveru. Pobřeží bylo silně bráněno místními kmeny a legionáři se obávali vstoupit do hluboké vody, jelikož by se ocitli v nevýhodné pozici, situaci zachránil Aquilifer (orlonoš) X. legie, který se vrhl i s orlem přes palubu do moře. Legionáři statečného znakonoše následovali a vrhli se za ním jakojeden muž, nemohli totiž dopustit, aby byli zahanbeni a aby kdyžtak padl Orel legie do rukou barbarů. Následovaly těžké boje, nakonec se vylodění podařilo a Římané zahnali obránce na útěk a pobřeží dobyli. V Británii Caesar dlouho nepobyl, jelikož se blížila zima a do toho byla jeho flotila s jízdou zablokována bouřemi, a tak nemohl proniknout hlouběji do vnitrozemí, přijal tak alespoň pár poselstev s žádostí o mír, vrátil se zpět do Galie a přitom neztratil svou tvář.

Přes zimu začal Caesar horečně shromažďovat velké množství transportních plavidel a zásob a v červnu 54 př. n. l. nalodil svých pět legií (v Galii zůstaly jen tři) a expedici zopakoval. Ani tentokrát se však jeho dobrodružství nevyhnulo komplikacím a desetina z jeho loďstva, které čítalo na 800 plavidel, byla zničena či poškozena v bouři. Vylodění se nakonec zadařilo a pobřeží bez problému dobyl. Pustil se horečně do oprav poškozených lodí a zbytek doplnil novými. Brzy ale zjistil, že postup do vnitrozemí nebude tak jednoduchý, protože do čela britského odporu byl zvolen válečník Cassivellaunus, jehož vynikající zdržovací taktika legie dost vyčerpávala. Nakonec byla hlavní pevnost Casivelauna dobyta a jeho armáda rozprášena. mezitím dorazila Caesarovi zpráva, že předmostí legií na pobřeží je pod silným útokem, byl tedy nucen se vrátit a z hrozbou se vypořádat. Po odražení útoku se vrátil zpět do Británie. Při této expedici Caesar Došel až k řece Tamesus (Temže), kde ho místní Britonské kmeny v čele s Caselaunem ujistili o poddanosti Římu. Caesar jim uložil rukojmí a roční tribut a vrátil se v září zpět do Galie.

Caesarovy výpravy způsobili v senátě obrovskou senzaci, jelikož on byl historicky první Říman, který se vydal do těchto neznámých dálav. I když Caesar od obsazení Británie a Germánie nakonec upustil, tak hranice říše byly ustanoveny na Rýně, což představovalo obrovský územní zisk. Na počest Caesarových úspěchů byly opět v Římě konány děkovné slavnosti.

V zimě roku 54 - 53 př. n. l. musel Caesar své legie umístit na přezimování do mnohem větších vzdáleností od sebe, jelikož toho roku byla špatná sklizeň obilí, což situaci poněkud komplikovalo a bylo to to, na co čekali stále ještě odbojné Galské kmeny. Caesar se tedy musel nově vypořádat s neklidem mezi nově porobenými kmeny v Galii, v roce 54 př. n. l. se vzbouřili kmeny Eburonů, Treverů a Nerviů. Eburonové, pod vedením náčelníka Ambiorixe, zaútočili na Římany na svém území (legio XIV. a dalších pět nově vytvořených kohort), tyto římské jednotky byly pod velením legátů Quinta Sabina a Lucia Cotty, nastaly zmatky a díky nerozhodnosti velení u Římanů došlo ke katastrofě: opustili relativní bezpečí svého opevněného tábora (Eburonové je vylákali ven pod záminkou možnosti volného odchodu), Galové je pak venku napadli ze zálohy a skoro všechny pobili. Některým se podařilo vrátit do tábora, tam ale spáchali sebevraždu. Nerviové také přiložili ruku k dílu a zcela po římsku oblehli další Římany v jejich táboře, ovšem pod velením energického Q. Cicera se legie ve svém zimním táboře ubránili a dovedli si držet Nervie v uctivé vzdálenosti. Obleženým přispěchal na pomoc Caesar se dvěma legiemi, Římané Nervie porazili a rozehnali do okolí. Té zimy ještě povstal kmen Treverů, ale ty porazil Caesarův legát Titus Labienus. Caesar očekával potíže, a tak zformoval další legie (XIV. a XV.) a I. legii si dokonce vypůjčil od Pompeia. Ze začátku se tedy Galům podařilo získat i nějaká vítězství, ale nakonec byly tyto kmeny zbaveny svobody definitivně. Zbytek zimy se rozhodl Caesar přečkat v Galii.

I přesto, že tento vynikající státník a vojevůdce byl pro Římský stát obrovským přínosem, v senátě byl mezi konzervativci stále více neoblíben. Crassus a Pompeius získali dle dohody konzulát (55 př. n. l.), Caesar získal Imperium na dalších pět let. V roce 54 př. n. l. zemřela po komplikovaném porodu Caesarova dcera Julia, čímž zaniklo příbuzenství s Pompeiem a Crassus padl v bitvě u Carrhae proti Parthům, 7 legií bylo zničeno (53 př. n. l.). Triumvirát tedy zanikl a Pompeius se začal v hlavním městě ucházet o podporu Optimátů, Caesar mu nabídl za ženu Julii, mladší sestru zemřelé, ale Pompeius se místo toho oženil s Cornelií Metellou (dcera Metella Scipiona, největšího Caesarova nepřítele). Vztahy mezi Caesarem a Pompeiem byly tedy na bodu mrazu, jelikož Pompeius měl ve svých rukou veškeré politické dění, a to i přes snahu Caesarových přátel, ale Caesar měl zase své vynikající legie, kterých se Pompeius obával. Přezimovat se rozhodl, pro jistotu díky napjaté politické situaci, v Itálii, aby byl blíže Římu, kdyby situace vyžadovala jeho zásah. Zde ho zastihla další zpráva o povstání v Galii, a tak se okamžitě vrátil a začal nové odvody do své armády, aby doplnil ztráty.

Další Galské povstání:
Hned z jara následujícího roku došlo na území kmene Treverů opět k povstání, ale Titus Labienus, stejně jako loni, uštědřil těmto odbojným Galům porážku. Caesar se obával, že by mohli Germáni opět dostat nápad pomoci Galům, a tak opět nechal vystavět přes Rýn most, převedl své legie, ale Germáni před ním uprchli do blízkých lesů, a tak vojáci vypálili jejich domovy a zničili úrodu a vrátili se zpět. Eburonové, kteří toho zřejmě neměli stále dost, opět povstali a mezitím, co je Caesar pronásledoval v místních lesnatých oblastech, překročilo zhruba 2000 Germánských jezdců Rýn a napadli římský tábor poblíž hradiště Atuatuka. Této legii velel již zmíněný Cicero a i přesto, že měl legii složenu převážně z nováčků, tábor uhájil. Do potíží se dostalo pět kohort, které se vydali spížovat, byli napadeni, třem se podařilo po udatném boji uniknout, ale zbylé dvě byly obklíčeny a zničeny.

Mezitím v zimě vyvstal další a mnohem palčivější problém, jelikož se Galové dozvěděli o turbulencích v Římě a očekávali, že to nějaký čas Caesara pozdrží a on nebude mít prostor, jak by proti nim účinně zasáhl. A tak začalo povstání sjednocených kmenů pod velením Vercingetorixe, náčelníka kmene Arvernů. Caesar ovšem zareagoval okamžitě, vyrazil z Itálie a za neuvěřitelně krátký čas dovedl shromáždit veškeré legie a proti Vercingetorigovi vytáhnout. Po menších úvodních potyčkách oblehl Caesar město Avaricum (Bourges), které se Vercingetorix ani nenamáhal bránit, věděl, že prozatím nemá proti Římanům šanci. Obránci Avarica byli ale houževnatí a bránili se do posledních sil. Když město padlo, krutě za svou odbojnost zaplatili: Caesar píše, že z původního počtu přibližně 40 000 lidí se podařilo z města uprchnout asi 800 mužům. Vercingetorigova taktika spálené země přinesla Caesarovi mnoho problémů a starostí se zásobováním svých jednotek, odřízl jej totiž od jeho zásobovacích tras. Římané se přesto oklepali, i když zásobování bylo čím dál obtížnější a pokračovali v tažení. Vercingetorix však Caesara v bitvě u Gergovie (pro Římany to bylo doslova katastrofální fiasko a jen s obtížemi se dovedli stáhnout do bezpečí) porazil. Římské ztráty čítaly 700 mužů, z toho 46 centurionů (!). Když Caesar viděl, že u tohoto hradiště nemá šanci uspět, odtáhl na území kmene Haeduů, kteří od Římanů po Gergovijské porážce, odpadli. Tam se setkal se svým legátem Titem Labienem, který se svými legiemi operoval poblíž Lutetie (dnešní Paříž). Caesarovi bylo jasné, že nyní nemůže spoléhat na to, že mu budou kmeny vydávat zásoby dobrovolně, navíc byl odříznut od posil a spolehnout se tedy mohl jen na Germány, zásoby jídla se mezitím stále tenčily a tenčily a začal hlad.

Místo toho, aby Vercingetorix dále důsledně pokračoval ve své defensivní taktice, dal se do boje s Caesarovým vojskem v řádné bitvě, kde se nemohl legionářům rovnat. Nedostatky v jízdě Caesar kompenzoval svými Germánskými pomocnými jezdeckými alae, kteří Galskou jízdu v boji převyšovali. Vercingetorix se, po dalších menších šarvátkách, stáhl do oppida Alesie a to s armádou čítající něco kolem 80 000 bojovníků. Caesar bez otálení začal Alesii obléhat a kolem nechal vystavět 35 km dlouhé obléhací dílo. Obléhání Římany v počtu 55 000 vojáků trvalo třicet dní. Vercingetorigovi na pomoc vyrazila obrovská armáda Galů (údajně neuvěřitelných 250 000 válečníků), ale ty Římané dokázali při heroickém boji neuvěřitelně porazit v bitvě o Alesii, Vercingetorigovi pak nezbylo nic jiného, než se vzdát, v roce 46 př. n. l. byl v Římě popraven po té, co byl veden v Caesarově triumfálním průvodu. Na počest tohoto neuvěřitelného vítězství byly v Římě konány dvacetidenní děkovné slavnosti, Galie byla definitivně porobena a na dalších 450 let patřící Římu.

Další rok (51 př. n. l.) už Caesar čelil pouze malým místním povstáním, které nemilosrdně potlačil, tribut a kořist použil na financování své armády, na konci války celkem 13 legií. Finance použil také pro svůj politický boj v hlavním městě. Nemusel se také díky nabitému majetku bát věřitelů, byl jedním vůbec z nejbohatších občanů té doby. K řadám jeho legátů patřil jeho bratranec Lucius Julius Caesar, Marcus Antonius, Titus Labienus, Quintus Tullius Cicero, bratr Marca Tullia Cicerona, a Crassův syn, Publius Licinius Crassus. K obrovské kořisti přišel nejen Caesar, jeho legáti a důstojníci, ale i obyčejní legionáři, vědělo se, že dostat se do Caesarova štábu a nebo vojska znamenalo významný přísun prostředků. Nová provincie byla pojmenována prozatím Galia comata. Plutarchos uvádí, že bylo porobeno 800 měst, 300 kmenů, milion Galů bylo prodáno do otroctví a milion, že padl ve válce. I přesto, že doboví autoři měli tendence údaje poněkud zveličovat, je nesporným faktem, že tato tažení byla největší od doby Alexandra Velikého. Caesar o svých zážitcích píše v dochovaném díle Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce Galské).

Politická mezihra aneb násilný Clodius na scéně
Nyní se podívejme na to, co se dělo v Římě, zatímco byl Caesar na svém tažení v Galii. Něco málo bylo nastíněno v předchozí kapitole, ale nyní je čas probrat to více pod lupou a doplnit si tak souvislosti. V Římě si život plynul klidnými vodami, dohled nad tím měli pevně v rukou oba zbývající triumvirové, jenže to mělo brzo skončit, z části i díky G. J. C., který vyhověl P. Clodiovi (ano, ano, už jsme o něm slyšeli), aby se z patricie stal plebejcem a mohl kandidovat na tribuna lidu. Jen co se Clodius stal tribunem, začalo v Římě peklo: zorganizoval si své tlupy ozbrojenců, kterým se podařilo z města vyhnat dokonce Cicerona. To Clodiovi však nestačilo a rozhodl se, že z města vyžene nikoho menšího, než jednoho z triumvirů, G. Pompeia. Ten začal být zasypáván výhrůžkami, nadávkami a posměchem chudých, kamkoliv se ve městě vrtnul a nezbylo mu nic jiného, než se, z obavy o vlastní krk, zabarikádovat ve svém domě. Clodius pro své zběsilé řádění získal většinu senátu, neboť mnohým činilo potěšení, že velký Pompeius je pokořen a ukrývá se ve svém domě. V roce 58 př. n. l. se stal tribunem lidu Titus Annius Milo, který byl Pompeiovým klientem a události nabraly rychlý spád: Milo zažaloval Clodia z rozpoutání násilí, ale proces byl zastaven Praetorem, toho roku jím byl nikdo jiný, než Clodiův bratr Appius. Mezi Clodiem a Milonem vypukla v hlavním městě válka, Clodius nasadil své ozbrojence, Milo Pompeiovi veterány, v roce 57 př. n. l. Pompeius dosáhl toho, že se Cicero mohl vrátit do města. Další vlna šíleného násilí byla rozpoutána, když se mělo řešit, kdo obdrží velení proti Parthům, kteří napadali římské državy na východě. Clodius prosazoval Crassa, Pompeius si to vyložil tak, že právě Crassus má Clodia pod palcem a oheň byl na střeše.

Jak víme, v této době se Caesar chystal na poradu s ostatními triumviry a víme také, že Crassus a Pompeius měli mezi sebou rozpory: teď už víme, proč. Caesar ovšem zasáhl a došlo k politické dohodě: Crassus a Pompeius budou zvoleni konzuly, Caesar bude dále správcem v provinciích a až Crassovi a Pompeiovi skončí konzulát, odeberou se jako prokonzulové do provincií: Crassus do Sýrie a Pompeius do Hispánie. Tímto krokem ovládli triumvirové veškeré ozbrojené síly státu.

Toto usmíření ale dlouho nevydrželo, roku 54 př. n. l. zemřela Julia a v roce 53 př. n. l. utrpěli Římané strašnou porážku od Parthů: Když Crassus s legiemi pochodoval Syrskou pouští, Parthové je z nenadání obklíčili a místo toho, aby se namáhali s útokem na římský šik, bez přestávky nebohé, žízní a vedrem umdlévající vojáky, zasypávali šípy. Tažení se změnilo v ústup, Crassův syn padl předchozího dne a Crassus starší se pokusil o vyjednávání, avšak byl Parthy zabit. Do bezpečí římského území se dostalo jen málo mužů, na 10 000 jich v poušti padlo.

Rozpadu triumvirátu už nic nestálo v cestě, zdálo se, že na pomyslném koni teď sedí Pompeius, jelikož Caesar se zabýval Vercingetorigem. Clodius a Milo opět zahájili svou soukromou válku (53 a 52 př. n. l.), šlo o to, kdo bude zvolen konzulem. V jedné z rvaček byl Clodius zabit a rozlícený dav uctil památku milovaného Clodia tím, že vzal budovu senátu útokem a vypálil ji. Násilí a zmatek v Římě byl neúnosný a bylo jasné, že se musí nastolit opět řád a pořádek. Dispozice k tomu neměl nikdo jiný, než G. Pompeius.

Občanská válka
V roce 52 př. n. l. rostlo v Římě i nadále politické napětí, jelikož Pompeius začal se senátem a jeho konzervativní frakcí v čele s Ciceronem otevřeně spolupracovat, dokonce získal úřad konzula bez kolegy s výjimečnými pravomocemi. S násilím a gangy zatočil rychle a nemilosrdně a Milo byl poslán do vyhnanství, za ženu si, jak víme, vzal místo Julie mladší Cornelii (dcera Quinta Metella Scipiona). Q. M. Scipio pak zastával spolu s Pompeiem úřad konzula po zbytek roku.

Pomalu se schylovalo k nevyhnutelnému boji, Caesar vykonal inspekci, zjišťoval nálady mezi vojskem a jeho bojovou morálku a připravenost, část svých sil přesunul blíže k Itálii, nicméně byl nucen dvě ze svých legií odeslat na připravované tažení proti Parthům, které pochopitelně později padlo. Pompeiovi vrátil jeho I. legii a poslal mu též legii XV., která byla nově odvedena. Po vypršení trvání Caesarova úřadu mu senát nařídil, aby neprodleně rozpustil svá vojska a vrátil se do Říma jako soukromník, kandidatura na konzula In absentia mu nebyla opět umožněna, novou provincii nedostal. Chvíli se zdálo, že mu Pompeius s žádostí vyhoví, ale musel si vybrat a zvolil své nové přátele a s Caesarem už dále nepočítal. V roce 51 př. n. l. vydal prohlášení, že se musí Caesar na jaře roku 50 př. n. l. vrátit do města. K tomuto byl vydán také zákon, a to na počátku roku 50 př. n. l. Caesar mezitím získal na svou stranu tribuna lidu Gaia Scribonia Curiona a ten veškeré pokusy, jak Caesara zbavit velení, vetoval. Vztahy se i nadále vyostřovaly. Pompeius se odebral na venkov a vše sledoval, v prosinci roku 50 př. n. l. ho senát vyzval, aby vedl vojsko proti Caesarovi, s čímž pochopitelně souhlasil, byl vyhlášen výjimečný stav, nařízeny odvody po celé Itálii a do Říma byly povolány Pompeiovy jednotky.

Veškeré další Caesarovy pokusy o smír Pompeius bojkotoval a to dokonce i tehdy, když 1. ledna 49 př. n. l. v senátě vystoupil Caesarův bývalý důstojník a nyní tribun lidu M. Antonius, kde přečetl dopis od Caesara, ve kterém nabízí smír. Oba mužové měli rozpustit svá vojska a vzdát se svých pravomocí. Je tedy patrné, že Caesar se snažil do poslední chvíle najít mírové východisko z patové situace. Senát tento kompromis zamítl. Na Antoniovo veto zákona, který zbavoval Caesara velení, nebrali senátoři zřetel. Antonius, Curio a další z Caesarových věrných, Caelius, vzali nohy na ramena a v přestrojení za otroky z města uprchli a pospíchali za Caesarem do Raveny.

Když dorazili uprchlíci do Raveny, Caesar shledal, že situace se vyhrotila, a tak 10. ledna 49 př. n. l. s jedinou X. legií překročil říčku Rubicon (zbytek jeho armády následoval), čímž zahájil další občanskou válku, ke které byl ovšem dotlačen Pompeiem a jeho klikou v senátě. Senát jej okamžitě vyhlásil za nepřítele státu, do bývalých Caesarových provincií byli jmenováni noví správci, znovu se horečně verbovalo, vrchním velitelem se nestal nikdo jiný, než Pompeius. Caesar mezi tím spěšným pochodem postupoval na jih Apeninského poloostrova, čímž své nepřátele dokonale zaskočil. Velmi rychle se tak dostal až do Arimina, kde rozmístil své posádky po dalších pobřežních městech. Vojáci Caesara v jeho věci podporovali, je ale fakt, že valná většina jich nebylo z Itálie, ale z Předalpské Galie nebo z Jižní Galie, a tak neměli s pochodem v Itálii a na Řím žádný problém vyplývající z konfliktu svědomí. Navíc jim v této době Caesar zdvojnásobil plat na příjemných 225 Denárů ročně, což byla také jistě významná motivace.

Tažení Itálií:
Pompeius nebyl Caesarovým krokem nijak zaskočen, dokonce sebevědomě prohlašoval, že stačí, aby tlesknul a jeho věrní vojáci se k němu začnou sbíhat ze všech stran. Podcenil ovšem Caesarovu pověstnou rychlost, díky které bleskově dorazil do Arimia a nečekal, že bude co nevidět pozorovat, jak se blíží Caesar směrem na Řím. Pompeius shledal, že Řím jako takový nemůže nikdy udržet, a tak zavelel k evakuaci z Říma, ale i z celé Itálie, což mu měli jeho spojenci za zlé, neboť to vypadalo, že se vzdávají a uznávají svou porážku. Pompeius ovšem neztrácel sebejistotu, vždyť má přece v Hispánii a na východě své věrné armády, s těmi zcela jistě toho zpropadeného Caesara i s jeho armádou zašlape do země.

K Caesarovi bylo vysláno poselstvo ze samotného Říma, ale ten je odeslal zpět s tím, že mu vždy záleželo víc na jeho cti a pověsti, než na životě. Krátce po té vstoupil Caesar do Říma. Bylo mu ale jasné, že válku nevyhraje tím, že obsadí hlavní město. Získal návdavkem státní poklad, který ve spěchu prchající Pompeius a jeho klika, zanechali ve městě. Dokud se ale po světě pohyboval Pompeius a jeho stoupenci, nedopřál si chvilku klidu a hned vyrazil na pochod. Věděl, že republikáni chtějí opustit Itálii, a tak je spěšným pochodem pronásledoval do přístavu Brundisium. Cestu se mu pokusil zkomplikovat jeho rival Domitius Ahenobarbus, který neměl autoritu ani v Pompeiovi a ani v Caesarovi, a tak se mu snažil cestu zkomplikovat nebo úplně zatrhnout. Musel se ovšem asi dost divit, když jeho 10 000 mužů přešlo k Caesarovi a návdavkem mu s sebou přivezli Ahenobarba. Brzo po té oblehl republikánské síly v Brundisiu a Pompeius se ocitl v úzkých: jeho flotila nebyla dostatečně velká na to, aby pojala legie najednou, a tak vyslal do Řecka část a pak musel držet proti Caesarovi přístav do té doby, než lodě připlují zpět a naloží zbytek. Caesar doufal, že občanskou válku rychle ukončí ještě na Italské půdě, ale to mu nevyšlo a Pompeius uprchl. V Řecku začal shánět loajální vojska ze všech stran.

Caesar v Římě:
Když konečně Caesar dobil Brundisium, nechal své vyčerpané vojáky odpočinout a vydal se do hlavního města, kde si potřeboval zajistit podporu, a to nejen obyvatelstva, ale i zbylých senátorů, aby mohl bezpečně vyrazit proti Pompeiovi. Neustále proto všem zdůrazňoval, že on není uchvatitel veškeré moci, že chce zachránit republiku a že je to naopak mocichtivý Pompeius, který si chce z jejich milované republiky udělat soukromé království a vládnout sám. Ač se to mnohým zdálo neuvěřitelné, Caesar se, na rozdíl od Sully či Maria, neuchýlil k proskribcím, naopak: své nepřátelé omilostnil (pustil i Domitia Ahenobarba) a od dosud nerozhodnutých nepožadoval nijak, aby se mu zavazovali přísahou, nebo něco podobného. Tímto si vysloužil popularitu a Pompeius nemohl doufat, že se proti Caesarovi Itálie vzbouří, až bude pryč. Tato činnost zabrala Caesarovi 14 dní a když zanechal řádně zvolenému praetoru Marcu Lepidovi na starosti Řím, mohl se vydat opět do akce.

Během 27 dnů dlouhého pochodu do Hispánie oblehl Massilii (Marseille), jižní Galie, přístavní město, bývalá Řecká kolonie. Město mu uzavřelo bránu a postavilo se nečekaně na stranu Pompeiovců, Caesar se nechtěl zdržovat, a tak zde zanechal část nově odvedených legií, aby se s protivníkem vypořádaly. Pokračoval spěšně do Hispánie. Zde se utkal z Pompeiovským vojskem pod vedením legátů Afrania a Petreia v bitvě u Ilerdy, které porazil a zajistil si tím kontrolu nad veškerými západními provinciemi.

Po akci v Hispánii se Caesar Vrátil do Říma a vytvořil čtyři nové legie (I.-IV.), byl zvolen konzulem pro rok 48 př. n. l. Jeho armáda tak čítala 33 legií. Svým přívržencům rozdělil významné posty ve správě státu, lidu nechal bezplatně rozdělit obilí, aby odčinil křivdy, které napáchal Sulla, udělil dětem proskribovaných osob opět občanská práva. Hospodářská krize za období otřesů v republikánském zřízení a následné občanské válce vedla k tomu, že lidé zadržovali doma oběživo nad rámec běžného jako své poklady stojící mimo koloběh výroby a směny a byl tudíž nedostatek hotovosti a rostly dluhy. Velká část dlužníků nemohla své závazky za takových podmínek splácet (někteří své dluhy chtěli skutečně uhradit), majetní věřitelé odmítali poskytovat půjčky a když se už někomu přece jen podařilo úvěr získat, musel za něj ručit, nejčastěji svým pozemkovým majetkem. Jelikož ale i ceny pozemků šli postupně dolů, věřitelé se oprávněně obávali o své finance. Caesar přišel s kompromisním řešením: úroky z dluhů budou považovány za splátku jako takovou a nařídil, aby byly pozemky, kterými dlužník ručil věřiteli, oceněny hodnotou, jakou měli před válkou. Když to ale k řešení problému nevedlo, rozhodl se pro drastičtější opatření proti tezaurovaným penězům v pokladnách bohatých občanů: vydal zákon, který omezoval majetek jednotlivce v hotovosti na 15 000 denárů ve zlatě či stříbře. Dále udělil římské občanství lidem žijícím v Předalpské galii, čímž si proti sobě popudil mnohé konzervativně smýšlející politiky. Tuto legislativní smršť zvládl jako diktátor za pouhých deset dní a okamžitě vyrazil spolu s 15 000 muži (12 legií shromážděných v prosinci 49 př. n. l. Brundisiu), přeplavil se po Jaderském moři, které bez ustání křižovala flotila pod vedením Marca Bibula (nedlouho po té zemřel na jakousi horečku), ale Caesarovi se podařilo nepozorovaně uniknout. Chtěl vyhnat Pompeiovce z Řecka. Pompeius ovšem také nezahálel a zburcoval veškeré východní vazalské státy a povolal k sobě svých jedenáct východních legií. Podařilo se mu tak vytvořit silnou armádu, která měla Caesara porazit. Caesar přistál poblíž Dyrrhachia (Drač) v Epeiru. K rozhodujícím bitvám mělo tedy dojít v Řecku, ale hned ve velmi zajímavé bitvě u zmíněného Dyrrhachia Caesar jenom díky štěstí unikl katastrofální porážce, Pompeiovcům se zadařilo prolomit jeho obranu. Tento úspěch Pompeiově straně dodal odvahu a sebevědomí, už si mysleli, že Caesar je poražen a jeho definitivní zničení je jenom otázkou času. Pompeius se ve svém hodnocení šeredně spletl a měl to zjistit již brzo.

Po této porážce se nezlomený Caesar stáhl do Thesálie, postupně dorazil i zbytek jeho vojska (čtyři legie) pod velením Marca Antonia. Je ale pravdou, že Caesarovy vyhlídky nebyly zrovna růžové: je na nepřátelském území, odříznut od domova. Stále tu však byli jeho vojáci, kteří s Caesarem prošli kus světa a kteří mu byli bezmezně oddáni, a tak, když jim došlo obilí, nereptali a chléb si pekli z kořínků, občas dokonce hodili nějakou tu chlebovou placku s posměškem na nepřítele. Pompeiovi bylo ovšem jasné, že kořínky také dojdou, a tak vyčkával, zatímco Caesar se ho snažil donutit k bitvě. Pompeius se nenechal vylákat a pozoroval, jak Caesarovci pochodují z Balkánu do Řecka, stále o koříncích a podobně mizerné stravě. Caesara zachránil fakt, že mnozí exulanti začali pociťovat stesk po domově a měli chuť to s Caesarem zkoncovat co nejdříve, Pompeius jejich naléhání nakonec podlehl. Noc před bitvou se prý dokonce u Pompeiovců konala hostina na oslavu, podle nich jasného, vítězství. Byli si tak jisti v kramflecích, že si dokonce předem rozdělili své budoucí úřední funkce v Římě. Caesar se s Pompeiem utkal v bitvě u Farsálu (9. srpna 48 př. n. l.)Pompeius zde měl převahu jak v pěchotě tak jízdě, ale nebylo mu to proti Caesarovi a jeho legiím nic platné. Po bitvě slavil vítězství Caesar, i když asi nebyl zrovna šťastný, neboť ten den padlo na 15 000 Římanů. Pompeius dokonce uvažoval, že by se obrátil s žádostí o pomoc k Parthům, ale ostatní z jeho strany to rezolutně odmítli. Z Pompeiovi armády jako takové se nezachránil téměř nikdo, tedy kromě Pompeia a jeho kliky. Ten, jakmile se dostal na dosah od vítězného Caesara, začal přemýšlet nad odvetou. Věděl sice, že jeho pověst silně utrpěla, ale stále mohl zburcovat ta malá královstvíčka a s jejich pomocí zbudovat armádu, která snad Caesara porazí. M. Porcius Cato také nezahodil gladius do žita a přeplavil se do Asie, kde byla tou dobou dislokována římská posádka. Na rozdíl od těchto dvou nezmarů, zbytek nobility boj vzdal. Mezi těmito zoufalci byl Cicero, ale také M. Iunius Brutus (syn Caesarovi milenky), který byl znám pro svou statečnost a morální bezúhonnost. Caesar všem, jak bylo jeho zvykem, odpustil.

Caesar v Egyptě:
Pompeius unikl nakonec na lodi do Egypta, což od něj bylo celkem rozumné, Egypt byl bohatou zemí se spoustou prostředků, navíc mu byl mladičký král Ptolemaios XIII. dlužen za přízeň, kterou poskytl jeho otci. Na cestě dostal zprávu, že v Egyptě zuří občanská válka mezi Ptolemaiem a jeho sestrou Kleopatrou a že král se se svým vojskem nachází u Pélúsia, a tak zamířil tam. Logicky očekával od krále pomoc, protože ho považoval za zákonného panovníka, na rozdíl od jeho sestry Kleopatry, která byla tou dobou ve vyhnanství. Pompeius byl ovšem zadržen a zabit na příkaz krále Ptolemaia XIII. Když se Pompeius objevil před králem, jeho rádci se na nešťastníka sesypali a ubodali jej dýkami, Pompeius se prý nijak nebránil, jen se zahalil pláštěm a zemřel. Král i jeho rádcové se rozhodli, z jejich hlediska, správně: kdyby totiž pomohli Pompeiovi, byl by mezi dvěma mlýnskými kameny, z jedné strany Kleopatra se svým vojskem a z druhé strany Caesar, pokud by Pompeiovi odmítl pomoci, měl by nepřátelé tři, Kleopatru, Pompeia, protože mu nepomohl a Caesara, protože díky tomu musí nahánět Pompeia o to déle.

Caesar mezitím pronásledoval uprchlíka do Alexandrie, kam dorazil tři dny po Pompeiově zavraždění. Hned v přístavu ale obdržel v košíku pouze Pompeiovu hlavu a prý se rozplakal a zároveň zuřil: chtěl ho živého. Když se pak uklidnil, nastěhoval se se zhruba 4 000 vojáky do paláce, kde hodlal vyřešit problém krále a Kleopatry. Nechal ovšem přepravit veškeré Pompeiovi ostatky s poctami a náležitě pohřbít, demonstroval tak svou mírnost k zákeřně zabitému nepříteli.

Aby toho nebylo málo, Caesar se tedy zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní v jedné osobě, snažil se jejich spor nějak urovnat, nejdříve se klonil spíše k Ptolemaiovi (měl nějaké ty zásluhy v jeho věci), ale nakonec sympatizoval s Kleopatrou, na jejíž stranu se přidal, zřejmě kvůli roli Ptolemaia v zavraždění Pompeia, které se mu hnusilo, ale asi také proto, že na něj Kleopatra udělala svou inteligencí a krásou velký dojem. Jak je známo, do paláce se podařilo Kleopatře proniknout zabalené v koberci, který byl určen jako dar pro Caesara. Netrvalo dlouho a Caesar rozhodl, že vládnout bude Kleopatra a ne Ptolemaios. Určitě ho k tomu vedl pragmatismus v římském duchu "Rozděl a panuj", ale jistý vliv na tom musela mít pověstná Kleopatřina krása. Náklonnost Caesara ke Kleopatře rozzuřila mladého krále a jejich konflikt nevyhnutelně směřoval k válce, která na sebe nenechala dlouho čekat.

V následné pětiměsíční Alexandrijské válce byl nejdříve Caesar obklíčen (měl s sebou pouze několik kohort) ve městě a byl nucen se bránit proti několikanásobně silnější královské armádě pod velením generála Achillea. Caesarovy vyhlídky nebyly extra příznivé, při těchto bojích se sám několikrát ocitl v ohrožení života, a to, když při boji v přístavu musel vyřešit krizovou situaci skokem do moře a plaváním, při tom padl jeho šarlatový vojevůdcovský plášť do rukou nepřátel. Povedený kousek bylo zapálení Egyptské flotily, s tím však lehla i celá přístavní čtvrť (v této době také vyhořela část slavné Alexandrijské knihovny). Po té, co obdržel Caesar na poslední chvíli po několika krušných měsících posily, snadno v bitvě v Nilské deltě zvítězil a král Ptolemaios se při útěku utopil v Nilu. Je zajímavé, že posily nebyly římské, ale jednalo se o několika národnostní armádu, byli zde jednotky syrských, fénických, arabských, řeckých a židovských vojáků (obzvlášť se vyznamenaly židovské jednotky vedené jistým Antipatrem), Římanů v této mnohojazyčné armádě bylo skutečně poskrovnu. Národy žijící mezi Eufratem a Sinajským poloostrovem poskytli Caesarovi pomocnou ruku především proto, aby si zajistili u Caesara dobré jméno, ale také zřejmě proto, že mezi těmito národy byla silná nechuť k Egyptu a Egypťanům jako takovým. Této armádě velel Mithridatés pocházející z Pergamu a své vzdělání a vychování získal na dvoře Pontského krále Mithridata.

Na Egyptský trůn tak byla dosazena Kleopatra, která se stala vladařkou Egypta. Aby se lidé nebouřili, dal ji Caesar za spoluvladaře a zároveň manžela, desetiletého bratra zesnulého krále Ptolemaia. V Římě se začalo spekulovat, že důvod, proč je Caesar stále v Egyptě a řeší tamější problémy, tkví v tom, že na něj má neblahý vliv Kleopatra. Vítězný Caesar na Egyptském dvoře pobyl delší dobu a také s Kleopatrou cestoval proti proudu Nilu, aby shlédl Egyptské pamětihodnosti. Caesar s Kleopatrou měli mezi sebou milostný poměr, a tak zplodil s královnou syna Ptolemaia XV. Caesara (známý jako Caesarion). Svou pozornost následně obrátil také na východní provincie a okolní státy. Vladaře Judeje Hyrkána odměnil za jeho výpomoc proti Ptolemaiovi tím, že mu stvrdil dědičný nárok na úřad velekněze v Jeruzalémě, do Sýrie poslal jako správce svého příbuzného Sexta Julia Caesara. K větší aktivitě ho vyburcovaly až nepříznivé zprávy z z Říma, Malé Asie a Afriky, jeho nepřátelé se kupodivu dokázali přeskupit a začali opět ohrožovat Caesarovy plány. V roce 47 př. n. l. se vydal do Malé Asie proti další hrozbě: Pontskému králi Farnakovi II., který zde ohrožoval římské provincie. Nejdříve král dosáhl dílčích úspěchů proti Caesarovým legátům, ale Po pětidenním tažení jej Caesar porazil v bitvě u Zely (2. srpen 47 př. n. l.). Farnakés unikl, ale byl následně zabit jedním ze svých poddaných šlechticů. Caesar prý jízlivě poznamenal, že právě bojem s takovými protivníky si Pompeius vyzískal svou slávu jako vojevůdce. Do senátu zaslal lakonickou zprávu: "Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem".

Problém v Římě:
Když se Caesar konečně v říjnu 47 př. n. l. vrátil do Říma, asi se nestačil divit, jak se situace vymkla Marcu Antoniovi (hodnost magister equitum, velitel jízdy) z rukou. V Itálii umístěné legie se nacházeli ve stavu, který nebyl daleko vzpouře a jenom Caesarův osobní zásah situaci uklidnil.

Republikáni opět na scéně:
Další potíž se objevila, když zbytek Pompeiovců v Africe, pod velením Pompeiova tchána Quinta Metella Scipiona, Catona a Pompeiových synů, díky pomoci krále Juby, shromáždili početné vojsko (deset legií a 14 000 jezdců), a tak Caesar po krátké zastávce v Římě opět vyrazil do Afriky, kde se chtěl vypořádat se zbylou Pompeiovskou klikou. Caesarovy síly čítali šest legií a 2 600 jezdců. Caesar nehodlal otálet, a tak vyrazil na moře ještě v prosinci toho roku, ale jeho flotilu zastihla bouře a rozptýlila ji. Z momentu překvapení nebylo tedy vůbec nic a trvalo několik měsíců, než Caesar shromáždil své síly poblíž města Utica (dnes v Tunisu). První bitvu zahájil bývalý Caesarův legát Titus Labienus, který po událostech u Rubiconu přešel k republikánům, část Caesarova vojska, vč. jeho samotného, byla Labienem obklíčena, ale podařilo se z obklíčení dostat. Morálka republikánských sil však upadala, množily se případy dezerce, neposlušnosti a neustálé dotírání Caesarových jednotek republikány vyčerpávala. Když se konečně Caesar dočkal posil (dvě legie), převzal iniciativu a Nakonec v roce 46 př. n. l. porazil v bitvě u Thapsu republikánské vojsko (vedené Metellem Scipionem, který v bitvě padl, a Catonem mladším). K bitvě de facto nedošlo, jen co se Caesar objevil, republikánská armáda se dala na útěk a v následném masakru bylo pobito na 40 000 mužů. Juba si vzal život, Cato uprchl do Uticy, kde spáchal sebevraždu. Titus Labienus a Pompeiovi synové však uprchli do Hispánie. Numidské království bylo připojeno k říši jako další provincie.

Nový kalendář:
Na radu astronoma Sosigena z Alexandrie zavedl Caesar v roce 46 př. n. l. také nový kalendář o 365 dnech a šesti hodinách, v každém roce a s každým čtvrtým rokem jako rokem přestupným. Přestal tak zmatek, který vinou nepořádných kněží v kalendáři dosud vznikal. Stávalo se běžně to, že se kalendářní rok nekryl s rokem astronomickým a dokonce každý rok připadala roční období na různé měsíce v roce, Caesar odstranil tento zmatek tak, že v roce 46 př. n. l. se kryly roční období s měsíci a mělo tomu tak být od té doby každý další rok, kalendářní a úřední rok měl začít 1. ledna (dříve začínal v březnu). Nejdříve se nový kalendář nesetkal u konzervativních Římanů s velkým pochopením, ale postupně si na nový pořádek zvykli.

Toho roku také vynaložil Caesar skutečně nemalé finanční prostředky na stavby, které měli zkrášlit Řím a také oslavit rod Juliů, vystavěl Venušin chrám (dal tento slib před bitvou u Farsálu), krátce po vysvěcení chrámu se musel přichystat na další tažení (podzim 46 př. n. l.), tentokrát do Hispánie, kam se uchýlili Pompeiovi synové Gnaeus Pompeius a Sextus Pompeius spolu s Titem Labienem. Vojenská tažení a operace se protáhly na několik dlouhých měsíců, nakonec byli Pompeiovci v rozhodující bitvě u Mundy poraženi (jaro 45 př. n. l.). . Oba bratři uprchli, ale starší Gnaius krátce na to zemřel. V Hispánii Caesara pozdržela nutnost uspořádat místní poměry. Caesar se vrátil opět do Itálie v roce 45 př. n. l. (září), triumf se konal v říjnu, před tím byl zvolen spolu s Lepidem potřetí a následně bez kolegy počtvrté konzulem (na deset let), po příjezdu slavil svůj čtyřnásobný triumf (nad Galy, Egypťany, Farnakem a Jubou), na který přijela i Kleopatra s Caesarovým synkem, což vyvolalo u konzervativních senátorů velké pozdvižení. Také sepsal svou závěť, jeho dědicem se stal Gaius Octavianus (pozdější první římský císař Augustus). Nedošlo k proskribcím, Caesar svým odpůrcům udělil milost, na počest jeho vítězství se konaly slavnosti, hry a hostiny, mohl doživotně nosit triumfátorskou tógu a purpurové roucho a vavřínový věnec, na státní útratu mu bylo vystavěno honosné sídlo a byl jmenován doživotním diktátorem (dictator perpetus), při náboženských procesích byla nošena jeho socha ze slonoviny, jiná jeho socha s nápisem "Neporazitelnému bohu" byla postavena v Quirinově chrámu (byl tak na stejné úrovni jako bohové, ale také jako král, protože Quirinus byl de facto uctívaný první římský král a legendární zakladatel Říma Romulus), další jeho socha byla na Kapitolu vedle soch sedmi králů a Lucia Iunia Bruta, který vyhnal dle legendy posledního krále (Tarqinius Superbus) a nastolil republiku, nechal dokonce razit mince se svou podobiznou, což do té doby bylo nevídané (na mince se razily pouze podobizny již nežijících Římanů).

V roce 45 př. n. l. (říjen) se vzdal svého čtvrtého konzulátu a místo sebe jmenoval Quinta Fabia Maxima a Gaia Trebonia. Senát tím byl popuzen, protože Caesar porušil republikánský princip voleb, i tak mu ale nadále vykazovali veliké pocty. Když byl postaven chrám bohyně Libertas, získal Caesar titul Liberator (osvoboditel), získal doživotní Imperium, tudíž nemohl být de facto stíhán ani žalován, mohl jmenovat polovinu magistrátů, měsíc jeho narození, Quintilis, byl změněn na Julius, den jeho narození byl státním svátkem, jedna z tribuí lidového sněmu byla pojmenována po něm, kromě poct bylo znát, že Caesarovi velmi záleží na prospěchu státu a přesto, že se v Římě moc nezdržel, když byl jeho vládcem, rozjel mnohé užitečné reformy: již před koncem občanské války vyvíjel horečnou zákonodárnou činnost, kodifikací práva a novými zákony chtěl reformovat celý stát, zjednodušil získání římského občanství, které sám uděloval galským, hispánským a africkým provinciálům (začalo tak Romanizování dobytých území), zvýšil počet senátoru na 900 (původně 600), jmenoval do něj dokonce i některé Galské náčelníky, zvýšil počet některých úředníků, po celé říši nechal vystavět dvacet kolonií, kam vystěhoval chudinu z Říma a své veterány, kterým dal půdu k hospodaření, Kartágo a Korint (města, která byla zničena již před 100 lety) měla být vystavěna znovu, chtěl nechat vysušit Pomptinské močály u Říma, stavět silnice, prokopat Korintskou šíji, Řím měl být zveleben velkolepými stavbami Helenistického vzoru, senátní budova Curia Hostilia byla přestavěna a nesla jméno Curia Julia, bylo vystavěno Caesarovo forum, Pomerium - posvátný okrsek byl rozšířen. Caesar se věnoval i společenským změnám: schválil zákon zakazující občanům opustit Itálii déle než na 3 roky, neplatilo pro vojáky, ustanovil, že pokud nějaký občan zraní nebo zabije někoho z nižší společenské vrstvy, bude mu zkonfiskován jeho majetek, dal zrušit čtvrtinu veškerých dluhů (získal popularitu u prostého lidu), některým provinciálům, jak víme, uděloval římské občanství, což se setkalo z nevolí i mezi jeho příznivci. na rozdíl od odpůrců si ale uvědomoval, jak jsou provincie pro říši důležité a bylo třeba si je naklonit na svou stranu, udělení občanství byl šikovný nástroj.

Jeho přátelé a příznivci se zase snažili vymyslet pro Caesara titul, který by jeho moc vystihoval, ale nenapadlo je nic lepšího, než "král" (Rex), což Caesar odmítl, jelikož na krále byli Římané dosti alergičtí. Nakonec byl Caesarovi senátem udělen královský titul alespoň v mimoitalských provinciích. Caesar se také chystal na další tažení, tentokrát proti Parthům, jelikož chtěl odčinit potupnou porážku, kterou Parthové uštědřili Crassovi (a lid to od něj také očekával), bylo shromážděno velké vojsko, které v Sýrii čekalo na příchod Caesara. Dokonce kolovala domněnka, že Caesar chce přesunout centrum říše někam více na východ, zřejmě do Alexandrie.

Caesarova násilná smrt
Antičtí autoři dávají jako příčinu sílícího napětí mezi Caesarem a senátem jeho touhu po titulu krále, je ale otázkou, zda o něj skutečně usiloval a nebo, zda mu stačil doživotní titul diktátora, je ale jisté, že jeho postavení a prestiž odpovídala králi, nenalezl ale stravitelný způsob, jak by naservíroval Římanům nastolení monarchie tak, aby to přijali také konzervativní vrstvy, mezi kterými rostlo vůči Caesarovi nepřátelství, šlo nejen o optimáty, ale také příznivce starých republikánských pořádků.

Jednou se stalo (zdroj: Suetonius), že při jednom z Caesarových návratů do města někdo vložil na jeho sochu vavřínový věnec, tribunové lidu Gaius Epidius Marcellus a Lucius Caesetius Flavius ho přikázali okamžitě sundat s tím, že jde o božskou a královskou výsadu. Po tomto incidentu byli oba tribunové z úřadu odvoláni a na Caesarovi ulpělo podezření, že chce být skutečně králem. Ještě se stalo, že ho jednou dav tituloval králem, on pronesl (ne zrovna přesvědčivě): "Nejsem král, jsem Caesar", při svátku Luperkálií, když Caesar pronášel projev k shromážděnému lidu, Marcus Antonius mu opakovaně chtěl na hlavu vložit královský diadém (Caesar vždy odmítl), Lucius Cota dokonce vyzval senát, aby Caesara jmenoval králem, protože proroctví v Sibyliných knihách říkalo, že Parthy může porazit pouze král, senát Caesarovi daroval titul Otec vlasti (pater patriae ), v roce 44 př. n. l., když mu senátoři šli oznámit, že mu byl udělen tento čestný titul, přijal je v sedě a nevstal (zdroj: Cassius Dio), to prý bylo to poslední, co byl senát ochoten od Caesara snést. Caesarovi příznivci to horlivě omlouvali záchvatem průjmu, ale senátoři si to vyložili jako vrcholnou urážku senátu.

V senátu panovala dusná atmosféra, mnozí senátoři Caesarovi prostě záviděli a mnozí se báli, že nastolí skutečně tyranii, začalo se tedy připravovat spiknutí v jehož čele stál Marcus Iunius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem (říkali si Liberatores), do skupiny spiklenců patřili jak Optimates, tak Populares, počet spiklenců zřejmě dosahoval 60 lidí. Cassius dalším spiklencům doporučil, že pokud budou odhaleni, mají spáchat sebevraždu.

Je zajímavé, že se vůbec atentát zdařil, Caesar totiž až do poslední chvíle dostával různá varování: několik měsíců před jeho vraždou se v Capui rozbíjely staré náhrobní kameny na stavební kámen, při tom byla odkryta měděná deska se jménem zakladatele města, Capysa, kde bylo napsáno: "Až budou odkryty kosti Capysovy, bude zabit jeho potomek rukou pokrevných přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna velkými pohromami Itálie." Dalším zlým znamením bylo, že koně, které Caesar zasvětil bohu řeky Rubicon, se nechtěly pást a ronili stále slzy, haruspex (věštec z vnitřností zvířat) varoval Caesara, že znamení jsou nepříznivá a že je ve velkém nebezpečí, které nebude trvat déle, než přes datum 15. března, tj. březnové Idy. Další zlé znamení (a varování pro Caesara) přišlo v předvečer atentátu, do Pompeiova divadla se dostal střízlík s vavřínovou větvičkou v zobáčku, ale byl roztrhán dravými ptáky. V noci měl Caesar noční můru, zdálo se mu, že si podává ruku se samotným Diem. Calpurnia (Caesarova žena), měla také zlý sen, zdálo se jí, že její manžel leží v krvi na podlaze Pompeiova divadla a že se zřítil štít jejich domu. Aby těchto varování nebylo málo, tak někdy kolem čtvrté raní se měly samy od sebe otevřít dveře v ložnici. Caesar však nebral na tato zlá znamení zřetel, nedal se nikdy a ničím odradit od svých záměrů a to, i když šlo o zlá znamení a věštby, což v Antice nebylo obvyklé. Je ale zvláštní, že byl netečný i vůči zcela pozemským signálům, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. O tajemném spiknutí si prý šuškal celý Řím, je zvláštní, že se to k Caesarovi nedoneslo a že jeho tajná služba nezachytila žádné zprávy.

15. března 44 př. n. l. pozvali spiklenci Caesara na zasedání senátu do Pompeiova divadla, měl být údajně dotazován, kdy se vzdá své moci, ale to ho mělo pouze vylákat. Den před tím, tj. 14. března byl údajně dotázán svým velitelem jízdy, jaká smrt, že je podle něj nejlepší, on odpověděl, že neočekávaná.

Ráno bylo Caesarovi nevolno a zamýšlel, že se zasedání neúčastní, také haruspex, kterého na naléhání Calpurnie Caesar povolal, aby provedl věštbu z vnitřností, interpretoval velmi zlá a katastrofická znamení, spiknutí bylo ohroženo, jelikož Caesar se nakonec rozhodl, že nikam nepůjde. Spiklenci se ráno sešli v domě praetora Gaia Cassia Longina a nyní čekali nervózní v Pompeiově divadle, až se Caesar objeví, ale stále nešel, a tak se M. Iunius Brutus vydal za Caesarem, aby ho do divadla vylákal a doprovodil. Nakonec se mu podařilo Caesara přesvědčit, aby nedbal na zlá znamení a sny a šel s ním do divadla, aby zde oznámil alespoň to, že si přeje odklad. Ještě během společné cesty obdržel Caesar dopis od Artemidora (řecký učenec a Brutův důvěrník), s tím, ať si jej rychle přečte, že je tam něco velmi důležitého, co nesnese odklad. V dopise bylo psáno samozřejmě o komplotu, ale Caesar jej odložil s tím, že si ho přečte později a vložil jej mezi ostatní listiny. Marcus Antonius, který měl nejistá tušení po setkání z nervozním Serviliem Cascou, měl obavy z nejhoršího, chtěl Caesara zachránit a zadržet jej na schodech, ale další ze spiklenců s ním musel honem něco velmi důležitého probrat a odvedl ho do vedlejší místnosti v divadle. Marcus mohl Caesarovi pomoci, byl fyzicky velmi zdatný a zběhlý v boji všeho druhu, byl také houževnatý a statečný, bylo tedy potřeba Marca někde zdržet. Před zasedáním byla uskutečněna oběť, i zde byla znamení krajně nepříznivá, ale sněm byl i přesto zahájen. V senátu, po zahájení zasedání se Lucius Tillius Cimber postavil před Caesara, aby ho požádal o milost pro svého bratra, mluvil záměrně dlouho, překotně a zmateně, aby se mohli jeho spoluspiklenci kolem Caesara pohodlně srotit, Caesar mu nevyhověl a odkázal ho na vhodnější dobu. Cimber z něj strhl honem tógu a k úlevě vrahů neměl pod togou pancíř, který nosil jinak opatrný Caesar od té doby, co ho v senátě ohrožovali jezdci dýkou, po té, co se snažil zachránit zadržené Catilinovi druhy, Caesar nebyl tentokrát ani ozbrojen. Ostatní spiklenci se kolem nebohého a bezbranného Caesara tedy shlukli a Publius Servilius Casca jej bodl svou dýkou do krku, Caesar se na něj prý ohromeně otočil se slovy: „Praničemný Casco, co to děláš?", vyděšený Casca prý zavolal své druhy Řecky o pomoc, ti se na Caesara vrhli, bodali ho (prý v tom zmatku zranili sami sebe navzájem), Caesar se snažil bránit, měl pouze bronzové pisátko, ale oslepen vlastní krví z ran zakopl a upadl, údajně mu bylo zasazeno 23 ran, kterým podlehl. Jediná poslední rána byla, dle Caesarova osobního lékaře Antistia, smrtelná a měla přijít od jeho přítele Bruta. Caesar se nemohl již bránit a klesl na zem, stihl si ještě před skonem přikrýt hlavu svou togou. Jeho poslední slova nejsou s určitostí dochována, ale pravil prý Řecky Kai sí, teknón? (I ty můj synu?) - Suetonius, Plutarchos tvrdí, že neřekl vůbec nic.

Když byl Caesar mrtev, Brutus se pokusil promluvit, ale v divadle byl takový zmatek a taková panika, že senátoři utekli na všechny strany, vč. Antonia a Lepida. Spiklenci vyběhli na forum se slovy, že osvobodili Řím a ukazovali lidem krev na svých rukou a ošacení, neměli ale žádný plán. Zatímco tedy panoval obrovský zmatek, leželo Caesarovo zakrvácené tělo u podstavce Pompeiovi sochy. Vrahové zjistili, že mezi lidem pro svůj čin nemají velkou podporu, a tak se odebrali spěšně na Kapitol do chrámu Jupitera optima maxima, zde je bránily oddíly rekrutované z gladiátorů a ozbrojených otroků. Ve zmatku čekali, co bude dál. Místo očekávané svobody však jejich čin přinesl státu jen dalších 13 let vyčerpávajících občanských válek.

Shrnutí Caesarovi politické a vojenské moci
Mezi zářím 45 a březnovými Idami roku 44 př. n. l. byl Caesar na vrcholu své politické i vojenské moci, vládl Římu de facto nikým neomezován, nazýval se "diktátor" nebo "Imperátor", jeho moc a tituly vyplývaly především z titulu diktátora, který získal doživotně a z kombinace dalších úřadů: od roku 63 př. n. l. byl nejvyšším knězem, od roku 46 př. n. l. pak prefektem nad mravy, mezi roky 46 a 44 př. n. l. konzulem a diktátorem, od roku 44 př. n. l. byl nedotknutelným (dříve výsada pouze tribunů lidu), ze senátu se tak stal pouze institut vykonávající Caesarova přání.

Caesarova literární činnost
již za svého života byl Caesar považován za jednoho z nejlepších řečníků té doby, dokonce i Cicero jeho řečnické umění pochvaloval, mezi jeho nejznámější díla patří jeho oslavná řeč na jeho zesnulou tetu, spisek Anticato (polemika proti oslavnému spisku Cato), napsal i báseň o cestě z Říma do Hispánie (díla se do dnešních dob bohům žel nedochovala), v 2. stol. n.l. byla ztracena další jeho díla, tragedie Oidipus, sbírka rčení a báseň, jejíž ústřední postavou byl Hérakles. Oba tito mýtičtí hrdinové trpěli za činy, které vykonali proti své vůli. Z toho lze usuzovat na Caesarův dosti skeptický postoj k náboženství, jako takovému, přestože v mládí, jak víme, působil jako velekněz římského státního kultu. Dochovalo se nám ovšem skvělé dílo Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico) a Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello civilo).

Caesar a jeho vojenská a vojevůdcovská činnost
odborníky na vojenství a historii válečnictví je Caesar stále považován za vůbec jednoho z největších stratégů a taktiků všech dob. I přes porážky u Gergovie a v v bitvě u Dyrrhachia, ukázal schopnost svého taktického génia při obléhání Alesie či obrácení Pompeiova vojska na útěk u Farsalu, nebo zničení Farnakova vojska u Zely. Dovedl se přizpůsobit jakémukoliv terénu a jakékoliv situaci, především díky kázni a disciplíně, kterou vyžadoval na svých legionářích, ti mu byli naprosto oddáni a milovali ho, docílil toho tak, že byl spravedlivý, slušně s nimi zacházel, staral se o ně a přednost u něj měl vojenský um před urozeností. Disponoval nejen vynikající jízdou a pěchotou, ale také artilerií s těžkými obléhacími stroji, dalším faktorem byl fakt, že jeho vojáci byli vynikající ženisté a stavitelé, dokázali se přesunovat velmi rychle a efektivně, až 40 římských mil denně, stav jeho vojska měl jen málokdy více než 40 000 legionářů, několik tisíc jezdců, nebojových a ženijních jednotek. Když bylo někde potřeba zasáhnout (linie se bortila, situace byla kritická), stačilo, aby se objevil vojákům na očích, mihl se jeho vojevůdcovský plášť a vojáci bojovali s novou energií a nadšením, sám prý šel příkladem při budování opevnění a v dalších pracech.

Co se dělo po té?
To, že ponechal Brutus na živu Antonia, byla zřejmě osudová chyba, Antonius byl nyní jediný konzul a vládce státu, s pomocí Lepida, jenž byl velitelem jízdy mimo Řím, pak si od Caesarovy ženy vymohl Juliovy písemnosti a pokladnu, měl tak nejen listiny, ale i finance pro své legie. Další den se konalo zasedání senátu, kde bylo s Caesarovými vrahy dohodnuto, že oni budou omilostněni, když uznají bez výhrad veškeré Caesarovy zákony, Piso otevřel závěť svého zetě a v ní bylo, že Caesar věnuje své zahrady k užívání římskému lidu a každému občanovi ve městě věnuje část svých peněz, konkrétně pak 300 Sesterciů, tolik stál jeden vykrmený vepř či hektolitr dobrého vína. Caesarův pohřeb se konal 20. června 44 př. n. l. na Foru Romanu, Antonius zde pronesl krátký, ale emotivní projev na oslavu Caesara, přečetl zde nahlas i jeho závěť, kde jmenuje svými dědici tři vnuky svých sester, především Octaviana, kterého přijímá do své rodiny a odkazuje mu tři čtvrtiny svého majetku, o svých vrazích se vyjadřuje se sympatií a vysloveně je jmenuje poručníkem svého syna (pokud se mu nějaký narodí), jelikož je považuje za čestné muže, kteří jsou hodni dostát této povinnosti. Antoniův projev a Caesarova štědrost vůči lidem, kteří jej připravili o život pohnula rozlícený dav (Antonius jim ukázal zkrvavenou tógu), ten se vrhl na spiklence a mnozí byli té noci zabiti, zbytek byl nucen z města uprchnout, jelikož sympatie získal pro sebe Antonius a nikoliv spiklenci. Na místě, kde bylo Caesarovo tělo zpopelněno byl později vystavěn jeho chrám. V dubnu se do Říma dostavil Caesarův prasynovec, kterého, jak víme, ve své závěti ustanovil hlavním dědicem jeho majetku, byl to Gaius Octavius, kterého Caesar adoptoval, Octavianus tedy zdědil jeho jméno a chtěl být jeho nástupcem. Stejný cíl měl i Marcus Antonius. Gaius Julius Caesar Octavianus byl v osmnácti letech velkou konkurencí. Antonius si jej hned znepřátelil, když mu nechtěl vydat jeho zákonné dědictví. Brutus a Cassius získali správcovství ve velkých východních provinciích (Makedonie, Sýrie), kde bylo dislokováno množství legií pro chystané tažení do Parthie. Antonius se snažil spiklence o provincie různými intrikami připravit a jejich pozice byla v hlavním městě natolik nebezpečná, že se raději uchýlili na východ. V roce 43 př. n. l. byl Antonius prohlášen nepřítelem státu (stál za tím Cicero), mezitím Antonius vyrazil s legiemi do Předalpské Galie proti Decimu Brutovi. Octavianus se mezitím spojil se senátem a spolu s Ciceronem shromáždil vojsko a s Antoniem se utkal ve dvou bitvách u Mutiny (dnes Modena), když ale vyhrál, obrátil se proti senátu a vyrazil do Říma, kde prohlásil Antoniův kompromis za neplatný a Caesarovy vrahy za nepřátele státu. V roce 43 př. n. l. ale opět otočil a uzavřel s Antoniem mír (Antonius si mezitím zajistil pozice v Galii a Hispanii), následně se sešel Octavianus, Antonius a Lepidus u Bononie (Bologna) a utvořili zde tzv. Druhý triumvirát. Cílem bylo pomstít Caesara a zabít jeho vrahy, byl vydán proskripční seznam, bylo zavražděno mnoho republikánsky smýšlejících občanů, vč. Cicerona (proskribovaným byl zabaven majetek), jejich krutost byla v ostrém kontrastu s Caesarovou mírností vůči nepřátelům. V roce 42 př. n. l. byl Caesar prohlášen za boha (Divus Julius), v létě téhož roku se vydal Antonius a Octavianus s armádou do Řecka, kde se měli střetnout s vojskem Cassia a Bruta, k bitvě došlo 3. a 23. června 42 př. n. l. v bitvě u Filipp, v první části bojů měli republikáni mírnou převahu, ale Cassius vyhodnotil situaci beznadějně a spáchal sebevraždu, Brutus po té podlehl triumvirům a též spáchal sebevraždu. Další vrahové byli později dopadeni a popraveni triumviry a republikánské naděje definitivně uhasli. Triumvirové se ale brzo po rozdělení sfér vlivu začali hádat. Nejprve Octavianus sebral Lepidovi jeho vojska, pak v roce 31 př. n. l. porazil Antonia a Kleopatru v bitvě u Actia. Marcus Antonius měl milostný poměr s Kleopatrou, se kterou se také oženil a zavrhl svou římskou manželku, Octavianovu sestru Octavii a senát mu vyhlásil válku, jelikož rozdával svým potomkům, které měl s Kleopatrou, římské provincie. Když byl tedy Antonius s Kleopatrou poražen (oba spáchali sebevraždu), stal se Octavianus jediným vládcem Říma. na rozdíl od Caesara si dal velký pozor, aby nedával najevo přání vytvoření monarchie, mluvil o obnovení republiky a sám sebe nazýval prvním občanem (Princeps). Ve skutečnosti ale disponoval obrovskou mocí, která se opírala o armádu, senát mu dovolil vykonávat několik magistratur, v roce 27 př. n. l. přijal od senátu titul Augustus (vznešený) a stal se tak prvním římským císařem. Za jeho vlády, tzv. Zlatý a nebo Augustánský věk, říše prosperovala, a to jak vojensky, tak i ekonomicky a společensky.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz