Životopis císaře Aureliana

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod:
Lucius Domitius AurelianusAurelianus nebo také Aurelian, celým jménem Lucius Domitius Aurelianus se narodil 9. září 214 n.l. v provincii Moesia či Panonia a zemřel násilnou smrtí z rukou svých Praetoriánů v roce 275 poblíž města Byzantium. Římským vládcem Impéria byl prohlášen vojskem ve městě Sirmium (dnes Sremska Mitrovica, Srbsko), ještě před 25. květnem 270 (od té doby je v dochovaných papyrech označován jako císař). Budoucí římský panovník Lucius Domitius Aurelianus se narodil do ne příliš významné rodiny, jeho otec byl pachtýřem jednoho z římských senátorů jménem Aurelius. O jeho dětství a vzdělání nevíme příliš mnoho, ale již jako poměrně mladý vstoupil do římské armády a jako mnoho významných mužů té doby, vč. mnoha císařů, se vypracoval od nejnižší vojenské hodnosti až k nejvyšším velitelským postům. Byl to muž vládnoucí železnou rukou, ale také vynikající státník a reformátor. Ženatý byl s Ulpií Severinou, která se stala, od roku 274 n.l., také římskou císařovnou - titul Augusta. Jako svého nejschopnějšího velitele ho měl již císař Gallienus a později také Claudius II. Goticus.

I přesto, že Aurelianus náležel k neblaze proslulým, tzv. vojenským císařům 3. stol. n.l., jeho vláda byla pro problémy zmítanou říši doslova darem z nebes, byl totiž nejen vynikajícím vojevůdcem, ale také státníkem. Byl to právě on, kterému se podařilo, po několika desetiletích zmatkůa katastrof, opět sjednotit územní celistvost Říma a obnovit tehdejší slávu a moc říše, která byla v minulých dvaceti letech silně otřesena, a to díky neustálým válkám a bojům o moc mezi jednotlivými uchazeči o císařský purpur. V této neklidné době tak říše postupně přišla o Galii, Británii, Sýrii, Egypt a také o část Malé Asie. Aurelianovi se podařilo postupně přemoci jak Palmyrské království (východ), tak Galské císařství (západ) a dokázal také čelit nebezpečným nájezdům barbarů. Svou neutuchající snahou o restauraci slávy a moci Impéria a o znovusjednocení a získání starých provincií výrazně přispěl k ukončení tzv. Krize 3. stol. n.l. a zajistil Římu dalších dvě stě let existence.

Aurelianova kariéra před nástupem na trůn:
V době bojů proti uzurpátorovi Aureliolovi a při obléhání vzbouřeného města Mediolanum (dnes Miláno) v roce 268 n.l., byl zavražděn císař Gallienus a podle některých pramenů měl být do spiknutí zapojen nejen budoucí císař Claudius II. Goticus, ale také právě Aurelianus, který se v této době v provincii nacházel. Výsledkem tohoto spiknutí byl císařský purpur právě pro Claudia. Ten pak povýšil Aureliana na velitele jízdy (dux equitum), čímž z něho učinil svou pravou ruku a defacto svého zástupce. Před tím, než se sám Aurelianus stal císařem, zvítězil nad obávanými Góty (léto 270 n.l.). I přes svou porážku v bitvě u Naisu, kterou utrpěli od císaře Claudia II. Gotica, napadli Gótové znovu Dolní podunají a vyplenili města Anchialus a Nicopolis. Aurelianus energicky zakročil a agresora vytlačil z říšského území, zpět za řeku Dunaj. Tato vítězství nad velmi obávaným nepřítelem (nejhorším od doby Hanibala) měla pozitivní vliv na obranyschopnost hraničních provincií a vedla k celkovému zlepšení stavu římských vojsk. Když pak zemřel po dvouletém panování císař Claudius II: Goticus na mor (270 n.l.) ve městě Sirmium, vlády se ujal jeho bratr Marcus Aurelius Claudius Quntillus, jehož volbu podpořil nadšeně také Senát.

Aurelianus jako císař:
Lucius Domitius Aurelianus - bustaA tak se stalo to, co bylo pro třetí století tak typické: armáda nesouhlasila s nastolením nového císaře a provolala za vládce Aureliana - osvědčeného a oblíbeného muže z jejich vlastních řad. Aurelianus poté vytáhl na Řím a Quintilla porazil, ten byl následně buďto zabit, nebo spáchal sebevraždu. Po smrti Claudiova bratra musel i Senát (s nevalným nadšením) uznat nastolení Aureliana jako císaře Říma, což byla pro Senát hořká pilulka, jelikož Aurelianem pro jeho nízký původ dosti opovrhovali.

Tvrzení, že byl Aurelianus označen za Claudiova nástupce samotným umírajícím vladařem lze označit velmi pravděpodobně jako propagandu vypuštěnu mezi lid samotným Aurelianem. Zřejmě od roku 272 n.l. pak označuje počátek své vlády (dies imperii) dnem, kdy Claudius II. Goticus zemřel. Tím tedy nepřímo ukazuje na Claudiova bratra jako na uzurpátora císařské moci. Jen co byla vláda Aureliana zajištěna, okamžitě se pustil do řešení nejpalčivějších problémů soudobého Říma. Jeho hlavním cílem byla obnova římské vlády ve ztracených provinciích, o které Řím přišel v minulých dvou dekádách: I přesto, že krize pomalu ale jistě vypukala naplno, nechal císař Philipus v roce 248 n.l. uspořádat pompézní a fantastické hry na oslavu jednoho milénia města Říma. Obyvatelstvo tak opět nabylo dojmu, že Řím i celé Impérium je neporazitelné a nezničitelné ve své světovládě. Nedlouho na to se však musel Řím vypořádávat s obrovským množstvím nájezdů zpoza svých hranic, což bylo obtížné, neboť se stát zmítal v bojích o moc mezi jednotlivými pretendenty trůnu. Jednotliví uzurpátoři císařského purpuru tak oslabovali vojenskou moc Říma a pro nájezdníky bylo o to snazší podnikat vpády na říšské území. Ani hospodářství, obchod a zemědělství nebylo v dobré kondici a to především díky politické a vojenské nestabilitě. Vše to vyvrcholilo potupou v podobě porážky Římanů a zajetím císaře Valeriana (Edessa, 260 n.l.). Tato porážka měla za důsledek nejen potupné zajetí panovníka, ale také odtržení východních provincií, které se připojili k Palmíře. Její vladaři, alespoň z počátku, zachovávali věrnost k Římu, ale později se Palmyra definitivně odtrhla a vznikl samostatný státní útvar Palmyrské království (vzniklo za císaře Galliena). Palmyra zvládala bezpečně uhájit nová území proti nájezdům Peršanů. I na západě došlo ke ztrátě území: provincie chráněné velmi dobře opevněnou hranicí (tzv. Limes Romanus) založily tzv. Galské císařstvíZe strany tehdejších císařů nepřišla žádná relevantní vojenská odpověď, neboť se sami zabývali především bojem o moc a o obranu samotné Itálie a provincií na Balkáně.

Boje za obnovu říše:
První, do čeho se energický nový císař pustil bylo zajištění římských pozic v kontrolovaných územích. Jen co bylo hotovo, vydal se Aurelianus do severní Itálie (270 n.l.), aby vojensky zakročil proti Vandalům, Juthungům a Sarmatům, kteří se v době zmatků usídlili na říšské půdě. Aurelianus tyto nájezdníky úspěšně vyhnal za hranice. Stalo se ovšem to, co bylo pro krizi 3. stol. n.l. typické: netrvalo dlouho a Aurelian musel reagovat na celou řadu uzurpací (Septimus, Urbanus, Domitianus a Felicissimus). Tito vzbouřenci, jako mnozí jejich předchůdci, hodlali pro svůj vzestup využít vrtkavé náklonnosti římské armády. Aurelianus, jakožto zkušený voják, si však velmi dobře uvědomoval toto nebezpečí a veškeré své úsilí směřoval k stálé přízni armády, což je patrné mimo jiné z jeho mincí. Známé je jeho heslo: Concordia militum (svornost mezi vojáky). Je proto smutným paradoxem, že byl nakonec zabyt vlastními Praetoriány a to ještě díky pouhému nedorozumění.

V roce 271 n.l. vpadl kmen Alamanů do jižní Itálie, pronikl do Pádské nížiny, kde mu padlo za oběť mnoho měst. Alamané poté překročili řeku Pád, dobyli město Placentia (dnes Piacenza, Itálie) a vydali se směrem na město Fano. Tyto zprávy o vpádu Alamanů zastihli Aureliana v provincii Panonia, kde osobně dohlížel na odchod kmene Vandalů. Okamžitě zareagoval a vydal se s legiemi vstříc nové hrozbě. Alamané ale vojsko překvapili a rozprášili (leden 271 n.l.). Zpráva o porážce způsobila v Římě velký poplach, lidé měli strach, že Alamané vyplení samotný Řím. To se ovšem nestalo, protože Aurelianus nelenil a podnikl razantní krok: shromáždil své síly, dobyl tábor Alamanů a na řece Metauru jim uštědřil krvavou lekci. Tato bitva vstoupila do historie jako bitva u Fana. Alamané se dali na ústup, překročili zpět řeku Pád. Tam je ovšem císař porazil (bitva u Pava). Za tato velká vítězství získal od Senátu titul Germanicus maximus.

Po této Alamanské mezihře obrátil císař znovu svou pozornost na Balkán, kam odvedl opět své legie (271 n.l.) a porazil zde kmen Gótů (v této bitvě padl náčelník kmene Kannabaudes) a vyhnal je za dunajskou hranici. Při tomto tažení dokonce překročil Dunaj. Podle pramenů zde padlo mnoho gótských bojovníků, prý až pět tisíc. Římské vítězství bylo jednoznačné a Aurelianus začal s velkým stěhováním barbarů na východě. Velká část Bastarnů byla zřejmě usazena v Impériu, na severní Balkán byli přivedeni Karpové, ke kterým se připojily další barbarské kmeny. I přesto, že zde slavně zvítězil a nájezdníky vyhnal, nařídil císař vyklidit provincii Dacia, protože na své severní hranici na Dunaji byla neustále pod útoky barbarů a obrana se jevila příliš nákladná a obtížná v situaci, kdy se Řím potýkal s mnohými problémy. Dacia jako taková byla totiž pro Řím ztracena již za vlády císaře Galliena, v době velkých zmatků (cca 250 n.l.) a Aurelianus tak pouze uznal nepříjemnou realitu. Bylo pro něj jistě těžké se vzdát této, na nerostné bohatství, velmi bohaté provincie.

Romanizovaní obyvatelé Dacie byli převedeni do bezpečí, na území jižně od Dunaje, kde císař zřídil dvě nové provincie (271 n.l. nebo později):

  • DAcia ripensis (poříční) - hlavní město Ratiaria (dnes Archar, Bulharsko)
  • Dacia Mediterranea (přímořská) - hlavní město Serdica (dnes Sofia, Bulharsko)

Tímto chytrým manévrem tak zastřel vlastní ztrátu Dácie, někteří romanizovaní osadníci však v Dácii zůstali i po oficiálním vyklizení provincie. Vojenské tábory a další objekty na levém břehu řeky Dunaj si však Římané nadále ponechaly. Vyklizení Dacie a dalších držav za Rýnsko - Dunajským limitem, stejně jako vybudování obrovských hradeb v hlavním městě bylo jasnou známkou říšské slabosti, ale Aurelianus neměl na výběr. Impérium totiž, v době dvacetiletí hrozných zmatků (248 - 268 n.l.), utrpělo takové škody, že bylo nutné dbát především na vnitřní ozdravení a stabilitu státu.

Palmyra:
Na energického císaře však čekal další ožehavý problém - Palmyra. A tak se v roce 272 n.l. rozhodl vytáhnout proti místní vládkyni Zenobii a získat zpět ztracené východní provincie. Královna Zenobia, když její manžel a spojenec Říma, Oadenathus zemřel, vyhlásila postupně nezávislost a od Říma se definitivně odtrhla. Nejdříve, po smrti svého manžela, vládla jménem svého syna Valabata, ale již od roku 271 n.l. razí své mince, kde je zobrazována jako Augusta. Dokud Zenobia uznávala alespoň formální nadvládu Říma, Aurelianus ji trpěl nejen trůn, ale také její titul, když ale nechala z mincí odstranit jeho portrét a ze svého nezletilého syna učinila Augusta, čímž dala najevo svou odluku od Říma, musel Aurelianus okamžitě rázně zakročit.

Nové Palmyrské království zahrnovalo y Sýrii, Arábii, Mezopotámii, Egypt a velkou část Malé Asie. Když se stal Aurelianus římským císařem, přijal syn královny Zenobie Vaballathus tituly "REX et Imperator" (král a nejvyšší velitel). Aurelian neplánoval nechat stav na východě takový, jaký byl a hodlal proti Palmíře vytáhnout, jakmile nastane příhodná situace.

A tak vyrazil s vojskem nejdříve do Malé Asie, kde poměrně rychle dosáhl úspěchů, jelikož kromě měst Tyana a Byzantium, se všechny vzdaly a otevřeli císaři své brány. K získání Tyania se váže legenda: dosud Aurelianus každé město, které kladlo odpor, vyplenil, ale Tyanu velkodušně ušetřil. Měl totiž sen, ve kterém se mu zjevil jeho oblíbený filosof z 1. stol. n.l. Apollónia z Tyany, který ho prosil: „Aureliáne, toužíš-li po vládě, nebaž po krvi nevinných! Aureliáne, budeš-li dobyvatelem, buď milosrdný!". Ať to z císařovým snem bylo jakkoliv, rozhodl se Tyanu ušetřit, což bylo velmi výhodné, neboť i další východní města otvírala ochotně Aurelianovi své brány po té, co se roznesla zpráva o císařově dobrotivosti a schovívavosti. Také Aurelianův vojevůdce Probus (budoucí císař) uspěl bez boje: vzdal se mu celý Egypt. A tak mohl Aurelianus, po zhruba šesti měsících, po vítězstvích nad Palmířany u měst Antiochie (dnes Antakia, Sýrie) a Emesy (dnes Homs, Sýrie), dorazit až k hradbám hlavního města. U Emesy byla Zenobia a její vojevůdce Septimius Zabdas, poraženi díky vynikající Aurelianově lehké jízdě, která si dovedla poradit s těžkopádnou palmyrskou těžkou kavalerií. Je na místě připomenout, že město Emesa bylo proslulé místním kultem Heliogabala (Slunečního boha). Z této kněžské aristokracie pocházela dynastie Severovců, a tak měl tento kult svůj nemalý vliv v rámci celého Impéria.

V roce 272 n.l. tak mohl Aurelianus nerušeně pokračovat směrem na Palmyru (dnes Tadmur, Sýrie) a oblehnout ji, město brzy poté kapitulovalo a Zenobia byla zajata Římany při pokusu o útěk - zřejmě směřovala k Peršanům s žádostí o vojenskou pomoc. V Palmíře byla ponechána vojenská posádka a království Palmyra přestalo existovat. Později byla Zenobia vedena ve slavnostním triumfálním průvodu vítězného císaře Aureliana.

Lucius Domitius Aurelianus - aureusPalmyra se odvážila ještě naposledy povstat proti Římu (snad v létě 272 n.l.), ale revolta neměla dlouhého trvání, jelikož již v roce 273 n.l. přišla římská odveta v podobě návratu císaře i s legiemi: tentokrát nebyl tak velkodušný a povolil vojákům Palmyru totálně vydrancovat. Z této rány se město už nikdy nevzpamatovalo. Do teď jsou v syrské poušti patrné monumentální zbytky tohoto, kdysi slavného a mocného, města.

Také Egypt se odvážil povstat proti římské nadvládě. V čele Zenobiiných přívrženců stál místní bohatý obchodník a výrobce papyru jménem Firmus. I tento problém zvládl Aurelianus bravůrně vyřešit a revoltu rychle potlačit.

Galské císařství:
Po té, co se zadařilo Aurelianovi vyřešit problém s Palmyrou, Egyptem a královnou Zenobií, obrátil svou pozornost na západ - na Galské císařství (274 n.l.). Zde uspěl spíše díky obratné diplomacii, než díky síle legií. Místní císař Tetricus (271 - 274 n.l.) byl ochoten se podrobit Aurelianovi, vzdát se vlády nad Galií a Británií, ale nemohl to samozřejmě udělat veřejně. Proto došlo zřejmě k tajné schůzce obou mužů a k dohodnutí postupu předání provincií zpět pod římskou vládu.

V Galském císařství se totiž šířila nespokojenost a vypukla vzpoura zemědělského obyvatelstva proti Tetricovi. Tito rebelové, kteří se nazývali "Bagaudi" (keltsky bojovník) dokonce dobyli město Augustodunum (dnes Autun, Francie). Ani situace v galském vojsku nebyla dobrá a docházelo často ke vzpourám díky panující anarchii. Tyto těžkosti způsobily, že Galské císařství nebylo schopno obrany proti útočícím Germánům. Jediné řešení z pohledu místní aristokracie bylo hledání dohody s energickým a silným Aurelianem, který by dokázal obranu říše zajistit. Když pak došlo ke střetu obou vojsk na Katalaunských polích (poblíž Châlons-en-Champagne), císař Tetricus přeběhl k Římanům a galské vojsko bitvu prohrálo. Galský Tetricus pak za odměnu získal vysoký úřad v samotné Itálii (místodržitel Lucanie). Stejně jako Zenobia a její syn se však i Tetricus musel zúčastnit Aurelianova triumfu (roku 274 n.l.). Také Zenobia dopadla, i přes Aurelianovu drsnou a vojáckou mentalitu, vcelku dobře. Podle některých zpráv byla provdána za římského senátora a byla usídlena v Tiburu (dnes Tivoli, Itálie). Podle jiných zpráv ovšem zemřela už při cestě do Evropy. Překvapivě zůstal na živu také vůdce palmyrského odboje - císař se tedy ke svým poraženým zajatcům choval velmi shovívavě. Po triumfálním návratu do hlavního města Říma získal Aurelianus svůj poslední titul: Restitutor orbis (obnovitel světa).

Podle nálezů mincí usuzujeme, že v této době obnovil Řím také styky s Bosporským královstvím - jeden z místních králů se nazývá přítelem Římanů a císaře. Jen těžko ovšem mohla vláda v Římě ovlivnit události na Bosporu a dění v tomto království.

Aurelianus jako státník a reformátor:
Augusta Ulpia Severina, Aureliánova manželkaLucius Domitius nebyl jenom vynikající voják a vojevůdce, ale také státník, politik a reformátor - nově uspořádal fungování státu, věnoval se také hospodářským a náboženským záležitostem: nechal obnovit mnoho zchátralých veřejných budov, reorganizoval zásobovací systém, stanovil pevné ceny u většiny základních komodit, radikálně a poctivě stíhal jakékoliv zneužití úřednické moci proti občanům, anuloval veškeré dluhy vůči státní pokladně, provedl mincovní reformu, stíhal všemožné udavače atp. Co se týče náboženských záležitostí, tak Aurelianus prosazoval a široce dotoval Slunečního boha - Nepřemožitelné Slunce (Soll Invictus), z něhož učinil nejvyššího boha celého panteonu. Edikt byl vyhlášen hlasateli po celé říši, jak na východě, tak na západě - od nynějška měl každý obyvatel věřit v jediného boha, v Solla Invicta, aniž by však opomněli uctívat svá původní božstva. Kult boha Solla Invicta dostal také nový, krásně a honosně zdobený, chrám (274 n.l.), na jehož výstavbu byla použita bohatá kořist z Palmyry. sSvátek tohoto božstva byl stanoven na 25. prosince. Aurelianus také jmenoval kolegium kněží, které se měli starat o blaho Solla Invicta a o kult. Nový kult se stal velmi populární především v rodišti Aureliana - v podunají a i samotný císař se stal jeho velkým a horlivým vyznavačem. Cestou do Palmyry navštívil Emesu - významné město tohoto slunečního kultu. Narozdíl od císaře Elagabala nepotlačoval tradice předků, jen se je snažil rozšířit a učinit ze Solla Invicta univerzální, sjednocující a kosmopolitní víru zaštiťující veškeré náboženské proudy v říši.

Tím, že povýšil Slunce na nejvyšší post mezi božstvy chtěl Aurelianus zřejmě docílit posílení vnitřní jednoty římské společnosti, která se jen pomalu a těžce vzpamatovávala z velké krize. Aurelianova snaha o vytvoření jednoho univerzálního božstva však nebyla tak úspěšná, jak sám asi doufal. Obnovovaly se také staré chrámy a svatyně a pokračovalo uctívání původních božstev předků. Kult Soll Invictus byl zaveden také v římské armádě a symboly božstva byly připojeny k ostatním vojenským znakům. Aurelianus chtěl sjednotit říši pomocí jednoho náboženství, a to na pohanském základě. I když nebyl Aurelianus žádný pronásledovatel jiných kultů, za svou pětiletou vládu se vehementně snažil prosazovat právě systém: Jeden bůh, jeden stát" - toto heslo a princip pak použil císař Constantin I. Magnus v podobě nastolení Křesťanství jako jediného státního náboženství Říma. Filosof Lactantius se dokonce nechal prý slyšet, že kdyby vládl Aurelianus déle, postupně by postavil mimo zákon jakákoliv jiná božstva, než byl Soll Invictus. Existují také domněnky, že jen jeho brzká smrt zabránila tomu, aby vydal edikt povolující represe vůči Křesťanství, které mohl považovat za konkurenta nejen starých božstev předků, ale také kultu Solla Invicta.

Snaha císaře o celkovou obnovu za velmi obtížných podmínek byl jenom další krok k finální podobě říše, k absolutistické vládě císaře. Oficiálně byla do dvorské etikety zavedena obřadnost typická pro orientální království a Senát byl naprosto odstaven od jakéhokoliv vlivu na vládu nad říší . Ještě za doby vlády Antoninů měl Řím alespoň jakési rysy republikánské formy vlády, nicméně za těchto časů neměly již absolutně žádný faktický význam. Na některých mincích z období jeho vlády je k vidění Aurelianův titul: deus et dominus natus (bůh a přirozený pán). Toto heslo, byť mírně upravené, přejal také pozdější císař Dioklecian (dominus et deus - pán a bůh). Takto byla předznamenána konečná forma vlády: tzv. Dominát, který definitivně nahradil starý systém, tzv. Principát.

Aurelianova vláda a snaha o udržení pořádku v Impériu a v samotném městě Římě byla příjímána pouze jako nutné východisko z nouze a zamezení zhoršení již tak dosti zlé situace. Při svých snahách narážel císař často na odpor jak úředníků, tak i samotných senátorů, kteří tohoto panovníka neměli vůbec v oblibě.

Mincovnické povstání (271 či 274 n.l.):
Kromě klasických uzurpací typických pro 3. stol. n.l. vypukla v době vlády přísného císaře, vzpoura razičů mincí v římských mincovnách.Ke vzpouře došlo, když se vysoký státní úředník (Rationalis) jménem Felicissimus vzbouřil. Příčina této revolty tkvěla pravděpodobně v tom, že jak dělníci v mincovnách, tak jejich nadřízený, se nezákonně obohacovali na úkor kvality ražených mincí, čímž snižovali reálný obsah drahých kovů a měnu tak znehodnocovali. Aurelianus jim na tyto podvody a nepravosti přišel a povolal provinilého předáka k soudu. I když brzo došlo k jeho smrti, stihl vzpouru pořádně podnítit a rozdmýchat a revolta se šířila jako vlna hlavním městem. Příčina nespokojenosti obyvatelstva pravděpodobně spočívala v mizerném zásobování hlavního města v době okupace Palmyry v Egyptě, což mezi prostým lidem silně podrývalo císařovu autoritu. Povstání podpořilo také mnoho římských senátorů, především od těch, kteří prosazovali na trůně Claudiova bratra Quintilla. Aurelianus však zasáhl energicky a razantně: povolal městské kohorty, doplnil je o řady vojáků z pravidelného vojska a nařídil zásah proti davu. Bitva proběhla na pahorku Caeliu. Dle některých pramenů (zdají se být silně nadsazené) v této bitvě padlo na 7 000 rebelujících a také ztráty ve vojsku nebyly nulové. Někteří vzbouřenci byli popraveni a s rozsudkem smrti se setkalo také mnoho senátorů, jiným z jejich řad byl zase zkonfiskován majetek. V důsledku tohoto povstání byla mincovna v hlavním městě na nějakou dobu uzavřena a bylo otevřeno několik nových mincoven v celé říši.

Aurelianovy hradby:
Tato událost nemohla jistě přispět ke klidu v hlavním městě říše, zvláště, když do Říma dorazily hrozivé zprávy o nepokojích na Sicílii. A tak se císař rozhodl, v atmosféře strachu a nejistoty z budoucnosti, přistoupit k realizaci jedné z vůbec největších staveb, které byly kdy v Římě postaveny. V roce 272 n.l. zahájil Aurelianus stavbu mohutných hradeb. Po vpádech barbarských nájezdníků do Itálie totiž sám neměl velikou důvěru v obranyschopnost Říma a staré hradby, pokud ještě vůbec stály a nerozpadly se působením zubu času, zmizely mezi budovami, daleko za původním obvodem města. Aurelianus si velmi dobře uvědomoval krutou realitu: samotný Řím pocítil, jak hluboký je jeho pád od doby klidu, míru, bezpečí a velkého blahobytu za vlády císařů prvních dvou století. Hradby, kterými nechal Aurelianus obemknout a uzavřít Řím byly vskutku impozantní: 19 Km dlouhé a v průměru 7, 80 m vysoké. Dílo bylo dokončeno za vlády císaře Proba a jejich větší část je dosud zachována.

Reakce Aureliana byla logická, neboť v průběhu 3. stol. n.l. se situace natolik změnila, že i samotný Řím mohl být kdykoliv v ohrožení. A tak započalo pro Řím nové období. Na konci 3. stol. n.l. definitivně skončily časy, kdy se hlavní město Impéria nemuselo obávat o svou vlastní existenci a bezpečí. Když se podíváme na následný vývoj města jako takového, měla Aurelianova obranná díla svůj počáteční vliv na to, že Řím postupně ztrácel své výsadní postavení jakožto hlavní město celé říše. Na městě jako takovém se také projevila politická a vojenská nestabilita krize 3. stol. n.l., kdy se císařové museli věnovat ve velké míře vnitřním a vnějším problémům, než výstavbě a obnově města. Nedostatek času a zájmu byl pak také korunován nedostattkem peněz, takže mnohé budovy postupně chátraly a dostalo se pouze k opravám a údržbám toho nejnutnějšího.

Velkým problémem krize 3. stol. n.l. bylo, díky rozvratu hospodářství, zásobování městského lidu. Zásobování často vázlo a bylo nepravidelné, z čehož vyplývaly mnohé nepokoje a rebélie nespokojeného obyvatelstva. Aurelianus situaci vyřešil každodenním rozdáváním chleba městské chudině (místo měsíčního přídělu obilí) a navíc přidal ještě olivový olej a sůl.Pravidelnost dodávek potravin měla na starosti kolegia rejdařů, ale také jiné spolky mající co dočinění s potravinami. Bylo jejich povinností plnit nařízení vlády a dodávat potraviny. Z těchto kolegií, díky centralizaci a vládnímu dozoru, vznikla oficiální sdružení mající polovojenský charakter, tím došlo k počátku znevolňování členů těchto kolegií, přičemž základy tomuto systému položil císař Severus Alexander. Bylo vydáno nařízení o pravidelném čištění koryta řeky Tibery a o úpravě břehů, docházelo k zemědělskému obdělávání do té doby ladem ležící půdy atp.

Mincovní reforma:
Aurelianus zavedl také novou minci - Antoninián (obsah stříbra 5 %), na minci bylo vyraženo XXI, což znamenalo, že dvacet těchto mincí se obsahem drahého kovu vyrovnalo jednomu původnímu římskému Denáru. Byla také zavedena nová, velmi kvalitní, zlatá mince. Důsledkem této měnové reformy bylo zmírnění inflace a oživení směny zboží a služeb za peníze, obnovila se též důvěra obyvatelstva v peníze jako takové.

Smrt císaře Aureliana:
Aurelianus nezahálel a v roce 275 n.l. se rozhodl vytáhnout do Malé Asie, kde hodlal započít přípravy tažení proti Sásánovské Persii, v jejiž rukou se stále nacházela Mezopotamie. Ještě před tímto podnikem, byl Aurelianus nucen obrátit pozornost proti uzurpátorovi v Galii (Faustinus - zřejmě Tetricův důstojník), kde potlačil vzpouru u Lugdunu (dnes Lion, Francie). Byl nucen se postarat také o nájezdníky na horním Dunaji a vyhnat je z provincie Raetia (274 - 275 n.l.).

Pro tažení proti Persii nastala velmi vhodná situace, nejdříve úmrtí velkokrálů Persie Šápúra I. (272) a Hormizda I. (273) a pak nástupnictví velmi slabého krále Bahráma I. Toto ambiciozní tažení proti Perské říši však nikdy nezapočalo, jelikož byl Aurelianus zavražděn ve stanici Coenofrurium mezi Perinthem a Byzantiem (dnes Istanbul, Turecko), v říjnu nebo listopadu 275 n.l., když se chystal přejít do Asie. Jeho smrt byla nešťastným omylem a důsledkem jeho přísnosti, coby administrátora a vojáka. Jakékolivv přehmaty měl ve zvyku trestat velmi přísně, ať už šlo o korupci mezi úředníky či mezi vojáky, chtěl tyto nešvary ze státního aparátu definitivně vymýtit.

Dle Zósima se celá katastrofální situace udála takto:
Jistý Eros (císařův tajemník) Aurelianovi v jisté situaci drobně zalhal. Měl takový strach z následného trestu, že sám padělal některá jména vysoce postavených úředníků určených k popravě. Seznam pak neváhal ukázat notariovi Mucaporovi a ten neváhal s papyrem vyrukovat před dalšími vysokými důstojníky Praetoriánské gardy. Důsledný a přísný Aurelianus byl tak v září roku 275 n.l. zavražděn vlastními vojáky ve městě Caenophrurium a to jenom díky strachu z trestu jednoho z císařových úředníků. Řím tak přišel o velmi schopného a důsledného panovníka.Po násilné Aurelianově smrti bylo město Perinthus přejmenováno na Herakleiu. V Senátě okamžitě jeho odpůrci prosadili prokletí jeho památky (tzv. damnatio memoriae), které bylo ale ještě před koncem roku zrušeno a Aurelianus byl prohlášen Senátem za boha. Je velmi zajímavé, že až do nástupu nového císaře Marca Claudia Tacita, vykonávala funkci Římského císaře Aurelianova manželka Augusta Ulpia Severina.

Závěr:
Lucius Domitius Aurelianus se velmi osvědčil, nejen jako schopný a tvrdý voják, ale také jako schopný správce státu, reformátor a politik. Pro svůj původ a pro jeho nekompromisní vojáckou povahu byl ovšem neoblíben především mezi senátory a římskou vyšší společenskou vrstvou. Při svém úsilí o obnovení hospodářské, vojenské i politické stability říše se pochopitelně dotýkal také momentálních zájmů různých skupin, což také mělo vliv na jeho popularitu. Zaslouženě však obdržel titul Restitutor orbis, doložené jsou také jeho čestné tituly: Gótský, Parthský, Karpský a Germánský. Co se týče vojska, tak tvrdě vyžadoval disciplínu, snažil se zvýšit bojeschopnost armády, čímž navázal na snahu svého předchůdce Galliena: zvýšil počet jednotek těžké jízdy (tzv. Cataphractarii), zřídil uzavřené pomocné sbory z kmene Alamanů, Jutungů, Vandalů a dalších, a vsadil je do celkového rámce celé římské armády. Ta byla samostatným útvarem v rámci státu a s civilní mocí byla spojena pouze osobou panovníka. Germáni jako tzv. foederati (spojenci vázaní smlouvou) vstupovali hojně do řad římského vojska, na hranicích opětt vznikaly stálé fortifikace. Aurelianova vláda znamenala pro Řím důležitý a velký krok z chaosu do stability, ovšem ne bez následků pro Římany: boje s Germány na říšském území byly jenom jednou z možností řešení ožehavého problému vztahu Římanů s Barbary. Aurelianus, stejně jako Claudius II. Goticus a Gallienus, navázal na praxi, se kterou přišel již císař Marcus Aurelius a po něm jeho syn Commodus. Ti usídlovali Germány v pohraničních oblastech, kde nikdo nežil a na oplátku od nich vyžadovali, v případě nutnosti, vojenskou pomoc. Problematičnost celého podniku byla zřejmá, protože se jevilo jenom málo pravděpodobné, že neromanizovaní, nebo jenom málo pořímštění Germáni budou s potěšením bojovat proti svým vlastním lidem na straně Říma, jenže lepší řešení problému asi neexistovalo. A tak jedním z důsledků dlouhé a vleklé krize 3. stol. n.l. bylo postupné a čím dál větší začleňování Germánů do sociálních i vojenských struktur Říma.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz