AGRICOLA

Připravila: Tita Iuventia Martia

Úvod
Agricola, celým jménem Gnaeus Iulius Agricola (cognomen, Lat. Zemědělec), se narodil 13. června 40 n.l. v římské kolonii Forum Iulium (dnes Fréjus) v Narbonské Galii. Jeho otcem byl příslušník senátorského stavu a známý řečník a právník Iulius Graecinus a jeho matkou byla Iulia Procilla - žena vzácné mravní bezúhonosti (Tacitus). Agricolův otec pocházel ze staré jezdecké rodiny, Agricolovi oba dědové působili jako císařští prokurátoři, Agricolův otec, císařem povýšen do senátorského stavu (40 n.l.) a prétor, však doplatil na své skvělé řečnické a právnické schopnosti, neboť byl požádán císařem Caligulou, aby se ujal obžaloby Marka Iunia Silana. Slavný řečník odmítl příkaz / prosbu (za vlády Caliguly šlo o jedno a to samé) splnit a to se mu stalo pochopitelně osudné - rozzuřený císař ho nechal okamžitě popravit (mezi srpnem 40 a lednem 41 n.l.). Mladého Agricolu tedy vychovávala pouze jeho matka.

Dětství a dospělost
Své dětství prožil ve městě Massilii (dnes Marseille, Francie). Jakožto původně řecká kolonie, bylo toto město proslulé vzdělaností, a tak se zde i mladý Agricola pustil do studíí, zejména filosofie. Tato studia ho, stejně jako jeho otce, zaujala natolik, že se filosofii, dle mínění svých blízkých, věnoval, na římana ze senátorského stavu, až příliš horlivě. Musela se prý přimluvit jeho matka, aby svůj talent zaměřil poněkud římštějším směrem - a on na její rady dal. V dospělosti se Agricola oženil s Domitiou Decidianou a pár spolu měl tři děti: dva synky a dcerku, ovšem o syny přišel již krátce po jejich narození. Své jediné dítě Iulii Agricolu tedy provdal za Publia Cornelia Tacita, který s neskrývaným obdivem vylíčil Agricolovy činy v jeho životopise - De vita et moribus Iulii Agricolae.

Kariéra
V roce 60 n.l. začal Agricola svou vojenskou dráhu jako jeden z vojenských tribunů (snad Legio II Augusta), později byl vybrán pro službu ve štábu správce provincie Britania Gaia Suetonia Paulina a zde získal také své první praktické vojenské zkušenosti v poli. Paulinus se rozhodl zaútočit na ostrov Mona (dnes Anglesey), čehož využili Britonové k ozbrojenému odporu proti Římu, pod vedením bojovné královny Boudicy. Vzbouřenci přepadávali nic netušící římské posádky v celé provincii a dokonce se jejich terčem stalo Camulodunum (dnes Colchester), Londinium (dnes Londýn) a Verulamium (dnes St. Albans). Správce provincie Paulinus proti vzbouřencům rázně zakročil a drtivě je porazil, čímž bylo povstání Britonů proti Římu ukončeno.

V roce 62 n.l. se bojem zocelený Agricola vrátil z Británie do Říma, kde zahájil svojí úřednickou kariéru - stal se kvestorem (64 n.l.) a losem mu byla určena provincie Asia. Tam se, ač šlo o velmi bohatou provincii, nedopustil žádných přehmatů, a nepřístojností směrem k místnímu obyvatelstvu, narozdíl od nenasytného a úplatného prokonzula Salvia Titiana. V roce 66 n.l. se stal Agricola tribunem lidu a tento rok, vzhledem k nebezzpečným poměrům panujícím za vlády císaře Nerona, přečkal raděj v nečinnosti, stejnou taktiku zvolil také v roce 68 n.l., kdy se stal prétorem.

Po Neronově sebevraždě se stal prvním ze čtyřech císařů toho roku, Galba. Nový panovník jmenoval Agricolu prétorem bez soudních pravomocí a pověřil ho, aby prošetřil stav darů v chrámech (69 n.l.). V roce plného zmatků, občanské války a násilností potkalo Agricolu velké osobní neštěstí - námořníci budoucího císaře Othona, zpustošili jeho statky v Ligurii, při tomto řádění a drancování zemřela i Agricolova matka. Po té, co byl Othon poražen, přidal se Agricola prozíravě na stranu Flaviovců. Vespasiánův pověřený zástupce v Římě, Lucius Mucianus, pověřil Agricolu (71 n.l.) velením nad těžko zvladatelnou Legio XX Valeria Victrix, velitelem byl Marcus Roscius Coelius (dislokována v Británii). Vojáci této legie naháněli všem velitelům strach, ale Agricola se s nimi dokázal vypořádat, a to díky své umírněnosti a vojáci si nového velitele brzi oblíbili.

Do té doby, dokud byl správcem provincie Britania nevýrazný Vettius Bolanus, neměl Agricola možnost příliš prokázat své vojenské kvality. Vše se změnilo, když tohoto správce vystřídal bývalý vynikající konzul Petilius Cerialis, který opět obnovil římskou expanzi. P. Cerialis často svěřoval Agricolovi samostatné velení menších a brzo i větších jednotek, a tak si mohl Agricola za nedlouho vybudovat reputaci schopného velitele.

Jeho úřednická kariéra pokračovala správcovstvím provincie Aquitania - dnes Jihovýchodní Francie. (74 n.l.) a císař Vespasianus přijal Agricolu mezi patricije (73 n.l.). Oproti všeobecně příjmanému mínění, že dobrý voják nemůže být zároveň schopným úředníkem, Agricola se i v této funkci skvěle osvědčil: byl spíše mírný než přísný a díky této mírnosti si získal brzo oblibu. Nepouštěl se do střetů a sporů s jinými správci provincií a s císařskými prokurátory. Správcem Aquitanie byl celé tři roky a v roce 77 n.l. se stal konzulem a také pontifikem, po té správcem Británie.

Ve funkci tak vystřídal správce Iulia Frontina (78 n.l.), který pro Řím dobyl velkého vítězství nad kmenem Silurů. I přesto, že v Británii probíhala další expanze římské moci a provincie měla tedy být klidná, shledal Agricola Británii po svém příchodu spíše neklidnou: krátce před jeho příjezdem totiž utrpěli římané drtivou porážku od kmene Ordoviků. I přesto, že se vojsko už chystalo na přezimování v zimních táborech, rozkázal Agricola legiím a pomocným kohortám přichystat se na pochod. Římské jednotky vedl do hornatého území kmene Ordoviků, kteří se obávali postavit se jeho jednotkám v rovinatém terénu. Ordovikové byli římskými silami drtivě poraženi a celý kmen měl být zničen. Agricola se rozhodl využít situaci a zmocnit se ostrova Mona. Celý plán měl jeden jediný háček: neměl k dispozici lodě pro přepravu vojáků. Svého plánu se ale nevzdal ani v nejmenším: rozkázal vojákům pomocných kohort, kteří uměli dobře plavat a znali místní mělčiny, aby na ostrov prostě doplavali. Po této úspěšné akci se obyvatelstvo ostrova raděj Agricolovi vzdalo.

Těmito úspěšnými vojenskými akcemi získal Agricola vynikající reputaci generála. Nevěnoval se ovšem pouze válečným operacím, ale také konsolidaci poměrů v Británii. Když poznal příčiny povstání Britonů, okamžitě je začal řešit: rovnoměrné vybírání daní a obilí, vymýcení obohacování se na úkor místních obyvatel, Romanizace obyvatelstva. Opatření zafungovala a Agricola se snažil, aby přední představitelé místních kmenů přijaly římský způsob života a své syny pak nechávali vychovávat zcela po římském způsobu. Takto se pomalu ale jistě místní obyvatelstvo romanizovalo a příjmalo výhody vyspělé římské civilizace.

Tacitus - Život a smrt Iulia Agricoly):
„Veřejné záležitosti nikdy nevyřizoval prostřednictvím propuštěnců nebo otroků, centuriony a vojáky nepřijímal do služby podle osobních sympatií ani na doporučení nebo prosby jiných, nýbrž nejlepší lidi považoval za nejschopnější. Všechno věděl, ale všechno netrestal; malé přestupky odpouštěl, velké přísně trestal. Netrestal však pokaždé, nýbrž se častěji spokojoval s lítostí.“

Další římská expanze v Británii
Agricola se také věnoval další římské expanzi. Postupoval dál a dál na sever, až k zátokám Clota (dnes Firth of Clyde) a Bodotria (dnes Firth of Forth), dobyl dnešní Wales a uvažoval nad podmaněním si Hibernie (dnes Irsko). Nově získané území zajistil Agricola pevnostmi a dostatečným počtem vojáků. Po té, co zkonsolidoval získané území, zaměřil se na kmeny žijící za Bodotrií (82 n.l.), když se ale kmeny žijící v Kaledonii (dnes Skotsko) dozvěděli o římském postupu, dali se do horečného zbrojení a příprav na válku. Po té, co úspěšně napadli jednu z římských pevností (její jméno neznáme), vyvolaly tyto aktivity v římských řadách neklid a dokonce se ozývaly hlasy, které požadovaly přerušení tažení a návrat. Agricola se ovšem rozhodl pokračovat na sever a rozdělil své vojsko do tří pochodových proudů. Nepřátelé, když viděli, jak jsou římské jednotky roztříštěné, rozhodli se napadnout odpočívající Legio X Hispana, pobili stráž tábora a vnikli, v nastalém zmatku, dovnitř. Na pomoc obležené legii byl vyslán oddíl jízdy a barbaři byli zahnáni. Agricola však neztratil chladnou hlavu a od svých hlídek se dozvěděl, kam nepřítel táhne a nechal jej sledovat svými zvědy. Římská jízda, spolu s nejrychlejšími pěšáky napadli nepřítele a vpadli mu do zad. Když si Britonové v panice uvědomili, že jsou obklíčeni, ve zmatku se rozutekli do blízkých lesů a bažin. A tak se, zprvu nebezpečná situace, obrátila v další skvělé Agricolovo vítězství.

Vítězné římské vojsko se na svém veliteli dožadovalo dalšího postupu na sever, až na konec ostrova, ale Britonové se absolutně nepovažovali za odepsané, naopak dále zuřivě zbrojili, své ženy a děti pečlivě ukrývali do bezpečí a na celokaledonském sněmu kmenů se dohodli na společném postupu proti římanům. V roce 84 n.l. vytáhl Agricola opět na sever, nechal své loďstvo, aby plenilo pobřeží a sám s vojskem táhl až ke Graupijskému pohoří, kde čekal dobře připravený barbarský nepřítel.

Bitva pod horou Mons Graupius
Britonů bylo 30 000 (Tacitus), ale uvádí se též až 60 000. Do čela této mohutné armády se postavil Calgacus.Barbaři zaujali své postavení na výšinách, jejichprvní řady zaujaly postavení na rovině a formace se postupně zvedala do kopce, ve středu jejich bojové sestavy byly umístěny obávané vozy s kosami. Agricola kontroval tím, že na střed formace umístil svých 8 000 mužů pomocných kohort a na křídla 3 000 jezdců, legie zaujaly postavení v záloze u náspu římského tábora. Početní převaze nepřítele čelil vojevůdce Agricola tak, že svůj šik nechal roztáhnout do šířky, jinak by mohlo dojít k obchvatu a k útoku barbarů na odkrytá křídla římské sestavy. Boj začal vrhacími zbraněmi, pak Agricola vyslal do útoku 4 kohorty Batávů a 2 kohorty Tungrů. Těchto pouhých šest kohort začalo pomalu zatlačovat nepřítele na výšiny a po té, coz bojiště uprchly válečné vozy, zapojila se do boje také jízda - ta se ovšem, vzhledem k profilu terénu, nemohla plnohodnotně uplatnit. Britonové kontrovali tím, že začali sestupovat z výšin a pokoušeli se Agricolovy jednotky obklíčit a vpadnout jim do týla. Agricola vyslal jízdu, kterou dosud držel v záloze a napadl naopak týl barbarů. Kaledonci se dali na všeobecný útěk a jejich pronásledování ukončil až soumrak. Na straně kaledonců padlo na 10 000 mužů a na římské straně 360 (Tacitus). Po této drtivé porážce zoufalí Britonové vypalovali své domovy a někteří situaci řešili dokonce vraždou svých manželek a dětí. Den po bitvě římské hlídky nalezly již jen stopy po útěku. Po svém vítězství ještě Agricola vpadl na území kmene Borestů a přijal od nich rukojmí, a protože léto bylo na svém sklonku, odvedl Agricola své vítězné jednotky z Kaledonie pryč na jih. Svému loďstvu pak rozkázal obeplout Británii, což se také podařilo. Dle Tacita byl tak první, který potvrdil, že Británie je skutečně ostrovem. Opravdu první v historii byl zřejmě řecký zeměpisec Pýtheás.

K obeplutí ostrova je ještě jedna informace, kterou nám podává opět dobře informovaný Tacitus:
V roce 82 n.l. došlo v Agricolově vojsku ke vzpouře pomocných kohort germánských Usipů. Tito rebelové v jedné kohortě prý zabili svého centuriona a zmocnili se tří lodí i s posádkou a plavili se podél Británie. Časem u nich došlo k takovému nedostatku potravin, že dokonce pojídali sami sebe navzájem. Po všeljakých útrapách nevědomky obepluli celý ostrov a byli zajati a prodáni do otroctví germánskými kmeny (Sueby a Frísy).

Zprávy o těchto vynikajících Agricolových úspěších se pochopitelně donesly až do Říma k císaři Domitiánovi (druhému synovi císaře Vespasiana). Tacitus uvádí, že se tyto zprávy velmi dotkli císaře. Dle Tacita přijal informace prý s radostí ve tváři, ale s úzkostí ve svém nitru, protože za nedlouho měl slavit svůj falešný triumf nad germánskými Chatty, na který si prý opatřil spoustu otroků, které nechal upravit tak, aby vypadali jako zajatí Chattové. O Agricolově vítězství se prý vyjadřoval, že jde o povyšování se obyčejného občana nad císaře. Jelikož se ale bál všeobecné vzpoury, nechal v senátě odhlasovat Agricolovi jeho triumfální odznaky, vavříny ověnčené sochy a další velké pocty. Po té měl údajně rozhlásit, že se s Agricolou počítá jako se správcem Sýrie. Dokonce měl být vyslán císařský propuštěnec s osobním dopisem od císaře, kde je Agricola jmenován správcem Sýrie. Onen posel jej ovšem zastihl již mimo Británii, v průlivu mezi Británií a Galií, a tak jej ani neoslovil. (Tacitus). Po té, co Agricola opustil Británii se římané nepustili do dalších bojů a Agricolovo vítězství nad Kaledonci zůstalo nevyužito. Kaledonie si tak zachovala svou nezávislost. Tacitus uvádí za viníka tohoto stavu Domitiána, který neunesl popularitu Agricoly a jeho úspěchy mu velmi záviděl. Je ale možné, že si císař prostě zpočítal, že se okupace Skotské vysočiny říši nevyplatí, těžko říci, jak to ve skutečnosti bylo.

Když se Agricola vrátil do Říma, odešel z veřejného života a žil jako běžný občan - soukromník. Odmítl se účastnit losování o provincie Asia a Africa - někteří mu totiž hrozili Domitiánovým hněvem. A tak tento velmi schopný voják a politik již do dění v říši nijak nezasáhl. Zemřel 23. srpna 93 n.l. v Narbonské Galii, bylo mu 53 let. Po jeho úmrtí se pochopitelně objevily klepy o tom, že byl otráven přímo na příkaz císaře Domitiána, ale pro toto tvrzení nebyly nikdy objeveny žádné relevantní důkazy.


Kontakt

Bc. Lukáš Hrdina
Jitřní 41
312 00 PLZEŇ

E-mail: optio@castraromana.cz