VOJÁK ANTONINOVSKÉHO OBDOBÍ, jeho výzbroj a výstroj

Převzato z knihy Roman Military Equipment

Zatímco první století našeho letopočtu podává obraz postupné evoluce ve vzhledu vybavení, období od Hadriánovy smrti do Severova nástupu na trůn zdá se ukazuje rychlou revoluci. Toto může být výsledkem menšího počtu archeologických důkazů, a například některé změny některých prvků mečů lze vysledovat v průběhu delšího období. Může být proto chybou připisovat změny konkrétní sérii událostí, jako například Markomanským válkám. I přesto, byl tu tak silný a rychlý vývoj vzhledu, a především výzdoby, aby to opravňovalo termín "revoluce". Pohřební reliéfy z této doby upadají kvantitativně i kvalitativně, zatímco propagandistická sochařská díla se stávala stále derivativnějšími a odtrženějšími od skutečnosti. Přesto Antoninovské období, obvykle považované za období míru, nebylo zcela prosto vojenských aktivit. Archeologické důkazy, přestože se objemem nevyrovná množství materiálu z 1. století, obsahují určité množství dobře datovaných nálezů. Ve 40. letech druhého století se hranice v Británii posunuly k linii Antoninova valu, což zahrnovalo znovuobsazení starších lokalit a založení nových, většinou znovuopuštěných v 80. letech druhého století. Dokonce i poté co se hranice vrátili zpátky k Hadriánově valu, většina jeho věží zůstala nepoužívaná nebo byla nakonec zničena. Tyto přesuny vytvořily úzce vymezená období osídlení, a utvořily dobře datovatelná depozita při opuštění. Tudíž jámy v Newsteadu byly naplněny opuštěným Antoninánským materiálem, docela odlišným od vybavení nalezeného v sérii jam z flaviovského období. Jinde došlo k postupu k vnější linii mezi Rýnem a Dunajem, což ukončilo obývání pevností na předchozích hranicích. Za Marka Aurelia římské vojenské aktivity v průběhu markomanských válek dosáhly až za Dunaj, včetně vystavění série základen, jako byly ty v Mušově, Iže a Orgovány. Ty byly jen krátce obývány a jejich opuštění zahrnovalo depozity antoninovského materiálu. Ačkoliv došlo k dalším postupům, především v Sýrii v 60. letech, který přivedl Dura Europos pod římskou nadvládu, materiál se zde nedostal do archeologických záznamů v množství které vidíme v dřívějších nebo pozdějších obdobích. Podle důkazů v podobě ikonografie na přilbách v něm nalezených, pohřeb thráckého stylu v Nawa v Sýrii se zdá se datuje do 2. století."Waffenmagazin" v Carnuntu, jeden z nejvýznamnějších depozitů vojenského vybavení který byl kdy nalezen, možná vlastně patří do tohoto období, a odráží antoninovskou dobu v rozmanitosti vybavení nalezeného v jedné budově. Důležitý nález zbroje z Carlisle také spadá do poloviny 2. století a, nahlížen v kontextu srovnatelného poškozeného materiálu z Corbridgeského pokladu z téměř stejné doby, může být hmatatelným indikátorem nepokoje v severní Británii v této době.

Zbraně

Pila
Pokračuje používání pila ve druhém století je potvrzeno přítomností exemplářů z Newsteadu, ale také několika poměrně neobvyklými hlavicemi z pevnosti na Antoninově valu u Bar Hill. Pila jsou zobrazena na malém reliéfu z blízké pevnosti v Croy Hill, který zobrazuje tři vojáky, obvykle identifikované jako legionáře. Hroty z Newsteadu jsou až 70 mm dlouhé, tedy docela velké v porovnání s dřívějšími podobami této zbraně. Jejich datování není jisté, protože nepocházejí z jam ale z blízkosti antoninovských kasáren. Hroty z Bar Hill (22 z 26 jich pochází ze studny v budově velitelství) jsou krátké a zavalité (dlouhé 50 až 58 mm) a byly vzneseny pochyby o jejich identifikaci jakožto hrotů pil, přestože sdílejí mnoho charakteristik nálezů odjinud: pyramidové hroty se čtvercovým průřezem (některé s ohnutými hroty) a dříky se čtvercovým průřezem, také i ohnuté. Ve Waffenmagazinu v Carnuntu bylo nalezeno jediné pilum, a to mělo 86 mm dlouhý hrot na dříku dlouhém 560 mm, dochovala se i upínací objímka. Další kousek z Einingu, kde byla pevnost vexilace z období markomanských válek, byl dlouhý 775 mm.

Oštěpy a kopí
Vybavení v pohřbu z Nawa zahrnovalo hlavici oštěpu dlouhou 110 mm. Další hlavice, které mohou být datovány do antoninovského období, zahrnují exempláře z Newsteadu a Strageathu, existují hroty s nejširší částí listu v polovině i ty kde to je ve spodní části. Místa spojovaná s markomanskými válkami byla produktivnější, v nálezech z Iža lze rozpoznat spektrum různých typů. Od vlády Trajána a později existují pevné důkazy že část pomocné jízdy byla vyzbrojena kopím (contus). Náhrobní kameny z Tipasy v Alžíru ukazují členy ala I Ulpia contariorum a ala I Cannanefatium používající kopí oběma rukama. Tyto alae byly obvykle umístěny v Pannonii, ale obě se zúčastnily Piovy Mauretánské války v polovině druhého století. Navzdory chybějícímu titulu "contariorum" je fakt, že ala Cannenafatium byla vyzbrojena kopími, potvrzen kopiníkem z kamene z Bratislavy-Rusovce. Arrianos zmiňuje kopiníky na východních bojištích za vlády Hadriána, a vojáci z ala I Ulpie contariorum nesou kopí na náhrobních kamenech ze 3. století z Apamey. Obouruční používání kopí na antoninovských náhrobních kamenech je v souladu s bojovými technikami sarmatské a mezopotámské jízdy, jak jsou k vidění v umění z 1. století a pozdějším. Římští spisovatelé spojují contus především se Sarmaty, a je pravděpodobné že podunajské kontakty byly zodpovědné za římské převzetí kopí ve 2. století. Obouruční kopí nemohla být používána společně se štítem.

Meče
Krátké meče jsou v římském umění nadále zobrazovány. Pohřeb z Nawa obsahoval dva meče, dlouhé 510 a 710 milimetrů. Dvě spathae (délka 870 a 915 mm), nalezené s dvojicí koster v Canterbury, jsou datovatelné do pozdějšího 2. století podle s nimi nalezeného zapínání stylu knoflík-a-očko a kování pochvy (viz. níže). Jejich čepele mají rovnoběžná ostří a trojúhelníkový hrot, kratší spatha měla podélné žlábky, zatímco ta delší měla jádro, které může být popsáno jako proto-svářkový damašek. Kratší zbraň měla topolovou nebo vrbovou rukojeť a záštitu z javoru, zatímco ta druhá mohla mít celou tuto část meče z javoru. Nový typ krátkého meče, zavedený ve 2. století, a nalézaný na místech opevnění, měl zužující se čepel (délka 480 mm), a jílec tvořený železným trnem, záštitou a prstencovou hruškou. Ta hruška je jejich nejcharakterističtějším rysem, obvykle na trn nýtována, a občas byla složitě zdobena vykládáním. Z nálezů bylo rozpoznáno pět základních typů této zbraně, zatímco náhrobní kámen, pocházející zřejmě ze 2. století z Aquinca, zobrazuje takovýto meč, nesený na pravém boku vojáka oblečeného v paenule. Ozdoby na opasky a nákončí (pozn. překladatele - může znamenat i konce zástěrky) byly občas vyráběny ve tvaru miniaturních prstencových mečů. První vyobrazení těchto zbraní vlastně nejsou římská, ale jsou na náhrobních kamenech z Krymu z 1. století n.l. Mnohé meče s prstencovou hlavicí pocházejí ze sarmatských hrobů, nebo z pohřbů ve svobodné Germánii, a zadunajské kontakty mohou opět vysvětlit převzetí nového typu vybavení Římany. Kování pochev mečů se v tomto období také měnilo. V archeologických nálezech se objevují nová nákončí z měděné slitiny, srdcovitého nebo štítovitého tvaru (pozn. překladatele: jako půlměsíc, designem ten tvar vyvolává asociaci s tvarem štítu řeckých peltastů); ty štítovité doprovázely meče z Canterbury. Markův sloup zobrazuje tato i půlkruhová nákončí používané současně vedle starších, trojůhelníkovitých nákončí z kovových žlábků. Nová metoda spojení pochvy s bandalírem používala protažení pásku skrz vertikální průvlak, který byl upevněn na pochvu na vnější straně. Další voják v paenule na náhrobním kameni z Aquinca, snad z 2. století, je zobrazen s krátkým mečem na pravém boku, připevněným tímto průvlakem k úzkému bandalíru. Průvlak z měděné slitiny z Bonner Bergu možná pochází z Hadriánovy doby, a různé exempláře z Antoniovské doby pocházejí z míst podél Hadriánova valu. Průvlaky možná pocházejí už ze 7. nebo 6. století př. n. l. ze stepní oblasti Volhy a Uralu, a ve 2. až 1. století se používaly na sever od Černého moře. V římské sféře se poprvé objevují na barbarských pochvách na Trajánově sloupu., potom na stéle z Aquinca. V "thráckém" hrobu z 1. století n. l. z Catalka byl nalezen čínský průvlak. V Palmýře tyto průvlaky také nahradily systém zavěšení na čtyři kroužky, ale první sochařské důkazy patří do poslední dekády 2. století. Jen obtížně se tedy dá vyhnout závěru, že systém zavěšování mečů pomocí těchto průvlaků se do římského užívání dostal díky kontaktům se stepními národy v dunajské oblasti.

Dýky
Rukojeť dýky ve tvaru písmene T a se srpkovitou hruškou z Bar Hill je obzvlášť zajímavá proto, že při své délce (130 mm) se více podobá dýkám ze 3. století než těm ranějším. Kompletní dýka tohoto typu byla nalezena v antoninovské pevnosti v Inveresku, zatímco z Tuchyně, ležící severně od Dunaje, pochází čepel a část pochvy, pravděpodobně z doby Markomanských válek. Zdaleka ale není jisté jaké typy jednotek byly těmito dýkami vybaveny.

Lučištnické vybavení a praky
Pět zlomkovitých konců kompozitních luků z parohoviny bylo nalezeno v Bar Hill na Antoninově valu. Dva z nich měly nad zářezem na tětivu příčně procházející nýty, což je konstrukce kterou lze vidět na jiném římském zlomku luku z Carnunta a na avarských lucích. Nejdelší koncovka (délky 270 mm) měla homogenní konec bez zářezu a nebyla součástí páru, takže ten nýt nehrál žádnou konstrukční úlohu. Možná byly tyto nýty používány k zavěšení luku když nebyl používán. Další koncové segmenty, spolu s úlomky segmentů rukojeti, pocházejí z Iža. Dílna, vyrábějící kompozitní luky, byla odkryta v pevnosti Micia v římské Dacii. Hotové i nehotové součásti identifikované v tomto nálezu jsou datované cca do roku 170 a dřívějších. Bylo nalezeno cca 35 koncových segmentů a 2 segmenty rukojeti, vše, kromě jedné kostěné části rukojeti a dvou kostěných konců šípů se zářezy pro tětivu, je z parohoviny. Ty kostěné konce šípů se používaly k zabránění rozštípnutí rákosových dříků šípů, podobně jako se v římské byzantské lučištnické praxi používaly dřevěné přední konce šípů, na které se usazovaly hroty. Z Iža také pocházejí trojbřité hroty šípů, jimž podobné pocházejí také z Bar Hillu, Burnswarku a dalších antoninovských lokalit ve Skotsku. Méně běžných je pět zápalných hrotů z Bar Hillu (délka 52 až 60 mm) a další, nedatovaný exemplář z Wroxeteru (délka 76 mm). Na každém je krátká špička připojena k trnu třemi zakřivenými tyčkami, které by v sobě uzavíraly zápalný materiál. Podobně nedatovatelný exemplář z Ptuj má 4 takové tyčky a tulej přibitou hřebíčkem. Na hrot šípu je dlouhý, ale tulej je příliš úzká na připojení na střelu do katapultu, nebo k lehkému oštěpu. Všechny tyto zápalné hroty dobře odpovídají zápalným šípům (malleoli) zmiňovaným Ammiánem a Vegetiem. Olověné střely do praků se ve druhém století zdá se ve většině impéria přestaly běžně používat.Avšak eliptické a žaludovité glandes byly spotřebovány při antoninovských cvičeních u Burnswarku a nacházeny jsou i v dalších nalezištích z té doby ve Skotsku. Eliptické střely v italské sbírce nesou nápisy L(egio)) II ITAL(ica), které by je datovaly do vlády Marka, pokud tedy nevypovídají o republikánské italické legii. V kontextech ze druhého století byly také nalezeny hromady keramických střel.

Artilerie
Ze Strageathu pocházejí hroty střel, a v Burnswarku byla vykopána úctyhodná sbírka kamenných koulí, o kterých se předpokládá, že byly používány při nácvicích obléhacích prací v daném období. Zbytky polního kusu z Lyonu reprezentují nové válečné stroje s kovovým rámem, zmiňované Heronem a zobrazené na Trajánově sloupu. Ty se možná staly archeologickým materiálem po blízké bitvě v roce 197, takže dost dobře mohou být vyrobeny v Antoninovské době.


Zbroj

Štíty
Nedochoval se žádný exemplář korpusu antoninovského štítu, ale dále se používal zakřivený obdélníkový štít, a je k vidění na sochařském dílu z Croy Hillu a na figurách římských vojáků, zobrazených na reliéfu na jedné z přileb z pohřbu u Nawa. Dokonce existují obdélníkové zakřivené železné puklice štítů z Iža a z Waffenmagazinu v Carnuntu, ta z Iža s lemem ze slitiny mědi. Exempláře z Carnunta uchovaly fragmenty kůže přichycené k jejich vnějšímu povrchu, což naznačuje že se tam skladovaly kompletní štíty ve svých obalech. Podobně kování štítů z měděné slitiny z tohoto naleziště stále obsahovalo fragmenty dřevěného těla štítu. Jak zesilovací železný pásek na štít tak zakřivené kování z Iža mohou pocházet z pomocŇáckých štítů, zatímco v Inveresku byly nalezeny části železného madla štítu. Kruhová, půlkulová puklice z měděné slitiny z Butzbachu nese nápis zmiňující jednotku (ala Moesica) a vojáka kterému patřila, stejně jako císaře Commoda. Tudíž nálezy z antoninovských kontextů naznačují, že štíty byly dále na okrajích okovány žlábkem z měděné slitiny.

Zbroj
Zatímco mezi flaviovským a hadriánským obdobím došlo zdá se jen k malému vývoji, v antoninovském období se nové typy zbrojí rozhodně objevily. Přestože pro vylepšení kroužkové zbroje jako takové lze udělat jen málo, byla možná ergonomická vylepšení zbroje. Na antoninovských nalezištích chybí háčky na spínání zbrojí, které byly běžné na před-antoninovských nalezištích. Důvodem k tomu zdá se bylo to, že byl zaveden nový systém spínání zbroje. Páry poměrně malých, zdobených prsních destiček z kontextů 2. a 3. století byly obvykle interpretovány jako patřící k přehlídkové nebo sportovní jezdecké zbroji, navzdory faktu že ve známějších hromadných nálezech takového vybavení nebyly nalezeny. Dokonce i když byly nalezeny s legionářskými nápisy na nich (LEG X a LEG XIIII), odborníci se uchylovali kvúli vysvětlení těchto nálezů k oddílům 120 jezdců připojených k legiím. Takové argumenty mají tendenci zveličovat umělecké a opomíjet obranné vlastnosti těchto částí zbroje. Nález exemplářů v Mušově a Orgovány zpochybňuje taková vysvětlení, a ukazuje cestu v reinterpretaci těchto nálezů jakožto plně funkčních spínadel kroužkových a šupinových zbrojí, pokročilejšího typu než od Keltů převzaté otočné spínací háčky. Na počátku tohoto období byla zavedena nová podoba polotuhých šupinových zbrojí, s typickými exempláři z Corbrige a Mušova, a se železnými exempláři v úžasném nálezu zbroje z blízkosti principie v Carlisle. Nové zbroje byly vytvořeny ze šupin, přidrátovaných ke všem čtyřem sousedním, nad i pod stejně jako po obou stranách. Ranější šupinové zbroje byly obvykle sdrátovány jen vodorovně, a potom byly šupiny upevněny na ohebný podklad. Exempláře šupin sdrátovaných ze čtyř stran byly nalezeny ve Waffenmagazinu v Carnuntu. Nové šupiny byly obvykle nejen velmi malé, ale také dlouhé a úzké, a okolo krku musely být zbroje pečlivě tvarovány. Zbroje vyrobené z takových šupin mají omezenou ohebnost a nositel má možný jen malý pohyb ve vertikální rovině. Lorica segmentata v antoninovském období také prošla změnami, jak demonstrují důležité nálezy ze Stillfriedu, ze studny budovy velitelství v Newsteadu a z Carlisle. Antoninovské úpravy byly dříve považovány pouze za zjednodušení starších verzí zbroje, s tím že mnoho přebytečných kování a ozdob (jako např. polofunkční panty na krčních a ramenních plátech) bylo odstraněno a byl zaveden nový spínací mechanismus. Avšak ramenní pláty nebyly snýtovány dohromady, jak věřil Robinson, ale místo toho byly zavedeny lalokovité panty, větší než dříve. Systém spojení horní části zbroje se spodními vodorovnými pásy byl jasně podobný tomu zavedenému u typu Corbridge B, i když vertikální spínací háčky vystupovaly z vnitřní strany horních vodorovných pásů. Prsní pláty byly větší, a spojovaly se podobným způsobem jako u nových kroužkových a šupinových zbrojí, zatímco stará zavazovací očka na vodorovných plátech byla nahrazena jedním očkem, vyčnívajícím z jednoho plátu a procházejícím výřezem v druhém, protilehlém plátu, s velkým obdélníkovým lemem z měděné slitiny okolo výřezu. Ve Waffenmagazinu v Carnuntu byly nalezeny fragmenty železných segmentových ochran ruky, a jak železné tak ze slitin mědi vyrobené exempláře byly nalezeny v Newsteadu (ačkoliv Robinsonem byly chybně identifikovány jako ochrana stehen).

Přilby
Hlavní kandidáti na určení jako Antoninovské přilby, podobně mizerně zastoupené v archeologických nálezech jako zbroje, nejsou s jistotou přesně datovatelní, takže je možné, že ve skutečnosti dané přilby do tohoto období ani nespadají. Jedna přilba, z Theilenhofenu, vykazuje tolik podobností s vybavením ranějšího principátu (a stěží vůbec nějaké s přilbami ze 3. století) že je přinejmenším rozumné o ní přemýšlet v kontextu antoninovského období. Zavedení křížových výztuh na přilbách na počátku druhého století poskytuje alespoň přibližně jasné určení nejranějšího data, ze kterého by mohla pocházet, stejně jako ho dává pravděpodobné datum založení první pevnosti v Theilenhofenu (cca 100 n.l.), a a její příbuznost s jezdeckou přilbou (probíraná níže) ukazuje na trvající používání. Ačkoliv odpovídá tradicím výroby imperiálních italických přileb, má relativně malý chránič zátylku. Přilba ze slitiny mědi z Niedermörmteru má naopak zátýlník extrémně velký, a je mnohem víc zdobená. Pořád si ponechala mnoho z charakteristik přileb raného principátu - velké chrániče uší, žebrování na krku, tlustý čelní štítek - ale křížové výztuhy se na ní staly spíše dekorativními. Nese také nápis, který ukazuje že jejím majitelem byl L. Sollonius Super z legio XXX Ulpia Victrix. Druhá, téměř identická, železná přilba (z neznámého naleziště, pravděpodobně na Balkáně) je navíc na dekorována mimo jiné mosaznými ozdobami ve tvaru myší siluety na zadní straně přilby nebo prosekávaným zdobením čelního štítku. Fragmenty přilby z Newsteadu ukazují i používání plně funkčních křížových zesílení, podobných těm z přileb ze 3. století. Pohřeb z Nawa obsahoval dvě přilby; jedna (přilba A) odpovídala obvyklému "sportovnímu" typu, ale ta druhá (přilba B) prakticky stejně kvalitně reliéfně zdobená, byla zřejmě určena do bitvy. Přilba B měla místo masky zdobné lícnice jezdeckého typu (kryjící uši), a reliéfní výzdobu zobrazující scény boje a obětování. Obě přilby měly velmi podobný tvar. Hlavní funkční rozdíl byl v tom, že typ A měl jeden centrální pant, na čele, k upevnění masky, zatímco typ B měl dva panty po stranách, k upevnění lícnic. Přilba A měla na pantu masku, zobrazující mužskou tvář s vousy a knírem, a zvon přilby zdobila reliéfní dekorace zobrazující císaře ve zbroji, obklopeného orly a figurou Victorie. Další maska byla nalezena v antoninovské jámě u Echzellu; zobrazuje mračícího se mladíka a stylisticky má mnoho znaků příbuzných s pozdějšími maskami z pokladu ze Straubingu. A další exemplář, nalezený v Theilenhofenu, byl nádherně zdoben vytepávanými orly a podle nápisu patřil eques z cohors I Bracaraugustanorum. Lícnice jezdecké přilby byla nalezena u Ižy, na sever od Dunaje. Jiný typ přilby je zatím archeologicky doložen pouze nálezy z dunajské oblasti. Je tvořena jednodílným konickým zvonem z měděné slitiny, bez zátýlníku. Díry podél okraje po stranách a vzadu sloužily k uchycení textilního, koženého a/nebo kroužkového závěsu. Exemplář z Karaagachu měl lícnice, a rozsáhlé zdobení tepanými figurami v římském stylu "sportovního náčiní". Další z naleziště Dakovo v Bosně je téměř nezdobený, až na klasické postavy Jupitera, Marta a Venuše na pásku přes přední část. Existuje jen málo důkazů pro přesné datování kterékoliv z těchto přileb. Nález z Bumbeşti v Rumunsku nemohl předcházet Trajánovu dobytí Dácie, a výše zmiňované zdobení ukazuje na výrobu ve druhém až třetím století, Konické přilby z Bumbeşti a Intercisy někteří autoři spojují s jednotkami orientálních lučištníků z daných pevností, a exemplář z Intercisy dva nápisy T(turma), které ukazují na použití u jezdectva. Konický zvon je považován za úpravu východního typu přilby do římské verze podle metody výroby z jednoho kusu a stylu zdobení, částečně protože "orientální" lučištníci na Trajánově sloupu je zdá se nosí. Bohužel, lučištníci na sloupu jsou zobrazeni jako by používali směsici ukořistěného podunajského barbarského vybavení. Dosud nalezené římské přilby z Východu zatím všechny vycházejí z "imperiálních" nebo "sportovních" typů, a žádné nepřeklenují propast mezi konickými typy ze 2. století př. n. l. a zmiňovanými dunajskými přilbami ze 2. století n. l. Parthské přilby měly zvony z více dílů a tvarem nebyly skutečně konické. Na druhou stranu, přilby s konickým zvonem vyrobeným z více dílů ("Spangenhelm")používali Sarmaté, a tyto přilby mohly být hlavním vlivem na vznik římských zvonů přileb. Další, příbuznou možností, je to, že konické helmy příslušely Thrácké tradici, a ta byla propojena se zadunajským vývojem.


Další vybavení

Osobní vybavení
Součástky opasků se v porovnání se svými předchůdci kompletně změnily, většina z nich nyní používala "děrovaný" vzhled, mnoho z nich neslo stopy keltských vlivů na vzhled zdobení. Přestože nálezů je relativně málo, tyto součásti jsou přesto jasně identifikovatelné jako prototypy těch, které byly v hojných počtech nalezeny ze 3. století. Nálezy pocházejí ze Strageathu, Newsteadu a z věží Hadriánova valu. Začínají se objevovat nálezy destiček více či méně složitě zdobených emaily nebo vykládáním millefiori (exemplář druhého typu byl nalezen v Newsteadu), a celkový dojem z tohoto omezeného počtu nálezů je ten, že většina materiálu dobře známého z lokalit opuštěných ve 3 století se poprvé objevila v antoninovské době. Z věží Hadriánova valu pocházejí úzká "cinkátka na opasek" s pantem, a antoninský reliéf umístěný na Konstantinově oblouku ukazuje koncovku ve tvaru listu břečťanu. Železná lahev z Newsteadu mohla být vojenská čutora, ale není jasné jak běžné podobné nádoby byly. Apuleios zaznamenal případ kdy miles (centurion?) ztloukl civilistu svojí vitis, a tu potom otočil aby ho znovu udeřil jejím širším sukovitým koncem (nodulus).

Obuv a oděv
Archeologické důkazy, například z naleziště v Bonner Bergu, naznačují že klasické římské vojenské boty, caligae, se v první čtvrtině druhého století přestaly používat. Hobnaily bot, držících se původního vzoru, byly nalezeny ve Stratageathu a v Iže. Toto je také období, ve kterém naposled nacházíme paenulu (zobrazena je na reliéfu z Croy Hill); od této doby bylo dominantním typem vojenského pláště sagum. Reliéf z Croy Hill také ukazuje že tunika s krátkými rukávy se mohla stále ještě používat, ani tato práce ani helma z Nawa ještě neukazují pěšáka v kalhotách.

Standarty a hudební nástroje
Milník z Hutcheson Hill zobrazuje legionářského orla. Stejně jako v předchozích obdobích je zobrazen se zdviženými křídly, sedící na vyvýšeném podstavci na jinak nezdobeném ratišti. Vexilla z antoninského období, patřící legio II Augusta, jsou zobrazena na reliéfech z Bridgeness a z Corbridge. Ten z Bridgeness také zobrazuje auletes hrající na aulus (rákosový nástroj se dvěma píšťalami) během suovetaurilia - to samo o sobě není vojenské použití tohoto nástroje, ale jasně ukazuje jeho používání armádou v náboženském kontextu. Stratageathu byly zřejmě nalezeny části cornu.

Vybavení pro koně
Antoninské období přineslo změny v designu spojů na postrojích. Zatímco dříve byla dávána přednost kroužkům, nebo phalerae se skrytými kroužky, nyní se znovu objevují phalerae s viditelnými uvazovacími kroužky u okrajů (dříve se používaly v augustánské době). Na exempláři z Newsteadu se některé z kroužků dochovaly, podobají se těm dříve používaným ale jsou o něco větší. Součásti postroje z pohřbu v Nawa - která zdá se obsahoval všechny potřebné součásti, jako phalerae a přívěšky - by v 1. století nevypadal nepatřičně, takže je možné že měl nějakou starožitnou nebo osobní hodnotu. Jeho součástí byl i trojdílný bronzový chamfron (chránič hlavy) s integrálními chrániči očí. Fronto se zmiňuje o lajdáckých jednotkách v Antiochii, které si svá jezdecká sedla polstrovaly, a že Verus jim musel dokonce sedla rozříznout a polstrování odstranit.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio(zavinac)castraromana.cz